Polemika s Ondřejem Slačálkem a Vojtěchem Boháčem na serveru Voxpot

K veřejné diskusi, která měla proběhnout už před řadou let

16. 11. 2026 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Webový portál Voxpot nedávno inicioval diskusi o povaze a možném ukončení války na Ukrajině. Politolog Ondřej Slačálek se patrně po téměř pěti letech probudil z dřímoty, když až nyní legitimizuje postoj západní levice k nelegální ruské invazi a okupaci ukrajinského území. Dnes už je mnohem bezpečnější psát o tomto ožehavém tématu, za což jsem byl od února roku 2022, ba ještě dříve, ostře kritizován a ostrakizován. Avšak Slačálkův text se mi zdá poměrně opatrný a nadto alibistický. Kde byl docent Slačálek na jaře roku 2022, když probíhaly istanbulské mírové rozhovory, jejichž nadějný rámec byl smeten ze stolu? 

Ondřej Slačálek se ve svém komentáři zaklíná západní levicí, aniž by uvedl, že i u nás existovali levičáci, kteří podpořili alespoň nějaké konkrétní mírové návrhy. A to v době, kdy byli tito lidé šmahem označováni za ruské šváby a kolaboranty. Politolog však ukazuje prstem na národovce Petra Druláka, jako by snad celá tato iniciativa stála čistě na národoveckých pilířích. Přitom to byl právě Voxpot a jeho šéfredaktor Vojtěch Boháč, kdo celou dobu volali do zbraně, aniž by připustili jakoukoli linii, odlišnou od té, již prosazovala vláda a prakticky veškeré sdělovací prostředky. Nyní však tento web hodlá publikovat sérii textů o možnostech řešení ukrajinského patu. Prostě česká klasika.

Odhlédneme-li od Slačálkova plytkého, chatrně vyargumentovaného článku, válka na Ukrajině jednou může skončit vyjednanou dohodou, anebo zamrzlým konfliktem podle evropského scénáře. Jak se ale do této geopolitické rovnice vměstná Evropa, která dosud nebyla schopna přijít s vlastní diplomatickou iniciativou? Tato dohoda přitom nutně musí zahrnovat vytvoření nového bezpečnostního rámce pro celý kontinent. Proč se Evropané tak křečovitě drží staré bezpečnostní architektury, která zjevně selhala? Bez „vůdčí role“ Spojených států působí zcela dezorientovaně, jak slepice pobíhající bezradně na svém dvorku. Evropská unie a Spojené království by měly zahájit diplomatickou ofenzivu, a nikoliv hrát druhé housle. Vždyť se jedná o budoucnost jejich kontinentu, přičemž Rusko nikam nezmizí. Diplomatické rozhovory v Abú Zabí mezi USA, Ruskem a Ukrajinou jsou pro Evropany ledovou sprchou.

Vzkazuji těm, kdo jsou nyní pobouřeni nekompromisními ruskými požadavky: Už roky někteří z nás upozorňují na to, že každá další případná dohoda bude pro Ukrajinu horší. Co tedy navrhujete? Vyslat bojové jednotky NATO na Ukrajinu? Měli byste konečně představit realistický plán. Podle mého názoru není v tuto chvíli žádná dohoda možná, protože obě znepřátelené strany se ve svých požadavcích naprosto míjejí. Vše se tak zřejmě rozhodne na bojišti. Ruská federace obsadí čtyři anektované oblasti a bude se snažit oslabit zbytek Ukrajiny. Výsledkem bude bohužel pravděpodobně takzvaný korejský scénář. Co s tím chtějí zastánci jestřábí linie dělat? Obávám se, že nic. Karty už jsou rozdány.

Mezitím Kyjev a Kreml provádějí vzájemné útoky, přičemž ruské bombardování a ostřelování Ukrajiny je mnohem destruktivnější a smrtící. Závažným problémem jsou rovněž ukrajinské údery hluboko na ruské území za asistence Spojených států. Tato válečná taktika představuje překročení linií, které byly za studené války naprosto nemyslitelné. Nelze proto vyloučit ani odvetný, demonstrativní ruský úder, například na území Estonska. Nejenže Ukrajinci se vší pravděpodobností od agresora žádné ústupky nezískají, ale poskytují Kremlu záminku pro barbarské útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu.

Web Voxpot publikoval text šéfredaktora Vojtěcha Boháče, který polemizuje se Slačálkovým komentářem. Zdá se, jako by Vojtěch Boháč vnímal západní přístup k ruské invazi jako nevinné přihlížení, zatímco Rusko a Čína jsou podle něj agresory per se. V jeho textu zcela postrádám systémovou kritiku západní politiky vůči Rusku už od 90. let, jak o ní hovořily těžké váhy mezinárodní politiky a akademické sféry. Stačí připomenout slavné varování George Kennana z roku 1997, že rozšiřování NATO bude nejosudovější chybou americké politiky po studené válce, svědectví posledního amerického velvyslance v SSSR Jacka Matlocka, analýzy bývalého diplomata Chase Freemana, Williama Burnse a jeho slavnou depeši z roku 2008 o ruských červených liniích Nyet Means Nyet nebo dlouhodobé práce politologa Johna Mearsheimera. Jako by snad Spojené státy nenapodobovaly podobný scénář zástupné války i v otázce Tchaj-wanu, před čímž opakovaně varují i analytici jako Lyle Goldstein.

Boháčův text navíc obsahuje zjevné vnitřní rozpory: autor na jedné straně částečně uznává, že ruskou invazi vyvolala expanze NATO a závislost Evropy na USA, ale zároveň kritizuje Západ za liknavý přístup k Ukrajině. A pokud jde o jeho vizi sjednocené a silné Evropy – jak jí dosáhnout, aniž by se zcela rozpadl už tak křehký sociální smír? Vždyť Evropou už dnes otřásají sociální protesty.

 

0
Vytisknout
133

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026