Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"
17. 10. 2025 / Daniel Veselý
USA v té době opíraly svou dominanci nad západní Asii také o Saúdské Arábii a do roku 1979 o Írán. Izrael tehdy zahájil okupaci Gazy, Západního břehu, východního Jeruzaléma Golanských výšin patřících Sýrii a Sinajského poloostrova patřícího Egyptu. Tato země po dlouhé dekády slouží Bílému domu jako jakási prodloužená paže jeho vojenské dominance v západní Asii, přičemž její užitečnost je zejména v posledních dekádách akcentována proizraelskou lobby, díky jejíž činnosti můžeme objasnit dekády trvající bezpodmínečnou podporu USA Izraeli. V průběhu studené války Izrael představoval účinnou proxy sílu Spojených států proti Sovětskému svazu a jeho arabským spojencům.
Navzdory gargantuovskému úsilí pluků proizraelských propagandistů o vykreslení Izraele jako „jediné demokracie“ na Blízkém východě, se jedná o etnonacionalistický koloniální projekt založený na nadřazenosti a kontrole domorodého arabského obyvatelstva židovskými supremacisty sofistikovanou vojenskou silou a technologiemi, krádeží jeho půdy, budováním ilegálních osad na okupovaných teritoriích, periodickými masakry - a nakonec i genocidou v pásmu Gazy v letech 2023 až 2025.
Americký senátor a předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy Jesse Helms během rozhovoru pro časopis Middle East Quaterly v roce 1995 výstižně označil Izrael za „přinejmenším ekvivalent americké letadlové lodi na Blízkém východě“, bez které by se Spojené státy ocitly „ve skutečně špatné situaci“ (172). Helms vágně hovoří o zájmech Ameriky (tj. o zájmech vojensko-průmyslového komplexu, amerických korporací a předních investorů) a zájmech Izraele jako o spojitých nádobách, ačkoli speciální pouto mezi těmito zeměmi se zejména v posledních letech jeví jako značná přítěž pro Washington. Charakteristika Izraele jako ekvivalentu americké letadlové lodi pak symbolizuje nejen projekci síly Pentagonu v západní Asii, ale i militarizovanou podstatu izraelské společnosti, potažmo celého území od Středozemního moře až po řeku Jordán.
Spojené státy dlouhé dekády drží ochranou ruku nad svou strategickou výspou v západní Asii na diplomatickém poli, jmenovitě v Radě bezpečnosti OSN. USA vetovaly rezoluce kritizující Izrael častěji než kterýkoli jiný stálý člen Rady OSN – k 18. prosinci 2023 celkem 45krát. Celkem 33 těchto vetovaných rezolucí se týkalo ilegální okupace palestinských teritorií. Mezi lety 1982 a 1990 použily Spojené státy své veto na podporu Izraele 21krát, což činí téměř polovinu z celkového počtu amerických vet ve prospěch Izraele. Tyto rezoluce kritizovaly izraelskou agresi v Libanonu a okupaci palestinských území (173). Tento fakt přesvědčivě dokládá nulovou účast Bílého domu s palestinskými národními ambicemi, jakož i ignoraci platných mezinárodních regulí zakazujících ozbrojený vpád na území suverénní země. Washington nadto benevolentně ignoruje existenci izraelského jaderného arzenálu, kvůli čemuž v regionu nemůže vzniknout bejzaderná zóna, jaká existuje příkladně v Latinské Americe, Africe, Jihovýchodní Asii nebo v Jižním Tichomoří.
Izrael je rekordním příjemcem vojenské pomoci ze strany Spojených států. Washington Tel Avivu v letech 1946 až 2024 poskytl vojenskou pomoc ve výši 228 miliard dolarů (téměř 3 miliardy ročně) a ekonomickou pomoc ve výši 80 miliard dolarů (více než miliarda ročně (174). Druhé místo za téže sledované období zaujímá Egypt s 90 miliardy dolary vyplacenými v americké vojenské pomoci, především od roku 1979, kdy Káhira podepsala s Izraelem mírovou smlouvu a stala se de facto neškodným vazalem USA. Izrael tehdy přišel o primárního rivala v regionu a mohl svou pozornost soustředit na hrozbu palestinského nacionalismu symbolizovaném Organizací za osvobození Palestiny (OOP) v Libanonu. Totéž učinilo Jordánsko o 14 let později. Jestliže tato fakta zohledníme, hojně rozšířený mýtus o Izraeli obklopeném ze všech stran arabskými nepřáteli jednoduše padá. Z grafu zveřejněného Council of Foreign Relations dále vyplývá, že USA dramaticky zvýšily svou vojenskou podporu Izraeli v první polovině 70. let, v době jomkipurské války, kdy si Egypt a Sýrie chtěly vzít zpět Izraelem uloupené území. Washington, jsa si vědom vrtkavé studenoválečnické dynamiky, rovněž nechtěl vyklidit pole sovětským spojencům v arabském světě, zejména v Sýrii.
Podle dokumentu adresovanému Národní bezpečnostní radě vnímal Washington v roce 1958 panarabský nacionalismus prosazovaný egyptským prezidentem Násirem jako problém, neboť „v očích většiny Arabů se Spojené státy jeví jako protivník realizace cílů arabského nacionalismu“ (175). „Věří, že Spojené státy se snaží chránit své ropné zájmy na Blízkém východě tím, že podporují status quo a brání politickému nebo ekonomickému pokroku, a že mají v úmyslu vmanévrovat arabské státy do pozice, v níž se zaváží bojovat ve světové válce proti Sovětskému svazu. Na druhé straně se SSSR podařilo většině Arabů úspěšně prezentovat jako země, jež podporuje realizaci cílů arabského nacionalismu a je ochotna podporovat Araby v jejich úsilí o dosažení těchto cílů bez jakékoli protihodnoty. Z velké části v důsledku těchto srovnatelných pozic klesla prestiž Spojených států a Západu na Blízkém východě, zatímco vliv Sovětského svazu výrazně vzrostl,“ čteme v dokumentu. V textu jsou nastíněny možné scénáře aplikace amerického vlivu v západní Asii, z nichž jeden se zdá být prorocký: „pokud se rozhodneme bojovat proti radikálnímu arabskému nacionalismu a v případě nutnosti si udržet ropu v Perském zálivu silou, logickým důsledkem by byla podpora Izraele jako jediné silné prozápadní mocnosti, která na Blízkém východě zbývá.“
Americké politické a vojenské představitele tedy v červnu 1967 uchvátilo, jak Izrael s efektivním a bleskurychlým nasazením vojenské síly porazil své arabské nepřátele, driftující k Sovětskému svazu, a jak tvrdou ránu uštědřil sekulárnímu arabskému nacionalismu. Impresivní izraelský vojenský potenciál a schopnost Tel Avivu pacifikovat domorodou populaci se po roce 1967 jevily v kuloárech americké moci jako mana z nebe (176). Symbióza mezi Spojenými státy a Izraelem se stala úhelným kamenem americké blízkovýchodní politiky, nehledě na tak profánní problémy jako ilegální okupace, opakované izraelské vpády do Libanonu a koneckonců i rozmach antiamerikanismu v západní Asii i jinde.
Krize v Jordánsku, jež vypukla v září 1970, opětovně přispěla k vnímání Izraele jako strategického aktiva USA v regionu. Po krvavých bojích mezi OOP a Jordánskem v Ammánu, kdy Sýrie podporovala OOP – tedy hnutí za národní sebeurčení palestinských Arabů - Bílý dům požádaly Izrael, aby se připravil na vojenský zásah po boku jordánské vlády. Izrael reagoval podle požadavku, pomohl hášimovskému režimu zmařit syrskou invazi a obnovit v zemi kontrolu, a to za cenu tisíců palestinských životů. V důsledku těchto událostí se výrazně zvýšila vojenská pomoc a prodej zbraní Izraeli ze strany USA: izraelská armáda (IDF) byla od té doby stále častěji vybavovaná americkými zbraněmi a technologiemi a stala se na nich více závislá. V jomkipurské válce v roce 1973 vedly vysoké ztráty na izraelské straně v prvních dnech bojů k vyčerpání vojenských zásob a arzenálů, přičemž rozsáhlá americká letecká přeprava náhradních dílů, dalších bojových letadel a munice se stala klíčovou pro schopnost Izraele zahájit úspěšný protiútok. Po ukončení války Spojené státy Izraeli poskytly zbraně nezbytné k obnově a rozšíření zásob IDF. (177) V 70. letech američtí analytikové identifikovali Izrael a šáhův Írán jako země zajišťující americkou kontrolu nad ropou oplývajícím Perským zálivem. Avšak po pádu proamerického šáha v roce 1979 existence Izraele coby „blízkovýchodní Sparty“ nabyla ještě většího významu, a to se přirozeně projevilo i v intenzivnějších zásilkách americké vojenské pomoci, jak ve své publikaci The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, argumentuje Noam Chomsky, který na základě citací celé řady pramenů tvrdí, že jedinými odpůrci urovnání tzv. izraelsko-palestinského konfliktu jsou USA a Izrael (178).
Spolu s navázáním bezprecedentního strategického pouta mezi Izraelem a USA nabyla po roce 1967 na důležitosti ožehavá otázka blízkovýchodního mírového uspořádání. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 242 z listopadu 1967 apelovala na ukončení nepřátelství mezi Izraelem a arabskými státy a na uznání teritoriální integrity a politické nezávislosti všech států v oblasti. Tato rezoluce ještě nebrala v úvahu palestinské národnostní ambice, ale reflektovala pouze vzájemné animozity mezi Izraelem a především těmi arabskými státy, jejichž území Tel Aviv okupoval. Teprve v roce 1974 56 zemí přišlo s návrhem, aby byla otázka Palestiny začleněna do agendy Valného shromáždění. V rezoluci přijaté 22. listopadu 1974 stvrdily požadavky Palestinců příkladně „právo na sebeurčení bez vnějšího zasahování“, „právo na národní nezávislost a suverenitu“ a „právo na návrat do svých domovů a ke svému majetku“ (179). OOP na rozdíl od mylné představy, že vždy chtěla zahnat izraelské židy do moře, byla ochotna akceptovat dvoustátní řešení - tedy existenci Izraele na 78 procentech území bývalého britského mandátu a vznik Státu Palestina na zbytku tohoto území na Západním břehu, v Gaze a ve východním Jeruzalémě – už v polovině 70. let (180). Tento postoj OOP zanedlouho posvětila svou podporou (společně se Sýrií) návrhu rezoluce Rady bezpečnosti OSN v lednu 1976 volajícím po dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu, včetně izraelského stažení do hranic před 4. červnem 1967 a vytvoření samostatného palestinského státu (181). Téměř neznámý návrh rezoluce se stal základním stavebním kamenem mezinárodního konsenzu týkajícího se tzv. izraelsko-palestinského konfliktu, jehož řešení by bývalo bylo velmi snadné, kdyby neexistovaly dva tradičně zamítavé hlasy: Spojené státy a Izrael. USA zablokovaly přijetí této rezoluce v Radě bezpečnosti OSN s pohodlnou výmluvou, že návrh „by změnil stávající rámec mírových jednání a vážně poškodil budoucnost tohoto procesu“, jak tehdy informoval New York Times (182). USA se od té doby k řešení nejpalčivější otázky v západní Asii stavějí zamítavě.
Jestliže OOP už v roce 1976 podpořila návrh rezoluce RB OSN, jež tehdy mohl ukončit to, co se stane nejdelší okupací v moderních dějinách a neuralgickým bodem západní Asie, mainstreamová izraelská politická reprezentace sestávající se ze Strany práce a Likudu se prakticky shodovala v negaci práva Palestinců na sebeurčení, i když se lišila v detailech (183). Strana práce, jež stála v čele izraelské vlády do roku 1977, usilovala o realizaci tzv. Allonova plánu, podle kterého by si Izrael ponechal kontrolu nad značnou částí Západního břehu, podstatně by rozšířil oblast okolo Jeruzaléma, přičemž by kontroloval také Pásmo Gazy, Golanské výšiny a území na východě Sinajského poloostrova. Tel Aviv měl de facto anektovat třetinu až 40 procent Západního břehu, zatímco zbytek území měl připadnout Jordánsku. Oproti tomu Likud, jehož charta z roku 1977 zdůrazňuje izraelskou suverenitu nad územím od řeky k moři, tj. žádný palestinský stát v tomto prostoru (184), chtěl prohloubit kontrolu nad Západním břehem a Gazou, doslova anektoval Golanské výšiny, a nakonec Egyptu vrátil okupovaný Sinajský poloostrov a stáhl odtamtud ilegální osadníky.
Zamítavé stanovisko Izraele k ukončení okupace jím dobytých území v šestidenní válce se fatálně projevilo na začátku 70. let, kdy byl Násirův nástupce v Káhiře na rozdíl od svého předchůdce ochoten přistoupit k řešení izraelsko-arabského konfliktu, jak ilustrují americké vládní materiály (185). V únoru 1971 egyptský prezident Anwar Sadat nabídl Nixonově vládě novou příležitost k uzavření míru mezi Araby a Izraelci. Sadat přišel s návrhem, že Egypt znovu otevře Suezský průplav, pokud se izraelská armáda stáhne z východního břehu průplavu a pokud bude souhlasit s harmonogramem dalšího stahování. Sadat rovněž naznačil, že se vzdá svých ambicí na zahájení války proti Izraeli, pokud se IDF stáhne k mezinárodní uznávané hranici. Izraelci však Sadatovu nabídku k zahájení normalizace vzájemných vztahů odmítli. V únoru 1973 se Sadatův zmocněnec Isma‘il setkal s Henrym Kissingerem a informoval jej, že Egypt by byl ochoten podepsat samostatnou mírovou dohodu s Izraelem, jež by mohla zahrnovat demilitarizované zóny na obou stranách mezinárodní hranice a dislokaci mírových sil v citlivých lokalitách. Úplná normalizace egyptsko-izraelských vztahů by však musela počkat, dokud by se Izrael nestáhl ze všech území, která dobyl v roce 1967. Izrael reagoval váhavě a Spojené státy se příliš nesnažily názor Tel Avivu změnit. Sadatova diplomatická ofenziva nakonec skončila ve slepé uličce, když narazila na neochotu vlády Goldy Meirové opustit okupovaná území. Jinými slovy: Izrael, který svou nelegální přítomnost na cizím území lživě vydával za otázku bezpečnosti, odmítl podanou ruku svého nejsilnějšího arabského rivala a pokračoval v kolonizaci Sinajského poloostrova. Společný útok Egypta a Sýrie na Izraelem okupovaná teritoria (sic) přiměl Bílý dům k přehodnocení a pochopení arabských frustrací z izraelské neochoty stáhnout se z území, jemuž mu nepatřilo, jak stojí psáno ve výše zmíněném vládním dokumentu. Jomkipurská válka tak proklestila cestu ke „kyvadlové diplomacii“ Henryho Kissingera a nakonec vedla k uzavření izraelsko-egyptské mírové smlouvy.
Když v Tel Avivu a ve Washingtonu po dozvucích jomkipurské války pochopili, že nelze vést další ozbrojený konflikt s nejmocnějším arabským nepřítelem, pozornost izraelských činitelů se zaměřila na Libanon, kam se z Jordánska přesunula OOP. V 70. letech spousta Palestinců uprchla z Jordánska, kde byly tisíce z nich pozabíjeny armádou krále Husajna I. Palestinští uprchlíci nalezli nové útočiště v Libanonu, kde v té době žily statisíce jejich soukmenovců, kteří před izraelskými agresory uprchli ze svých domovů v roce 1948. Často slýcháváme, že poté, co byla OOP vypuzena z Jordánska, vytvořila v Libanonu stát ve státě, vládla zde tvrdou rukou, a prakticky si zasloužila výprask během opakovaných izraelských invazí kulminujících v roce 1982. Tato laciná propagandistická taktika má ale jediný cíl, a to delegitimizovat a dehumanizovat národně-osvobozenecká hnutí per se kdekoli na světě, stojí-li v opozici proti Spojeným státům a jejich klientům. Zvláště když uvážíme, že násilí páchané okupanty, interventy a primárními agresory je značně asymetrické vůči násilnostem bitých a utlačovaných, které je zpravidla reaktivní. Nehledě na nesporný fakt, že nárok na ozbrojený odpor proti okupaci či invazi je zakotven v mezinárodním právu. Izraelské bezpečnostní síly kupříkladu v letech 1949 až 1956 usmrtily mezi 2700 až 5000 arabských infiltrátorů, z drtivé většiny neozbrojených osob (186). Jednalo se především o uprchlíky pokoušející se vrátit do svých domovů nebo získat zpět svůj majetek. Organizace pro osvobození Palestiny vznikla až v roce 1964, což je nutno chápat jako důsledek izraelské etnické čistky v letech 1947 až 1949 a opomíjené uprchlické krize. OOP však v polovině 70. letech prakticky upouštěla od teroristických metod namířených proti Izraeli a s Izraelem spojeným cílům a zároveň zabředávala do rodící se občanské války v Libanonu, do níž se zapojily i vnější aktéři: Sýrie a Izrael.
Izrael vstoupil do libanonské občanské války v druhé polovině 70. let, nejen aby vykořenil OOP mající baštu v západní části Bejrútu, nýbrž využil křehkou povahu sektářského konfliktu v Libanonu ve svůj prospěch stylem rozděl a panuj, k čemuž opakovaně nasadil brutální vojenskou sílu. První izraelská invaze do Libanonu v roce 1978, která měla být odpovědí na palestinský teroristický útok s 34 mrtvými Izraelci, usmrtila dva tisíce Libanonců a Palestinců (187), vysídlila několik stovek tisíc lidí na sever země, zatímco jih zůstal pod kontrolou vražedné izraelské proxy, nechvalně proslulé milice majora Haddáda. Po invazi v roce 1978 izraelští útočníci zabili další stovky civilistů, přičemž podle údajů libanonské vlády počet obětí do srpna 1979 vystoupal na téměř jeden tisíc. V červenci 1981 Izrael opět porušil příměří a zaútočil na civilní cíle v Libanonu. Podle některých vlivných komentátorů a pozorovatelů chtěl Izrael těmito údery odvrátit reálnou „katastrofu“ v podobě politického uspořádání s OOP a započetí mírového soužití Izraelci s Palestinci, upozorňuje Noam Chomsky v publikaci Fateful Triangle. Decimace Organizace pro osvobození Palestiny a její infrastruktury se zdála být kýženým cílem izraelských vpádů na libanonskou půdu, aby Tel Aviv s pomocí Bílého domu eliminoval hrozící nebezpečí neutuchajících palestinských snah o sebeurčení.
V červnu následujícího roku Izrael provedl do Libanonu masivní invazi pod záminkou, že jde o odvetu za pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně, který však provedla organizace Abú Nidála, která byla tehdy s OOP na kordy. Masivní izraelské bombardování Bejrútu a dalších libanonských měst doprovázené pozemními operacemi IDF připravily během tří měsíců o život téměř 20 tisíc Libanonců a Palestinců (188), v drtivé míře civilistů. To je ale konzervativní údaj. Izraelská armáda ničila palestinské tábory, srovnávala je buldozery se zemí, pokud je nezničilo bombardování. Obyvatelstvo bylo rozptýleno nebo v případě mužské populace uvězněno. Nemilosrdné izraelské bombardování Bejrútu izraelským letectvem znechutilo i hlavního izraelského sponzora Ronalda Reagana, který jej v rozhořčeném telefonátu izraelskému premiérovi Menachemu Beginovi označil za holocaust (189). Nicméně Reagana a jeho tým nevyděsila izraelská zvěrstva natolik, když jeho administrativa opakovaně vetovala rezoluce RB OSN odsuzující izraelský útok na Libanon nebo požadující stažení intervenčních sil z této země (190), a poskytovala tak Izraeli žádoucí diplomatické mimikry, obdobně jako podstatně zvýšený přísun zbraní, munice a vojenského materiálu. Izraelská strategie v libanonské metropoli Bejrút spočívala ve vyhnání Palestinců do převážně muslimské západní části (tedy kromě těch, kteří byli zabiti, rozprchli se nebo byli uvězněni a posléze mučeni), poté v obklíčení města, jeho odříznutí od dodávek vody, potravin, léků a elektřiny a podrobení stále silnějšímu bombardování (191). Agresoři nasadili vysoce sofistikované americké zbraně, včetně granátů a bomb navržených tak, aby pronikly budovami dříve, než explodují, což způsobilo jejich zhroucení, a fosforové bomby způsobující požáry a nezhojitelné popáleniny na těle obětí. Masivní destrukce se nevyhnula ani dalším libanonským městům, jako Týr a Sidon. Vzhledem k tomu, že Izrael měl úplnou kontrolu nad vzdušným prostorem a drtivou převahu v palebné síle ze země, moře i ze vzduchu, jeho armáda jednoduše zničila vše, co jí stálo v cestě. Teprve poté vyslala do pole své vojáky, aby „vyčistili“ to, co zbylo.
Jestliže podle libanonských policejních zdrojů dosahovaly ztráty na životech civilistů 84 procent, vzbuzuje dodnes recyklované tvrzení o nejmorálnější armádě na světě pouze trpký smích. Ne nadarmo několik let před plnohodnotnou izraelskou invazí do Libanonu přední izraelský vojenský analytik Ze´ev Schiff poznamenal: „V jižním Libanonu jsme vědomě útočili na civilní populaci, protože si to zasloužila (192).“ Nicméně tato sadistická doktrína nevznikla na přelomu 70. až 80. let, ale mnohem dříve, a byla aplikována proti Palestincům například během izraelské války za nezávislost v roce 1948, při izraelské invazi do Gazy v roce 1956 i později. Prominentní izraelští činitelé se o Palestincích vyjadřovali podobně jako nacisté o židech. Kupříkladu bývalý náčelník generálního štábu Rafael Eytan o Palestincích hovořil jako o „švábech ve sklenici“, zatímco premiér Begin je pro změnu nazýval „dvounohými bestiemi“ (193). Bývalý ministr zahraničí a liberální hlas na izraelské politické scéně Abba Eban na začátku 80. let poznamenal, že „vzniká obraz Izraele, který bezohledně působí civilnímu obyvatelstvu veškerou možnou míru smrti a utrpení v duchu režimů, které se pan Begin, ani já neodvážíme pojmenovat" (194) .Patrně tušíme, jaké režimy měl tento prominentní diplomat na mysli.
Tel Aviv si z vojenského hlediska mohl mnout ruce, když se mu v Libanonu podařilo rozdrtit palestinské hnutí odporu, podobně jako se to o dekádu dříve podařilo králi Husajnovi v Jordánsku. Nyní, kdy Izrael vyšachoval Egypt z nepřátelského tábora, ze Sinajského poloostrova se stáhli poslední ilegální izraelští osadníci a OOP ztratila v Libanonu půdu pod nohama, se Izrael mohl s plnou vervou vrhnout na kolonizaci okupovaných palestinských teritorií.
Záchranáři ještě nestihli vyprostit všechny oběti izraelského tažení ze sutin vybombardovaných domů, když se izraelské proxy síly (falangistická milice) pod politickou a vojenskou kontrolou Izraele oddávaly třídenním vražedným orgiím v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, kde zahynuly asi dva tisíce lidí (195): Vrazi přerušili dodávky elektřiny, avšak tábory osvětlovaly světlice odpalované izraelskou armádou. Milice násilně vnikaly do domů, střílely lidi, podřezávaly je noži; zabíjely sekerami, zatímco znásilňovaly ženy a dívky. (…) Zabíjení pokračovalo celý den, doprovázené popravami bez soudu, ničením domů a rabováním soukromého majetku. Mrtvá těla ležela na ulicích nebo je katani zanechali pod troskami domů či je nasypali do masových hrobů. Svědci viděli, jak spoustu obyvatel naložili na nákladní vozy a odvezli mimo tábory na neznámá místa. Izraelská vyšetřovací komise později dospěla k závěru, že tehdejší vrcholní političtí a vojenští činitelé včetně ministra obrany Ariela Šarona nesou „nepřímou odpovědnost“ za spáchání masakrů. Avšak podle některých nezávislých expertů můžeme jatka v Sabře a Šatíle chápat jako součást dlouhého palestinského dramatu započatého již v roce 1948. Tito odborníci dokonce dospěli ke zjištění, že existují známky komplotu zosnovaného předními izraelskými vojenskými veliteli a šéfy falangistů, co se plánování a realizace masakru týče. Izrael v následujících letech Libanon okupoval a našel si nového Ahrimana v podobě Hizballáhu, jenž vznikl kvůli podobným pohnutkám jako dříve OOP. V roce 1985 se jeho vojska stáhla na jih země za řeku Lítání, kde vytvořila nárazníkovou zónu. Okupace charakterizovaly četné zločiny - včetně věznění a mučení „teroristů“ - a to jak ze strany izraelské okupační armády, tak ze strany jimi sponzorovaných žoldáckých milic (SLA) (196).
Tel Aviv v letech 1979 až 1990 ve světle egyptsko-izraelské mírové smlouvy, izraelské invaze, následné okupace jižního Libanonu, evakuace hnutí odporu z Libanonu a beztrestnosti zajišťované globálním hegemonem postupně konsolidoval vojenskou okupaci Západního břehu, východního Jeruzaléma a Pásma Gazy doprovázenou rozšířením osadnických aktivit, vyvlastňováním palestinského území a implementací násilných represivních opatření proti okupované populaci (197). V této době naděje Palestinců na návrat a sebeurčení vůčihledně ochabovala, zejména kvůli jejich opakovanému vysidlování, deportacím, rozsáhlému přílivu ilegálních osadníků a realizaci diskriminačních opatření mařících slučování rozptýlených rodin. Izraeli se díky kombinací represivních taktik, neoblomné ochrany ze strany USA a servilitě západního politicko-mediálního aparátu podařilo odsunout otázku národních ambicí Palestinců na druhou kolej. Zmar, beznaděj, frustrace, prohlubující se okupace a zostřená represe okupačních orgánů vyvolaly v prosinci 1987 na okupovaných teritoriích palestinské povstání – intifádu. Ačkoli do hry v téže době vstoupil další klíčový aktér tzv. izraelsko-palestinského konfliktu Hamás, jemuž cestu na výslunní umetali sami Izraelci (198), intifádu zprvu ve velké míře symbolizovaly nenásilné taktiky jako protesty, akty občanské neposlušnosti, generální stávky, do nichž se v pozoruhodné míře zapojovaly ženy a děti, ale i nepokoje, házení kamenů a Molotovových koktejlů na vojenská vozidla apod., což se setkalo s tradičními represáliemi ze strany okupantů (199). Zatímco Palestinci vrhali po okupantech kameny, ti odpovídali ostrými. Tehdejší ministr obrany (a „mírotvorce“ podle izraelské hagiografie) Jiccak Rabin definoval povahu izraelské odpovědi na povstání okupované domorodé populace následujícími slovy: „První prioritou je použití síly, moci, bití (200)“ – politiku známou jako „lámání kostí“. Tato nově deklarovaná agenda realizovaná izraelskou armádou představovala alternativu k ostré střelbě ve snaze ukončit masové protesty na okupovaném území. Švédská pobočka organizace Save the Children odhadla, že během prvních dvou letech intifády vyhledalo lékařské ošetření kvůli zraněním způsobeným bitím 23 600 až 29 900 dětí“, z nichž třetina byly děti mladší deseti let (201). Od té doby, co ministr obrany Rabin v polovině ledna 1988 představil svou politiku „síly, moci a bití“, se na nemocničních odděleních začala objevovat spousta pacientů se zlomenýma rukama; izraelští vojáci Palestince bili obušky po pažích, zádech, ramenou a nohách (202). Celková bilance šest let trvajícího povstání si podle izraelské lidskoprávní organizace Bcelem vyžádala téměř 1500 palestinských životů, včetně životů 396 dětí, zatímco Palestinci usmrtili 94 izraelských civilistů (203). Konec povstání symbolicky nastal v době, kdy bylo Palestincům ze strany Washingtonu a Tel Avivu podáno opium mající podobu „mírového procesu“.
Mezitím na pozadí násilného potlačení legitimního vzedmutí palestinského odporu schválilo legislativní těleso OOP drtivou většinou hlasů palestinskou deklaraci nezávislosti, jež formálně ustanovila Stát Palestina, přestože palestinská politická reprezentace nedisponovala žádnou politickou mocí nad okupovanými teritorii. O rok později byl Jásir Arafat zvolen prvním palestinským prezidentem, ale opět bez žádných reálných pravomocí. Byla však připravena půda pro zahájení blízkovýchodního mírového procesu, který se v důsledku toho, že se jeho garantem stal nejbližší izraelský spojenec a ochránce Spojené státy, stal slepou uličkou k naplnění palestinských národnostních ambicí a falešnou cestou k míru, která vedla k dalšímu, ještě intenzivnějšímu násilí.
Téma Palestiny, Izraele a role Spojených států je velmi pozoruhodné z ojedinělého důvodu: Speciální pouto a neprůstřelné vazby mezi USA a Izraelem byly celé dekády utužovány diseminací toxické mytologie, jež by v řadě dalších případů neměla šanci přetrvat tak dlouhou dobu. Kdyby tomu tak nebylo, Palestinci by dávno měli svůj vlastní stát. Teprve až děsivé události z let 2023 až 2025 v Gaze, syrově zprostředkovávané světové veřejnosti každý den sociálními médii, vyburcovaly celou řadu lidí z letité letargie, aby jim v kruté nahotě ukázaly, kdo je v tomto údajném konfliktu jednoznačným pachatelem a kdo je jednoznačnou obětí. Zdá se, jako by až nadpozemská síla proizraelských lobby a jejich ochočených mediálních aparátčíků v tradičních sdělovacích prostředcích konečně ztrácela svou moc. A to je velmi dobrá zpráva. Nicméně Česká republika je i nadále poněkud bizarním prostorem, kde otřesné lži obestírající toto zásadní téma nacházejí stále širokou odezvu. Mnozí z nás tváří v tvář těžko stravitelným zvěrstvům i nadále setrvávají v tupé nevědomosti. Nabízí se neodbytná otázka, zda a jak obludný zločin je nakonec dokáže přimět odhrnout závěs ignorance.
Poznámkový aparát:
(172) Pipes Daniel, Clawson Patrick, Jesse Helms: Setting the Record Straight, Middle East Quaterly, 11. leden 1955. Link: https://www.meforum.org/middle-east-quarterly/jesse-helms-setting-the-record-straight
(173) O´Dell Hope, How the US has Used its Power in the UN to Support Israel for Decades, The Chicago Council on Global Affairs,18. prosince 2023. Link: https://globalaffairs.org/commentary-and-analysis/blogs/how-us-has-used-its-power-un-support-israel-decades
(174) Masters Jonathan, Merrow Will, U.S. Aid to Israel in Four Charts, Council of Foreign Relations, 7. října 2025. Link: https://www.cfr.org/article/us-aid-israel-four-charts
(175) 35. Paper Prepared by the National Security Council Planning Board, Office of the Historian, 29. července 1958. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v12/d35
(176) C.J. Polychroniou, Chomsky: Without US Aid, Israel Wouldn´t Be Killing Palestinians En Masse, Truthout, 12. května 2021. Link: https://chomsky.info/20210512/
(177) Steinberg M. Gerald, Israel and the United States: Can the Special Relationship Survive New Strategic Environment? Middle East Review of International Affairs, prosinec 1998. Link: https://ciaotest.cc.columbia.edu/olj/meria/meria98_stg01.html
(178) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str 67. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf
(179) 3236 (XXIX). Question of Palestine, General Assembly, United Nations, 22. listopadu 1974. Link: https://web.archive.org/web/20100101150050/http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/025974039ACFB171852560DE00548BBE
(180) Louwerse Colter, „Tyranny of the Veto“: PLO Diplomacy and the January 1976 United Nations Security Council Resolution, Diplomacy and Statecraft Volume 33, 2022 – Issue 2, 9. června 2022. Link: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09592296.2022.2062127#:~:text=18%20In%20sum%2C%20by%20January,conflict%20in%20the%20Middle%20East%E2%80%9D.
(181) Palestine question – CEIRPP’s report to GA, United Nations, 1976. Link: https://www.un.org/unispal/document/auto-insert-177231/#:~:text=(a)%20Israel%20should%20withdraw%20from,53.
(182) Teltsch Kathleen, U.S. Casts Veto On Middeast Plan In U.N.´s Council, New York Times, 27. ledna 1976. Link: https://www.nytimes.com/1976/01/27/archives/us-casts-veto-on-mideast-plan-in-uns-council-americans-say.html
(183) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str. 104, 109, 110. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf
(184) Likud Party: Original Party Platform, Jewish Virtual Library, 1977. Link: https://www.jewishvirtuallibrary.org/original-party-platform-of-the-likud-party
(185) The 1973 Arab-Israeli War, Office of the Historian, Milestones: 1969-1976. Link: https://history.state.gov/milestones/1969-1976/arab-israeli-war-1973
(186) Geraldine Kidd, Roosevelt´s Defence of Israel, 1949-1956, Taylor and Francis Group, 2017. Link: https://www.taylorfrancis.com/chapters/mono/10.4324/9781315271248-8/roosevelt-defence-israel-1949%E2%80%931956-kidd-geraldine?context=ubx&refId=869a01be-522b-4d5a-8949-f708b97de44f
(187) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str. 341, 357, 361, 377. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf
(188) Yemma John, New Figures Emerge On the Cost In Lives of Israel´s War In Lebanon, Christian Science Monitor, 21. prosince 1982. Link: https://www.csmonitor.com/1982/1221/122162.html
(189) Trotta Daniel, Reagan Diaries Reveal President´s Private Musings, Reuters, 9. srpna 2007. Link: https://www.reuters.com/article/business/aerospace-defense/reagan-diaries-reveal-presidents-private-musings-idUSN01230835/
(190) U.N. Security Council: U.S Vetoes of Resolution Critical to Israel, Jewish Virtual Library: A Project of Aice, Link: https://www.reuters.com/article/business/aerospace-defense/reagan-diaries-reveal-presidents-private-musings-idUSN01230835/
(191) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str 382, 383, 384. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf
(192) Slater Jerome, „We Struck Civilian Population Consciously“ (Gaza Historical Pedigree), Mondoweiss, 20. ledna 2010. Link: https://mondoweiss.net/2010/01/we-struck-the-civilian-population-consciously-gazas-historical-pedigree/
(193) Fisk Robert, When Journalists Refuse to Tell the Truth About Israel , Independent, 17. dubna 2001. Link: https://electronicintifada.net/content/when-journalists-refuse-tell-truth-about-israel/3724
(194) Slater Jerome, „We Struck Civilian Population Consciously“ (Gaza Historical Pedigree), Mondoweiss, 20. ledna 2010. Link: https://mondoweiss.net/2010/01/we-struck-the-civilian-population-consciously-gazas-historical-pedigree/
(195) Aude Signoles, Sabra and Chatila, SciencesPo, 14. března 2008. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/fr/document/sabra-and-chatila.html
(196) Fernandez Belen, On Lebanon´s Civil War Anniversary, Israel´s Crimes Are Far From History, Middle East Eye, 13. dubna 2018. Link: https://www.middleeasteye.net/opinion/lebanons-civil-war-anniversary-israels-crimes-are-far-history
(197) The Question of Palestine 1979-1990, United Nations: The Question of Palestine, 1991. Link: https://www.un.org/unispal/document/auto-insert-201580/
(198) Hasan Mehdi, Sayedahmed Dina, Blowback: How Israel Went from Helping Create Hamas to Bombing It, Intercept, 19. února 2018. Link: https://theintercept.com/2018/02/19/hamas-israel-palestine-conflict/
(199) Hawaleshka Danylo, The First Intifada Against Israel, Al Jazeera, 8. prosince 2023. Link: https://www.aljazeera.com/gallery/2023/12/8/history-illustrated-the-first-intifada-against-israel
(200) Kifner John, Arabs Recounts Severe Beatings by Israeli Troops, New York Times, 21.ledna 1988, Link: https://www.nytimes.com/1988/01/23/world/arabs-recount-severe-beatings-by-israel-troops.html
(201) Mearsheimer John, Walt Stephen, The Israel Lobby, London Review of Books, 23. března 2006. Link: https://www.lrb.co.uk/the-paper/v28/n06/john-mearsheimer/the-israel-lobby
(202) Kifner John, Medical Teams Cite Rising Severity of Beatings of Palestinians by Army, New York Times, 14. února 1988. Link: https://www.nytimes.com/1988/02/14/world/medical-teams-cite-rising-severity-of-beatings-of-palestinians-by-army.html
(203) Fatalities in the First Intifada, Btselem. Link: https://www.btselem.org/statistics/first_intifada_tables
Diskuse