Voskovec a Werich na koberečku u Oldy
29. 10. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
10 minut
V Konírně ministerstva kultury se letos 28. října podařila oslava republiky, při níž člověk skoro čekal, že bude svoboda na závěr požádána, aby se omluvila za vyrušování. Oto Klempíř si vybral Voskovce a Wericha, aby jim dodatečně vytkl jejich mravokárcovství, Miloš Zeman označil demonstrace v pražských ulicích za hysterické a Český svaz bojovníků za svobodu tomu poskytl slavnostní rámec. Kdyby někdo hledal námět na politický kabaret, nemusel by už vymýšlet zápletku. Stačilo by ponechat názvy institucí a přesně zaznamenat, co se v nich říká.
„Dělali si srandu z těch, kteří jim vládli. Sami sebe pak považovali za největší a jediné mravokárce," prohlásil ministr kultury o dvojici, která patří k základní výbavě české kulturní paměti. Zvláštní způsob, jak oslavit republiku: pozvat si do projevu dva mrtvé komiky a vysvětlit jim, že se nad své vládce neměli tolik vytahovat. Oba mají pro takové setkání jednu výhodu. Nemohou ministrovi odpovědět. Klempíř si tak mohl dopřát kulturní dialog, v němž si účastníky i jejich odpovědi obstará sám.
Zkusme se ale na okamžik zdržet u toho, co nám vlastně řekl. Výtka mravokárce umožňuje obejít obsah kritiky a začít probírat povahu kritizujícího. Vy se ptáte, proč politik něco udělal, a on vám odpoví, že si o sobě moc myslíte. Vy upozorníte na zneužívání moci a on objeví vaši nesnesitelnou nadřazenost.
Z veřejné odpovědnosti se stane spor o to, kdo se na koho ošklivě dívá. Pro člověka ve funkci je to nesmírně příjemný přesun: vlastní rozhodnutí nechá ležet na stole a začne zkoumat váš charakter. Nakonec z celé záležitosti vyjde jako prostý, nedokonalý člověk, jehož život ztrpčují profesionální majitelé svědomí.
Voskovec a Werich samozřejmě žádný průkaz mravní neomylnosti neměli. Jejich názory lze rozebírat, jejich politické soudy kritizovat a jejich vtipům se klidně nesmát. Jenže jejich divadlo ve třicátých letech vstoupilo do konkrétního zápasu s fašismem. Osel a stín, Kat a blázen nebo Těžká Barbora nevznikaly v bezpečném historickém muzeu, kde už všichni návštěvníci vědí, který režim byl zločinný a komu mohou bez rizika zatleskat. V listopadu 1938 jejich scénu úředně uzavřely pomnichovské československé úřady; proti jejich tvorbě předtím protestovalo německé vyslanectví. V lednu 1939 oba odjeli do exilu. Cena jejich veřejného postoje se tedy nevyčerpala tím, že se někdo cítil dotčen.
Právě to se z ministrovy vzpomínky vypařilo. Zbyli dva chlapi, kteří si utahovali z vládců a měli o sobě příliš dobré mínění. Historie po takové úpravě připomíná vyprané prostěradlo: žádná krev, žádný strach, žádná konkrétní odpovědnost, jen nepříjemná skvrna umělcovy domýšlivosti. Ministr nemusí popírat jediné datum, aby převrátil smysl celého příběhu. Stačí přesunout pozornost od poměrů, proti nimž satira vystupovala, k údajné nafoukanosti lidí, kteří ji provozovali. Národní klasici tak konečně získají praktické využití: poslouží jako výstraha živým, aby si na sebe nedávali tak pozoruhodně vysoké nároky.
Do této úvahy bohužel vstupuje i sám přednášející. Oto Klempíř svou spolupráci se Státní bezpečností přiznal, vysvětloval ji výhrůžkami a strachem. Ve svazcích vystupoval pod krycím jménem Olda. Reportéři České televize letos v lednu na základě archivních dokumentů popsali také konkrétní lidi, o nichž předával informace.
To jsou skutečnosti, které vyžadují přesnost, a jeho vysvětlení patří k nim. Mladého člověka mohla politická policie skutečně vyděsit; okolnosti osobního selhání stojí za zkoumání. Právě od člověka s takovou zkušeností bych však čekal jistou zdrženlivost při poučování těch, kteří se veřejně postavili moci a nesli za to následky.
Klempíř chce, abychom při pohledu na jeho minulost viděli strach, okolnosti a lidskou slabost. Dobře. Proč se tedy v jeho slavnostním pohledu na Voskovce a Wericha ztratila odvaha, okolnosti i nebezpečí? Pro vlastní životopis žádá celé dějiny, zatímco dvěma komikům vystačí s posudkem na jejich povahu. Takto pohodlně se dá provozovat morálka i bez údajného mravokárství: vlastní rozhodnutí opatříme vysvětlivkami a cizí odpor přeložíme jako špatné vychování. Olda má nárok na kontext. Osvobozené divadlo dostane napomenutí.
Zeman k této kulturní lekci přidal svou diagnózu ulice. Připomněl větu „rozčílení není program" a protesty označil za hysterické. Ta věta má smysl, pokud má člověka přimět, aby své rozhořčení proměnil v promyšlený požadavek. V ústech politika však může sloužit také jako velmi pohodlný způsob, jak žádný požadavek neposlouchat. Nejdřív označíte občana za rozčileného a potom jeho rozčilením vyřídíte všechno, co říká. Už nemusíte odpovídat na otázku, zda je navrhovaná změna správná. Stačí se znepokojeně podívat na teplotu občanova čela.
V nynějším sporu přitom existuje docela srozumitelný předmět protestu. Vláda navrhuje zrušit televizní a rozhlasové poplatky, převést financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet a jejich prostředky snížit. Český rozhlas veřejně varuje před dopady na nezávislost i rozsah služby. O podobě financování, výši příspěvků a účinnosti pojistek se dá vést věcný spor. Stejně věcný je požadavek, aby média dokázala kontrolovat vládu i tehdy, když jí jejich práce leze na nervy. Není k tomu nutná psychiatrická konzultace. Je k tomu zapotřebí odpověď na otázku, jak se taková nezávislost v navrženém uspořádání udrží.
Vládě, která mění podmínky fungování veřejné instituce, může být veřejný protest nepříjemný. Zasahuje do něčeho, co patří také lidem, kteří ho nevolili. Z toho ovšem neplyne nárok prohlásit jejich odpor za poruchu chování. Občan nemusí před každým nesouhlasem vyrobit alternativní vládní program, rozpočtovou přílohu a vlastní návrh televizního zákona. Má právo včas ukázat na riziko, které ponese i on. Představa, že se smí ozvat teprve po předložení kompletního řešení, by z veřejné kontroly udělala výběrové řízení, jehož podmínky určuje právě kontrolovaný.
Zeman připomněl také Rašínovo „pracovat a šetřit". Proti takové výzvě lze sotva něco namítat, dokud nezačneme zjišťovat, kdo má pracovat, na kom se bude šetřit a kdo o tom rozhodne. Rozpočtový schodek si zaslouží vážnou debatu. Jeho velikost ovšem nijak nesnižuje potřebu ptát se, co vláda dělá. Naopak: čím větší problém máme společně zaplatit, tím méně důvodů existuje, abychom jeho řešení sledovali se zavřenými ústy. Z republiky v deficitu se automaticky nestává podnik, v němž se zaměstnanci nesmějí vyptávat vedení, protože je účetní právě ve stresu.
Petr Macinka na stejném shromáždění připomněl právo kritizovat i mandát z demokratických voleb. Obojí patří k sobě těsněji, než by se pohodlnému vládnutí líbilo. Volební výsledek dává vítězům možnost rozhodovat a nese s sebou nepříjemnou povinnost snášet průběžné zkoumání toho, jak rozhodují. Občan, který prohrál volby, zůstal občanem. Smí se ozvat v pondělí po hlasování, za rok i před příštími volbami. Nikde nemusí nejdřív prokázat, že se s porážkou vyrovnal tak důkladně, až přestal překážet vítězům. Takovou vyrovnanost lze nejsnáze najít na hřbitově, kde je také nejsnazší vést kulturní dialog.
Proto je na celém představení tak výmluvný pořadatel. Český svaz bojovníků za svobodu poskytl prostor pro řeči, v nichž se dnešní projevy občanské svobody mění v mravní nadutost a hysterii. Názvy institucí někdy přežívají svůj obsah s obdivuhodnou vytrvalostí. Vznikne prázdné místo, do kterého lze postavit řečnický pult a za něj člověka, kterému vadí, že někdo jiný mluví příliš hlasitě. Památka někdejšího odporu je při takové příležitosti bezpečná: minulost už má schválený program a mrtví hrdinové nemohou svolat demonstraci na příští neděli.
Znepokojivé je právě to, jak nenápadně se tento obrat může odehrát. Stačí slavnostní řeč, ve které se mocenská výtka oblékne do starosti o úroveň veřejné debaty. Kdo protestuje, měl by se uklidnit. Kdo se směje, měl by přestat moralizovat. Kdo se ptá, měl by respektovat mandát. Jednotlivě to zní skoro rozumně, zvlášť pokud posluchač sedí na správné straně sálu. Dohromady z toho však vychází občan, který je vítán při volbách a při oslavách, zatímco mezi těmito dvěma událostmi by měl svou existenci projevovat hlavně placením.
Voskovec a Werich mají v takovém uspořádání zásadní vadu. Jejich satira připomíná, že mezi vážností úřadu a směšností jeho držitele může být velmi malá vzdálenost a že tu vzdálenost smí kdokoli veřejně změřit. Právě to je na kultuře pro moc tak obtížně stravitelné. Lze jí přidělit budovu, dotaci, výročí i místo v projevu, ale její smysl se tím nepodřídí zasedacímu pořádku.
Ministr si může předvolat dva mrtvé komiky a vyčinit jim. Jeviště si tím ale nepojistí. Pořád existuje hlediště a v něm lidé, kteří se mohou začít smát přesně ve chvíli, kdy od nich očekává slavnostní ticho.
184
Diskuse