Vzpomínání na El Fasher - město, které jsem znal a na zvěrstva, která ho změnila

30. 10. 2026

Pro mnoho lidí je súdánské město El Fasher – kde jsem se narodil, vyrůstal a strávil profesní kariéru – nyní místem, které je synonymem hladu a smrti.

Po dobu 500 ničivých dnů od května 2024 bylo obléháno Silami rychlé podpory (RSF), polovojenskou skupinou bojující proti súdánské armádě. Odříznutí od jídla a základních potřeb jsme měsíce snášeli ochromující hlad.

Pak se 26. října 2025 se odehrál nejhorší scénář. Obrana města padla a bojovníci RSF prorazili. Zahájili masakrující kampaň, která skončila tisíci, ne-li desítkami tisíc mrtvých a obrovským počtem zajatých.

Rok po těchto zločinech – které vyšetřovatelé OSN označili za genocidu – je katastrofa stále mnohem větší, než dokážu pochopit. Je to poprvé, co o tom píšu od 26. října, a jsem si jistý, že jsem to ještě nezpracoval.

Jasné je, že nemohu to, co se stalo, redukovat na příběh o odolnosti nebo schopnosti začít znovu. To proto, že za těmito slovy stojí lidé, kteří byli zabiti, rodiny, které byly rozděleny a ti, jejichž situace zůstává neznámá.

Po roce čekání mám mnoho přátel, jejichž osud jsem ještě neznal. Jsou to lidé, se kterými jsem dřív neustále mluvil, dokud zprávy náhle nepřestaly. Kdykoli zapnu telefon, stále doufám, že najdu zprávu nebo hovor, který ukončí toto utrpení.

Situace je stejná téměř u všech stovek tisíc lidí, kteří žili v El Fasheru a kteří se nyní rozptýlili po různých vesnicích, městech a zemích. Všichni se snaží zjistit, zda jejich blízcí ještě žijí.

Mezitím je situace uvnitř RSF drženého El Fasheru pro zhruba 70 000 zbývajících lidí žalostná. Podle zpráv, které dostáváme, čelí hladu, nemocem, obtěžování a smrti. Pomáhá jim jen málo humanitárních organizací.

Zároveň jsem však dospěl ke složité pravdě: že stejně jako musíme bojovat za zachování paměti toho, co se stalo a zajistit, aby hrůzy nebyly vymazány, musíme také bojovat proti myšlence, že to je vše, čím El Fasher byl nebo kdy bude.

Ačkoliv jsem jako novinář vydržel a dokumentoval většinu obléhání RSF, můj El Fasher zůstává místem obrovského společenského a kulturního bohatství, nejen místem, kde docházelo k masakrům.

Než jsme byli nuceni odejít, město se odlišovalo svou sociální rozmanitostí, která mu dodávala podobu miniaturního Súdánu. Bylo to město propojených světů, s lidmi z celé země.

Navzdory této rozmanitosti všichni žili ve známém prostředí a harmonii. Lidé se milovali a sdíleli radosti i smutky druhého. Společenský život považovali za tak posvátný, že celé město bylo jako jedna rodina.

Kazety a hotelový dům

Hlavní město státu Severní Darfúr, El Fasher, má hlubokou historii. Po stovky let bylo centrem politické moci a islámského studia pod Darfúrským sultanátem. Bylo to místo, kde se vyráběla Kiswa, látka, která pokrývá Kaabu v Mekce.

Když ale myslím na El Fasher, nejčastěji se vracím do mého mládí a drahocenného času stráveného s mým zesnulým otcem, ať se nad ním Bůh smiluje, byl významnou osobností města.

Otcovi přátelé byli mikrokosmem celého Súdánu, přijížděli z celé země. Kmenová identita pro ně moc neznamenala – otcovi přátelé neměli tušení, z jakého kmene pochází, přestože ho znali desítky let.

Byl to také mikrokosmos Súdánu – de facto hotel, kam přijížděli lidé z celé země. Někdy jsme hostili lidi, které jsme ani neznali. Byli to jen cizinci, kteří potřebovali místo na dvě až tři noci.

Byla to laskavost mého otce, která způsobila, že náš dům byl využíván tímto způsobem, ale také dlouhá tradice solidarity a pohostinnosti, kterou lidé v Dárfúru projevují, zejména cizím lidem a cestovatelům.

Mimo náš dům vedl můj otec první firmu pro nahrávání a distribuci kazet v Darfúru, kterou založil v roce 1979. Byla to destinace pro lidi zapojené do umění a kultury a stala se jakousi dominantou v celém Darfúru.

Slavní zpěváci ze Súdánu posílali své kazety mému otci, aby je kopíroval a distribuoval. Postavil obrovskou knihovnu a od útlého věku jsem tam běhal hned po škole, přidával se k návštěvníkům, kteří pili čaj a povídali si.

Na univerzitu jsem se přestěhoval z El Fasheru do hlavního města Chartúmu, kde jsem studoval informatiku a informační technologie. Byl to obor, o který ve mně vzbudil zájem můj otec.

Během studia jsem však čekal na sváteční období s touhou, kterou nic nemohlo utišit kromě návratu do mého města a do komunity, kterou jsem miloval a která milovala mě.

Po absolvování jsem se rozhodl vrátit a pracovat v El Fasheru. Moje zkušenost s hudbou mi dala zájem o umění a odtud i o fotografii a filmařinu. Chtěl jsem je využít pozitivně způsobem, který by přispěl k budování míru v Darfúru.

Pomohl jsem založit společnost, která přispěla k obohacení digitálního prostředí Darfúru prostřednictvím cest do vesnic a táborů pro vysídlené ve městech po celém Darfúru. Vytvořili jsme síť mladých lidí, kteří se zajímali o stejný obor.

Bohužel Bůh rozhodl, že můj otec zemře, a jako nejstarší syn jsem převzal odpovědnost za řízení jeho podnikání. V této fázi se podnikání vyvinulo z distribuce hudby v tisk a papírnictví.

Moje fotografická práce začala ustupovat do zákulisí, jak rostly rodinné povinnosti, ale láska k El Fasheru byla stálá. Nic, co RSF udělalo loni, mi to nemůže vzít.

Přežití obléhání

Ačkoliv je důležité vyprávět tyto osobní příběhy El Fasheru před válkou, nemůžeme se vyhýbat realitě toho, co se mu stalo loni rukou RSF, které silně podporují Spojené arabské emiráty.

Někdy nenajdu ta správná slova pro to, co jsem zažil. Koneckonců, zaznamenávám události nejen jako svědek, ale i jako oběť. Prožil jsem podmínky, které jsem dokumentoval, sledoval, jak se mé město každý den mění a jak moje rodina a přátelé umírají.

Tragédie začala, když v dubnu 2023 začala válka mezi armádou a RSF. Probudil jsem se jako v běžný den, odvezl matku do kanceláře na ministerstvu školství a pak zamířil do tiskárny.

Když jsem dorazil do kanceláře, slyšel jsem střelbu a lidi utíkající všemi směry. Zpočátku jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, protože jsme na takové události zvyklí, ale jak se zprávy o dalších střetech v Chartúmu šířily, uvědomili jsme si, že jde o válku.

Naše čtvrť byla blízko tábora patřícího RSF, takže jsme se s matkou a sourozenci rozhodli přestěhovat k tetě, která se nachází v centru města.

Čtvrtý den války byl dům zasažen tragicky třemi bombami, zatímco mnoho lidí z mé rodiny, přátel a sousedů bylo uvnitř. Pět lidí bylo zabito a patnáct zraněno, včetně mě a mého mladšího bratra.

V tu chvíli jsem se rozhodl, že musím všechno, co se děje, zdokumentovat. Vzal jsem si fotoaparát, oprášil ho a začal novou kapitolu. Láska k tomuto místu a jeho lidem byla mou hlavní motivací.

Když RSF začaly přebírat kontrolu nad celým Darfúrem, El Fasher se stal jedním z posledních měst, které se jim postavilo. Vojáci, místní ozbrojené skupiny a obyčejní obyvatelé, kteří vzali zbraně, bojovali tvrdě, aby zabránili skupině v převzetí moci.

V reakci na to polovojenské síly obklíčily město a podrobile ho dlouhému a náročnému obléhání. Obyvatelé museli jíst krmivo pro zvířata, aby přežili, a lékaři začali operovat v podzemních přepravních kontejnerech, aby unikli ostřelování.

Evakuoval jsem rodinu a všechny, které jsem mohl, do bezpečných oblastí, jako je sousední Čad, který si matka vybrala jako cíl, a Kosti, město v jižním středním Súdánu, kam se rodina mé tety rozhodla vydat.

Ale zůstal jsem pozadu, někdy dobrovolně pomáhal spolu s lékaři při ošetřování raněných, jindy jsem dokumentoval, co se městu děje. Mnoho dní jsem se prostě snažil přežít.

Brzy jsem se stal posledním člověkem v sousedství vedle drahého přítele. Během těch temných dnů byl mým jediným společníkem. Každé ráno jsem chodil k němu na snídani a zůstával přes den, pil kávu a povídal si.

Naše rota nám pomáhala vydržet izolaci, ale nemohla zastavit zesilující se ostřelování ani zloděje, kteří v noci přicházeli vyrabovat zbytek domů těch, kteří uprchli.

Situace pokračovala mnoho měsíců, dokud jsem se také nerozhodl odejít. Bylo to rozhodnutí, které považuji za nejtěžší v mém životě: opustit svou vlast, zatímco moji přátelé a rodina čelili palbě RSF, které jim každý den braly život.

Do Ugandy jsem dorazil po cestě plné nebezpečí, která trvala 21 dní a byla poznamenána výslechy, zadržováním a požadavky RSF na výkupné. Ale nebyla to těžší situace než situace mých přátel a rodiny, kteří zůstali.

Někteří se rozhodli pracovat v komunitních kuchyních a poskytovat jídlo, jiní dobrovolničili u lékařů. Ještě více jich vzalo do ruky zbraně, aby město bránili a zajistili, že toto čisté místo nezmizí.

Mezi nadějí a strachem

V Ugandě jsem zůstal úzce spojen se situací a sledoval dění hodinu po hodině. Den co den jsem dostával špatné zprávy, až jsem si sotva pamatoval, kdo zemřel a kdo zůstal naživu.

Před invazí 26. října stavěla RSF zákopy kolem města, aby zabránila lidem v útěku. Když konečně převzali kontrolu, tyto náspy se staly smrtelnými pastmi.

Bojovníci RSF se natáčeli při páchání hrozných zvěrstev a rychle se rozšířily zprávy o tisících civilistů unesených kvůli výkupnému. Ti, kdo nemohli zaplatit, byli zabiti.

Pro ty mimo El Fasher se země uzavřela a proměnila v peklo. Stali jsme se závislými, jejichž drogou bylo slyšet zprávy o našich rodinách. Hledali jsme cokoli, co by mohlo potvrdit jejich polohu.

Některé zprávy byly dobré. Měl jsem kamaráda, který pracoval jako lékař v jediné nemocnici, která během obléhání vydržela. Po týdnu mi od něj přišly zprávy z neznámého čísla. Psal mi, že zázračně utekl a schovává se ve vesnici.

Strýc z otcovy strany, který také zůstal v El Fasheru po celou dobu, byl několik dní nezvěstný, ale po dlouhém období úzkosti jsem zjistil, že je v bezpečí. Ušel desítky kilometrů pěšky, dokud ho vyčerpání a nemoc nepřemohly.

O drahém příteli, který bydlel u nás v našem sousedství, jsem však neslyšel. Jeden z jeho příbuzných uvedl, že mu z telefonu volal bojovník RSF a požadoval výkupné. Souhlasili s zaplacením, ale telefon byl brzy vypnut a už se k němu nedalo dostat.

Už uplynul celý rok a já stále toužím po zprávách o něm – i po zprávách o jeho smrti, abych mohla truchlit. Mnoho mých přátel prochází stejným procesem.

Absence v této podobě vám nedává jasný konec. Nechává vás viset mezi nadějí a strachem, neschopné přijmout ty nejhorší možnosti nebo přestat čekat na nové informace.

Každý den také myslím na novináře Muammara Ibrahima. Byl zatčen v den, kdy El Fasher padl, a převezen do vězení v Nyale v jižním Darfúru. Mluvil jsem s ním o tři dny dříve a nemyslel jsem si, že to bude náš poslední rozhovor.

Minulý týden jsem dostal zprávu, že Muammarův zdravotní stav se zhoršil a jeho život je v ohrožení. Je pro mě těžké to pochopit. Jak může novinář, který píše o utrpení svého lidu, být vězněm a uvězněn?

Nenahraditelné město

Pro desítky tisíc lidí, kteří jsou stále uvězněni v El Fasheru, je získání spolehlivých informací o tom, čemu čelí, bolestně obtížné. Nemají přístup k internetu ani ke satelitní síti Starlink.

Co víme jistě je, že ti, kteří zůstali, žijí pod neustálým dohledem RSF a že někteří byli zabiti bojovníky. Jiní byli nuceni pracovat pro RSF bez odměny, buď sbírali mrtvá těla, nebo vařili pro bojovníky.

Ačkoliv v posledních týdnech ve městě působí malé množství humanitárních organizací, podle Amnesty International je jejich svoboda působení výrazně omezena.

Humanitární pomoc byla El Fasheru od začátku obléhání v roce 2024 z velké části odepřena. Organizace mohou poskytnout pomoc vysídleným lidem v Tawile na západ od města, ale nedokázaly se dostat k těm, kteří tak dlouho tolik trpěli.

Nevím, kdy se vrátím do El Fasheru, ani co mě tam čeká, pokud se vrátím. Vím jen, že velká část mě zůstává uvnitř města a že to není místo, které by mohlo být nahrazeno něčím jiným.

U těch, kteří byli vykořeněni a rozptýleni, s postupem času vzájemná komunikace slábne. Není to proto, že bychom na sebe zapomněli, ale protože každý se snaží najít svou cestu vpřed.

Dlouho po pádu El Fasheru jsem se cítil neschopen pracovat ani psát. Toto téma je pro mě hluboce osobní a nelze ho oddělit od mé identity, rodiny a přátel.

Nakonec jsem musel pokračovat v dokumentování toho, co se dělo, protože psaní a fotografie jsou jediné formy odporu, které znám. Jsou to jediný způsob, jak udržet jména a příběhy lidí přítomné ve světě, který se rychle posouvá dál.

Ale chybí přátelé a rodina, o nichž mé psaní a obrázky nemohou poskytnout odpovědi. Pokračujeme v životě, ale to neznamená, že naše ztráta a smutek je snazší nést.

Zdroj v angličtině: ZDE