Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Náš bastard v Jakartě: americké vměšování, Bílým domem podporované vyvražďování politické opozice a genocida ve Východním Timoru

3. 7. 2025 / Daniel Veselý

Americký politický establishment si hodlal podržet zásadní vliv v jihovýchodní Asii a obzvláště v Indonésii a Indočíně. V analýze štábu plánujícího tvorbu politických agend pojednávajících o americké politice vůči jihovýchodní Asii zahrnující Indonésii, Indočínu, Barmu, Malajsii, Siam a Filipíny z března 1949 (106) se píše o nutnosti vyvíjet tento region “v harmonii s atlantickým společenstvím a zbytkem svobodného světa”, to jest konkrétně s americkým klienty a spojenci. Zároveň je podle plánovačů nezbytné “omezit a vytrvale snižovat vliv Kremlu v regionu”. Geopoliticky tento rozsáhlý a významný region plánovači chápali jako “integrální součást velkého půlměsíce tvořeného Indickým poloostrovem, Austrálií a Japonskem”. Zásadní bezprostřední problém v jihovýchodní Asii podle jejich mínění představuje “militantní nacionalismus v Indonésii a Indočíně”. Všimněme si prosím, že se tvůrci zahraničně-politických strategií v tomto vládním dokumentu neobtěžují vykreslit “lidovou hrozbu” v Indonésii a Indočíně jako klasickou komunistickou metlu. Zároveň se v textu dočítáme, že je zapotřebí vytvořit suverénní indonéský stát, který by uspokojil základní požadavky militantního nacionalismu. Nicméně plánovači v této politické směrnici jasně formulovali výzvu adresovanou americké administrativě, aby držela komunisty v Indonésii a Indočíně na uzdě a podporovala nekomunistické politiky, a aby ani v nejmenším nehleděla na svobodnou vůli tamních populací.  

Ačkoli američtí političtí stratégové líčí úmysly Washingtonu vůči vládám a  obyvatelstvu zemí jihovýchodní Asie vesměs jako šlechetné, zmíníme ještě jednou memorandum adresované roku 1952 šéfovi americké diplomacie Deanovi Achesonovi. Jihovýchodní Asie v očích amerických plánovačů představovala hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu, dále pak producenta ropy a dalších důležitých komodit (107); jiný slovy se tato strategicky významná oblast stala fantastickou příležitostí zejména pro velké americké investory. Přední američtí činitelé, především bratři Dullesové, oba stojící v čele amerického bezpečnostního aparátu (108), nemohli vystát Sukarnovu politiku všech azimutů, kdy chtěl mít indonéský prezident korektní vztahy se všemi významnými zeměmi bez ohledu na ideologickou afilaci. Sukarno se snažil dospět k rovnováze mezi různými regiony, kulturami, jazyky, náboženstvími, ideologiemi a politickými stranami v Indonésii, včetně PKI. Nejstarší asijská komunistická strana PKI byla na přelomu 50. a 60. let 20. století třetí největší fungující komunistickou stranou na světě a zároveň největší legálně operující komunistickou stranou na světě. Program PKI schválený na 5. kongresu strany v roce 1945 hovořil o nutnosti nahrazení feudální vlády lidově demokratickou vládou. Program zdůrazňoval, že parlamentní boj k ustanovení lidově demokratické vlády nestačí, přičemž východisko spočívá ve změně poměru sil mezi imperialisty, statkáři a buržoazií na jedné straně a silovým potenciálem lidu na straně druhé. Cesta ven z přetrvávajícího marasmu podle indonéských komunistů spočívala v aktivizaci, mobilizaci a organizaci mas, zejména dělníků a rolníků. V programu PKI však nepadlo ani jedno slovo o potřebě převzít politickou moc ozbrojeným bojem (109). Washington s nelibostí hleděl na hrozbu možné “mobilizace a organizace mas”, jež by se příčily jeho strategickým zájmům v regionu skýtajícím cenné přírodní bohatství a jež symbolizují inspiraci pro celou řadu národně-osvobozenských, lidových a vládních hnutí a stran na celém světě, kterou Washington musel zardousit v Řecku, Itálii, Íránu, Guatemale, Indonésii, Indočíně, Chile, Palestině a jinde.

Na konci 50. let Eisenhowerova vláda v Indonésii vyprovokovala a silně podporovala rozsáhlé povstání a rozdmýchávala občanskou válku, která uvrhla zemi do chaosu, jak ve své publikaci The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War (110) píše korespondent listu New York Times Stephen Kinzer. Indonéské ostrovy disponující značným přírodním bohatstvím leží na dostřel od Vietnamu a Číny. Za této situace již nespolehlivě jednající indonéský lídr Sukarno nejenže odmítá uzavřít spojenectví se Spojenými státy, ale otevřeně flirtuje s Moskvou a na domácí půdě spolupracuje s komunisty z PKI. Sukarno dokonce znárodnil několik velkých holandských podniků a znepřátelil si ropný průmysl držený v zahraničním vlastnictví. Nešlo pouze o britskou nadnárodní korporaci Royal Dutch Shell, ale i americké ropné společnosti Texaco, Chevron a Mobil. CIA už někdy v roce 1957 nebo 1958 posílala rebelujícím indonéským plukovníkům finance, zbraně, a v Indonésii začali působit i američtí poradci, uvádí v knize Kinzer. Do indonéských přístavů kontrolovaných vzbouřenými plukovníky proudily tuny zbraní. Jedna zásilka z počátku roku 1958 obsahovala osmnáct tisíc granátů, čtyři tisíce pušek a karabin, více než dva tisíce min a stovky kulometů, raket a minometů. Americký velitel námořních operací admirál Arleigh Burke nařídil, aby se k indonéskému pobřeží přiblížila operační skupina vedená letadlovou lodí Princeton v doprovodu námořní pěchoty a s nasazením dvaceti vrtulníků. V únoru 1958 se rebelující indonéští plukovníci navzdory čím dál tím intenzivnější americké pomoci neúspěšně pokusili o puč, protože indonéská armáda se postavila na Sukarnovu stranu. Duo bratří Fosterových mezitím pracovalo na rozpoutání občanské války v Indonésii. Během několika následujících týdnů Sukarnovy ozbrojené síly bombardovaly povstalce a prováděly obojživelné útoky a výsadky. Ukázalo se, že spousta povstaleckých vojáků je špatně vycvičených. Neměli ani potřebnou výzbroj a těšili se jen skromné podpoře obyvatelstva, dodává ve své publikaci Kinzer. Když se Spojeným státům nepodařilo svrhnout Sukarnovu vládu, gravitující od roku 1959 k autoritářství (tzv. řízená demokracie), přímo pomocí vojenské síly, změnily svou strategii a začaly budovat indonéskou armádu (111). Do roku 1965 téměř polovina indonéských důstojníku obdržela výcvik od Američanů. Washington přerušil ekonomickou asistenci Sukarnově vládě, nicméně navýšil přímou pomoc indonéské armádě. Spojené státy toto schéma opět aplikovaly v roce 1970 v Chile. CIA už na jaře 1966 plně infiltrovala indonéskou vládu a armádu (112). Sám Sukarno pěstoval a posiloval vazby především s Pekingem, zatímco vztahy jeho kabinetu s Washingtonem klesaly na bod mrazu. Washington znepokojovala Sukarnova koketérie s Čínou a jeho  nevypočítalelnost a verbální útoky proti USA, příkladně kvůli americké válce ve Vietnamu, což nepůsobí příliš důvěryhodně na americké investory a korporace. Když první Trumpova vláda v roce 2017 odtajnila část materiálu o atentátu na JFK, potvrdilo se podezření o tom, že CIA zvažovala Sukarnovu fyzickou likvidaci (113). Indonéský lídr se tak zařadil do panteonu prominentních cílů Washingtonu mezi Fidela Castra, diktátora z Dominikánské republiky Rafaela Trujilla a konžského lídra Patrice Lumumbu. Za Sukarnovy éry indonéská komunistická strana přímo prospívala, přičemž sám Sukarno postrádající velkou voličskou základnu se pokoušel tančit v politickém minovém poli mezi PKI a indonéskými důstojníky.

PKI spolupracovala se spřízněnými organizacemi, z nichž některé měla pod svou kontrolou a jiné nikoliv. Hlavní indonéská odborová federace, Ústřední celoindonéská dělnická organizace (SOBSI), udržovala rovněž úzké kontakty s PKI. Strana měla velký vliv, ne-li kontrolu, nad indonéským rolnickým svazem (BTI). Činnost PKI na počátku 60. let spočívala v prosazování přímé akce k implementaci zákonů o pozemkové reformě. Tyto zákony, ač obsažené v legislativě, Sukarnova vláda neprosazovala, takže PKI spolu s rolnickým svazem BTI mobilizovala chudé rolníky a bezzemky, aby se zmocnili půdy a zákony prosadili sami. To přirozeně vyděsilo velké vlastníky půdy, z nichž mnozí měli velmi úzké konexe s konzervativními muslimskými stranami a indonéským důstojnickým sborem (TNI). Aktivity PKI zaměřené na podporu práv rolníků si okamžitě znepřátelily majitele půdy, islámské organizace a TNI hájící diametrálně odlišné zájmy. PKI symbolizovala mnohem více než jen politickou stranu s ekonomickým programem: představovala sociální a kulturní revoluci. PKI se zapojila do vzdělávacích kampaní a šířila gramotnost na venkově. Školy spravované PKI odváděly mnohem lepší práci při vzdělávání negramotných dělníků a rolníků než státní školy s nedostatkem peněz nebo soukromé islámské internátní školy. PKI byla více než jen politická strana s ekonomickým programem: podněcovala sociální a kulturní revoluci a zastřešovala organizace, kde dohromady působilo zhruba 20 milionů lidí, popisuje program a záběr nejstarší komunistické strany na asijském kontinentu historik specializující se na jihovýchodní Asii Michael Vann (114). Na PKI její vnitřní nepřátelé nahlíželi nejen jako na ekonomickou hrozbu, ale také jako na nebezpečí pro kulturu a tradice. V zahraniční orientaci se PKI orientovala na Peking. Samotná CIA v memorandu z května 1961 hodnotila atraktivitu indonéských komunistů následujícími slovy: “PKI čerpá velkou část své síly z identifikace s nacionalismem. Skutečným klíčem k jejich úspěchu je však její schopnost organizace, která sahá až na úroveň vesnic, kde mají své lidi starající se o jiné lidi. V Indonésii, “bohaté zemi, jež je v podstatě soběstačná”, se kádry PKI starají například o budování nových silnic, provádějí opravy střech, vytvářejí rekreační oblasti atd. Počet oddaných komunistů je poměrně malý, ale lidé jdou za PKI, protože jim pomáhá (115).”

Ústřední zpravodajská agentura precizně rozebírá příčiny atraktivity a úspěchu grassroots politické strany organicky spojené s opomíjenými populačními segmenty: prostě pomáhají těm, kteří to potřebují. A potřeby místních obyvatel se přirozeně neshodují se zájmy amerických stratégů a velkého byznysu. Washington se tedy v Indonésii na přelomu 50. až 60. ocitl tváří v tvář dvojímu nebezpečí: nevyzpytatelnému lídrovi, kterého neměl pod kontrolou, a populární komunistické straně apelující na požadavky opomíjených. Ačkoli chtěl Bílý dům Sukarnovu vládu v roce 1958 svrhnout, očekával od ní, že se automaticky podvolí, a nebude prohlubovat styky s Čínou ani SSSR. USA dávaly prezidentovi strategicky a geograficky cenné zemi oplývající nerostným bohatství ostentativně najevo své pohrdání, suverénní postoje se netolerují. Domino muselo za každou cenu zůstat ve statickém stavu, aby nedošlo k ohrožení dominance USA v jihovýchodní Asi (až do západní Asie), jejíž integrální součástí je Indonésie a Indočína. Agent Ústřední zpravodajské služby William Palmer ve spolupráci s americkým ambasadorem s Jakartě a taktéž agentem CIA Howardem Jonesem v únoru 1965 - tedy zhruba tři čtvrtě roku před zahájením masakrů PKI, jejich skutečných a domnělých přívrženců, popisuje podvratné protisukarnovské aktivity USA v Indonésii skrze “financování organizací a stran, které může využít k prosazování svých zájmů”(116). Sám Palmer, který se zúčastnil “řady protirevolučních incidentů a aktivit, k nimž na indonéském území došlo”, se pokoušel vyvolat rozkol v řadách indonéské armády a hledá způsoby, jak v Indonésii vytvořit proamerickou vládu. Dynamika vnitřních politických procesů na indonéské politické scéně v kombinaci s vměšováním se amerických vlád směřovala k zásadnímu otřesu, jehož dozvuky budou rezonovat regionem ještě dlouhá léta.

Večer 30. září 1965 samozvaná organizace Indonéských národních ozbrojených sil (30 September Movement) zajala a popravila šest generálů v deklarované snaze “ochránit Sukarna” a předejít puči prozápadních a protisukarnovských generálů. Nastalého zmatku zdatně využil generálmajor Suharto, když z pokusu o převrat obvinil PKI. Indonéská armáda, nyní pod velením generála Suharta, využila mocenského vakua a chaosu k realizaci předem naplánované fyzické likvidace příslušníků PKI, jejich domnělých sympatizantů, (ženských) odborů, etnických Číňanů, ateistů apod. Profesor historie na Kalifornské univerzitě Geoffrey B. Robinson vycházeje ze studia náležitých důkazů tvrdí, že Spojené státy, Velká Británie a jejich spojenci se podíleli na podpoře kampaně masového zabíjení v režii indonéské armády a že bez této podpory by k vraždění nedošlo. Robinson podrobněji shrnul své poznatky v knize The Killing Season: A History of the Indonesian Massacres (117). Spojené státy a další západní země vytrvale odmítají nést jakoukoli odpovědnost za strašlivé násilí, které následovalo po údajném převratu z 1. října 1965. USA konstatovaly, že tyto armádou iniciované a řízené násilnosti byly produktem domácích politických sil, na které měly vnější mocnosti jen malý, pokud vůbec nějaký, vliv. Toto tvrzení je však nepravdivé. Nyní existují jasné důkazy, že v rozhodujících šesti měsících po údajném převratu západní mocnosti podporovaly armádu v razantním postupu proti levici, napomáhaly rozsáhlému násilí včetně masového vraždění a pomáhaly upevňovat politickou moc armády, čímž přispěly k politickému a fyzickému zničení PKI a jejích přidružených organizací, k odstranění Sukarna a jeho nejbližších spolupracovníků od politické moci, a v posledku k jejich nahrazení armádní elitou vedené generálem Suhartem. Obecně se hovoří o seismickém posunu v zahraničně-politické orientaci k Západu a kapitalistickému modelu.

Robinson v knize líčí, jak armáda, policie a lokální paramilitární skupiny a gangy většinu svých obětí zatkla bez soudního příkazu a spoustu z nich vystavily krutému zacházení a mučení. Po kontrole represivní složky některé ze zadržených osob propustily, zatímco další nešťastníci zůstali ve vazbě. Ti, kteří měli být usmrceni, byli obvykle převezeni na místo popravy nebo předáni místním skupinám strážců a polovojenských jednotek. Svázané a s roubíkem v ústech je pak katani seřadili a posléze zastřelili na okraji masových hrobů. Kati často jejich ostatky házeli do studní do řek, jezer či zavlažovacích příkopů; řádně pohřbili jen málo z popravených. Suhartovi zabijáci své oběti před zabitím i po něm sexuálně zneužívali a zohavovali. Muže kastrovali a ženám nožem rozřezali nebo probodali vagíny a prsa. Eskadry smrti vystavovaly mrtvoly popravených, jejich odřezané hlavy a další části těl na veřejných místech. Střelné a automatické zbraně se používaly v omezené míře, většinu vražd spáchali katani noži, srpy, mačetami, meči, sekáčky na led, bambusovými oštěpy, železnými tyčemi a dalšími provizorními zbraněmi. Vrazi v indonéském vojsku a civilních ganzích postupovali metodicky provincie po provincii, ostrov po ostrovu, bašta PKI po baště PKI, a při vraždění se chovali jako smyslů zbavení, když svým obětem usekávali hlavy, čtvrtili je zaživa, vykuchali je, ubodali a škrtili k smrti či mrzačili jejich pohlavní orgány. Časopis Time Magazine 17. prosince 1965 vylíčil hrůzné masakry započaté generálem Suhartem a jemu loajálními ozbrojenými složkami v říjnu 1965 (118): “Komunisté a jejich sympatizanti jsou s celými svými rodinami masakrováni po tisících. Odloučené jednotky po výslechu údajně popravily tisíce komunistů odlehlých věznicích. Muslimské bandy vyzbrojené noži s širokou čepelí se během noci vkrádají do obydlí komunistů, kde zabíjejí celé rodiny a jejich těla pohřbívají do mělkých hrobů ... Vražedná kampaň byla v některých venkovských oblastech východní Jávy naprosto děsivá, když muslimské bandy napichovaly hlavy obětí na kůly a procházely se s nimi po vesnicích. Vraždění dosahovalo takového rozsahu, že likvidace mrtvol způsobila vážné hygienické problémy na východní Jávě a severní Sumatře, kde vlhký vzduch nasál pach rozkládajícího se masa.”

Odtajněné dokumenty americké ambasády v Jakartě zveřejněné v bezpečnostním archivu Spojených států dokládají, že Spojené státy aktivně podporovaly zabíjení indonéské armády posíláním finančních prostředkům, vybavení a seznamy komunistických představitelů určených k likvidaci. Tehdejší americký ambasador v Jakartě Marshall Green si byl dobře vědom faktu, že záminka k vybíjení levičáků je přehnaná a neexistuje spojitost mezi usmrcenými generály a PKI, a přesto této dezinformaci sám poskytl prostor, a tudíž i důvěryhodnost (119). Američtí představitelé propukli v nadšení, když konzervativní generálové v čele se Suhartem zavedli v Jakartě stanné právo, zmocnili se státního rozhlasu a rozhodli se zničit komunistickou stranu v zemi. Během několika měsíců indonéská armáda vykořenila virus, čímž se zahraničně-politická orientace Indonésie opět pevně obrátila směrem ke Spojeným státům. Velkým americkým společnostem se tak otevřely obrovské příležitosti. Americké velvyslanectví a ministerstvo zahraničí měly o vraždách včasné a podrobné zprávy a jejich zaměstnanci se snažili předejít čemukoli, co by indonéské armádě zabránilo v krveprolití. Úředníci pracující na americké ambasádě se netajili radostí nad likvidací komunistické hrozby, jak dokládají tyto stěžejní dokumenty (120). Američtí činitelé působící tehdy v Indonésii systematicky sestavovali obsáhlé seznamy komunistických agentů od nejvyšších míst až po vesnické kádry. V průběhu několika měsíců indonéskou armádu zásobovali seznamy čítající až 5000 jmen, aby jim usnadnili pátrání. Američané později odškrtávali jména těch, které indonéská armáda buď usmrtila, anebo zajala (121). Ředitel Dokumentačního projektu Indonésie/Východní Timor v Národním bezpečnostním archivu Bradley Simpson soudí, že Washington udělal vše, co bylo v jeho silách, aby podpořil a usnadnil indonéskou armádou vedený masakr údajných členů PKI. Američtí představitelé se obávali pouze toho, že by zabíjení neozbrojených stoupenců strany nemuselo zajít dostatečně daleko, což by mohlo umožnit návrat Sukarna k moci a zmařit rodící se plány Johnsonovy vlády na politické uspořádání post-sukarnovské Indonésie. Podle Simpsona publikované dokumenty dokládají spoluúčast Spojených států v Suhartově čistce, neboť Lyndonova vláda ochotně podala indonéským ozbrojeným silám pomocnou ruku, aby masové zabíjení proběhlo hladce. CIA Suhartově ozbrojeným složkám poskytla ruční zbraně z Thajska, finanční pomoc a limitované zásilky komunikačního vybavení, léky a řadu dalších věcí, včetně vojenského vybavení (122).

Vražedné běsnění Suhartových komand smrti za aktivní podpory kabinetu LBJ kulminovalo po půl roce. Různé odhady hovoří o nejméně půl milionu zabitých přes milion, milion a půl povražděných, přičemž nejvyšší odhady hovoří dokonce o dvou až třech milionech obětí masových čistek (123). Tajná zpráva CIA z roku 1968 přirovnala indonéská vražedná pole - na jejichž realizaci a průběhu se sama podílela - k nejhorším nacistickým, stalinistickým a maoistickým zvěrstvům, tedy k nejhorším zločinům 20. století (124). Někteří odborníci označují éru politicky motivovaného vraždění sužujícího Indonésii od října 1965 do března 1966 za genocidu či politicidu během, a to pod hlavičkou kampaně označené indonéským vojenským velením za “vyhlazovací operaci” určenou k “likvidaci kořenů”, tedy PKI (125). Suhartův režim, vstupující na indonéskou politickou scénou s vizí “nového řádu” nahrazujícího řád starý, rovněž nechal uvěznit statisíce podezřelých i nevinných lidí, z nichž mnohé podrobil mučení. Zatýkání a věznění pokračovalo celou následující dekádu, aniž by kdokoliv vlivný nadnesl jedinou etickou výhradu ke spojenectví mezi USA a Suhartovým režimem.

Bývalý poradce pro národní bezpečnost působící v administrativách JFK a LBJ Walter Rostow v memorandu určeném prezidentovi Lyndonu Johnsonovi v červnu 1966 objasnil hodnotu Indonésie pro USA na světové šachovnici: “Náš základní zájem o Indonésii stále pramení z její obrovské rozlohy, jde o zemi s více 100 miliony obyvateli. Náš zájem pramení též z její potenciální přínosnosti jako produktivního a vlivného státu, který by mohl sloužit jako sjednocující a konstruktivní síla v regionu. Naším cílem by mělo být co nejvíce napomáhat odpovědnému, umírněnému a ekonomicky smýšlejícímu režimu. Pouze takový režim může zabránit obnovení určité formy extremismu a časem sehrát v oblasti prospěšnou roli.” (126) Rostow, který v textu nezastírá náklonnost k novému režimu, tímto extremismem patrně myslí hrozbu “militantního nacionalismu”, jejíž podstatu lze charakterizovat jako obavu z myšlenky vzetí věcí do vlastních rukou, ať už v podobě nevyzpytatelného a vzpurného Sukarna nebo grassroots strany pro marginalizované davy. Tato nezávislá cesta je v očích amerických plánovačů a stratégů jednoduše zapovězena. Rostow ve své zprávě adresované šéfovi Bílého domu píše o obnovení americké finanční pomoci novému režimu v Jakartě. Hlavní překážku v hospodářské obnově Indonésie představoval podle jeho úsudku Sukarno, který však nakonec veškerou moc pozbude a za pár let zemře v důsledku nedostupné lékařské péče v jeho domácím vězení. Tyto trable se daly snadno překonat. Analýza amerického ministerstva zahraničí o situaci v Indionésii určená Národní bezpečnostní radě v srpnu 1967 nezastírá pozitivní náboj. Suhartova Indonésie přijala nový investiční zákon, který má přilákat zahraniční kapitál. (127) Za koncepcí této pro zahraniční investory vstřícné legislativy stojí skupina mladých ekonomů z Indonéské univerzity, kteří získali vzdělání v Berkley, MIT a na Harvardu. Mezinárodní měnový fond hraje ústřední roli při poskytování poradenství indonéské vládě ohledně jejího stabilizačního programu, popisuje začleňování Suhartovy Indonésie do Spojenými státy vedeného ekonomického řádu plánovací štáb z ministerstva zahraničí. Spojené státy musí významně přispět k hospodářskému restartu Indonésie. Hlavní prvky americké strategie, to jest multinacionální účast, vyčleňující komunistické státy, na ekonomické obnově - však vyžadují, aby Spojené státy hrály spíše podpůrnou než hlavní roli, čteme ve zprávě. Jakarta pod Suhartovým vedením v roce 1967 zpřetrhala diplomatické styky s Čínou (128) a Sovětský svaz uvalil embargo na zásilky zbraní do Indonésie.  

Pozitivní ohlasy na otevření Indonésie “světu” rezonovaly i v předních amerických periodicích, kupříkladu na stránkách New York Times. Korespondent Timesů James Reston v červnu 1966 označil změny v Asii, zahrnující vyhlazení lidové politické opozice po statisících, za “záblesk světla v Asii” (129), aby tak naředil americký pesimismus plynoucí z “politických trablů” ve Vietnamu, přestože čtenáře nenechá na pochybách, co se amerického spolupachatelství v indonéských masakrech týče. Reston prakticky vystihl pocity a postoje Bílého domu a velkobyznysové komunity ohledně širšího amerického angažmá v jihovýchodní Asii, kde Spojené státy zabředávaly do vietnamské bažiny, zatímco se aktivně účastnily poměrně rychlého vymýcení komunistického viru za cenu statisíců či více lidských životů, což byla z geopolitického hlediska výtečná zpráva pro Washington. A tento pozitivní spin sdílely i další americké tiskoviny a média, aby tak pouze tlumočily nadšené postoje Bílého domu a předních obchodních kruhů k “záblesku světla v Asii”. Rozdrcení indonéského odborového hnutí představitelé vysokých obchodních kruhů samozřejmě uvítali. Indonésie zbavená odborů se snáze stala eldorádem pro zahraniční investory.

Suhartova decimace zásadní politické konkurence s ohromným elektorátem a odstranění Sukarna od moci sloužilo jako model pro budoucí protikomunistické operace, jak soudí historik Michael Vann specializující se na jihovýchodní Asii, imperialismus a genocidu (130). Dozvuky indonéských masakrů přesáhly hranice Indonésie a představovaly jasný vzkaz nepřátelům Washingtonu (nejen) v jihoasijském regionu. Když vietnamské vedení v Hanoji vidělo, čeho jsou Američané schopni, posoudilo rizika a zostřilo válečnou strategii v Americké válce. V Kambodži věnovala levice a pravice zvýšenou pozornost Suhartovu vraždění. Pravice svým levicovým oponentům rodícího se hnutí Rudých Khmérů vyhrožovala se Suhartem na rtech. O dekádu později spatřil světlo světa dokument Rudých Khmérů zmiňující násilnosti proti PKI jako zdůvodnění, proč je nutné, aby guerilla zaujala nekompromisní a tvrdý postoj ke všem svým nepřátelům. Jednoduše řečeno, pravice i levice v Kambodži se pod vlivem tragických událostí v Indonésii radikalizovala a zatvrdila ve svých postojích. Vann připomíná krycí název pro puč proti Salvadorovi Allende v Chile Operace Jakarta. Pinochetovi vojáci v Chile v roce 1973 zatýkali příslušníky týchž segmentů společnosti, jež čistila Suhartova vláda v Indonésii: členy Allendovy strany, odborové předáky a levicové aktivisty. Americký novinář Vincent Bevins ve své pečlivě ozdrojované knize The Jakarta Method: Washington´s Anticommunist Crusade and Mass Murder Program That Shaped Our World podrobně vylíčil četné souvislosti mezi indonéským masakrem a obdobnými případy politicky motivovaného násilí v Latinské Americe, například v Brazílii a Chile, zdůrazňuje Vann. Kniha dokládá, kterak se brutální likvidace neozbrojených levičáků stala stěžejní součástí triumfálního postupu Washingtonu ve studené válce (131).

Suhartova Indonésie sloužila Spojeným státům jako nezbytný stabilizační faktor s příznivým investičním klimatem, jak ilustrují vládní spisy a marně skrývaná euforie americkém ekonomickém tisku, v nejisté situaci v jihovýchodní Asii, kde Washington přišel o Vietnam a Kambodžu. Avšak predikce Deana Achesona o pádu domina a rozšíření viru “militantního nacionalismu” až na ropou a zemním plynem bohatou západní Asii se nakonec nepotvrdily, neboť se vždy jednalo o slaboduché argumenty na posilování kontroly nad klíčovými strategickými oblastmi. To obnáší i decimaci ohnisek “militantního nacionalismu”, kde právě hrozí ztráta kontroly nad celými strategicky důležitými zeměmi a regiony. 

A proto Suhartovi prošla i invaze do Východního Timoru, který posléze jeho armáda obsadila anektovala. Když se v letech 1974 a 1975 Východotimořané zbavovali okovů portugalské koloniální nadvlády, jejich země zabředla do občanského konfliktu, kde proti sobě bojovaly konzervativní Timorská demokratická unie (UDT) a k levici inklinující Revoluční fronta za nezávislý Východní Timor (Fretilin). Třetí největší politickou formací se stala proindonéská APODETI. Zatímco se UDT těšila větší přízni u timorských elit, katolické církve, policejních náčelníků a portugalských koloniálních správců, Fretilin se svým levicovým, sociálně demokratickým programem měla úspěch u mladších Východotimořanů a nižších koloniálních úředníků. Fretilin si postupně mezi Východotimořany získal největší podporu a vedl tažení za nezávislost, dočítáme se v analýze autorů Národního bezpečnostního archivu věnované novým důkazům potvrzujícím Nixonovu a Kissingerovu spoluvinu na indonéské invazi a okupaci Východního Timoru (132) Fretilin zastával myšlenku tzv. mauberismu, mající za cíl zlepšovat život chudým lidem a bojovat s chudobou, negramotností, ekonomickým a společenských útlakem. Fretilin usiloval o zavedení nového politického systému vycházejícího z existence lokálních výborů, přičemž další rozhodovací fórum by tvořili lidoví delegáti z nižších úrovní. Vedoucí představitelé národní vlády měli udržovat čilé styky s činiteli z venkovských oblastí a nesměli mít okázalý majetek, jako třeba velké domy a okázalá auta. Hovoříme tedy o implementaci jakési přímé demokracie v praxi. Fretilin se však veřejně distancoval od komunismu, který neměl hrát při sjednocení a nezávislosti Východního Timoru žádnou roli, a usiloval o pokračování indonéské tradice v prosazování nezávislé politiky v HNZ založené na korektních vztazích s okolními zeměmi, jakož i na prohlubování vazeb na ASEAN a portugalsky mluvící svět. Fretilin sice usiloval o vyvlastnění půdy držené Portugalci, ale nemínil rušit katolické a čínské školy a podniky (133). Přestože se Fretilin veřejně zřekl komunismu a v zahraniční politice hodlal prosazovat nezávislou politiku v duchu Hnutí nezúčastněných zemí, jeho národně-osvobozenecké ambice odporovaly danému geopolitickému pořádku a mohly inspirovat další porobené národy a etnika k vzetí věcí do vlastních rukou. Jakarta se vměšovala do interního východotimorského procesu a sabotovala jej prostřednictvím dezinformační kampaně spojující Fretilin s komunismem. Suhartův režim se obával ideje nezávislého Východního Timoru jako základny pro nepřátelské režimy či inspiraci pro odštěpenecká hnutí v Indonésii. Nicméně Suharto by si dozajista nedovolil provést invazi bez souhlasu jeho patronů ve Washingtonu, právě střízlivějících po debaklech v Saigonu a Pnompenhu.

Odtajněné americké dokumenty publikované v Národním bezpečnostním archivu ukazují, jak americký prezident Gerald Ford a Henry Kissinger osobně v Jakartě dali Suhartovi posvěcení k invazi a pouze si vymínili, aby vpád indonéské armády do Východního Timoru proběhl až po jejich návratu do Washingtonu (134) Prezident Ford se během setkání se Suhartem, který žádal o americkou podporu pro svou invazi, vyjádřil jednoznačně: “Pochopíme to a nebudeme na vás v této věci tlačit. Chápeme váš problém i vaše záměry.” Kissinger konstatoval, že pokud indonéské vojsko použije americké zbraně, může to být problém, ale pak dodal: „Záleží na tom, jak si celou situaci vyložíme, zda půjde o sebeobranu, anebo o zahraniční operaci.“ Kissingerovi tedy nešlo o to, zda indonéská armáda americké zbraně použije ilegálně, nýbrž o to, zda bude tento krok na veřejnosti takto interpretován. Kissinger ještě dodal: „Je důležité, aby cokoli, co uděláte, mělo rychlý úspěch“. Šéf americké diplomacie (Kissinger) moc dobře chápal, že indonéská armáda v rozporu se zákonem použije americké vojenské vybavení a sázel na rychlou vojenskou operaci, a nikoliv protahovanou guerillovou válku, jež by se před veřejností nedala spinovat tak snadno jako rychlá invaze a okupace.

Jakmile Fretilin na konci listopadu unilaterálně vyhlásil nezávislost Východního Timoru, Suhartova armáda dlouho nelenila a 7. prosince 1975 bývalou portugalskou kolonii napadla. Americká Národní bezpečnostní rada připravila detailní analýzu, podle níž indonéská armáda při invazi disponovala zbraněmi a vybavením téměř výhradně ze Spojených států (135): Indonéská intervenční armáda ostřelovala pobřeží Východního Timoru i jeho hlavní město Dillí z bývalé americké bitevní lodě, útočila na Dillí americkými dopravní letouny modifikovanými o připevněné kulomety, americké vojenské letouny C- 130 Hercules posloužily při výsadcích, zatímco indonéští vojáci obdrželi tisíce amerických pušek  M-16, stovky granátometů a kulometů, jakož i raketomety a minomety. Zhruba 90 procent zbraní nasazených indonéskou armádou ve Východním Timoru pocházelo ze Spojených států. Washington posléze přísun zbraní pro indonéskou armádu zdvojnásobil. Pentagon se stal dvorním dodavatelem zbraní a vojenského materiálu do Jakarty po dobu indonéské okupace Východního Timoru trvající 25 let. Bílý dům také poskytl pachateli diplomatické mimikry, když zablokoval jednání o indonéské invazi v OSN (136). Americký velvyslanec Daniel Patrick Moynihan se ve svých pamětech chlubil, s jakým úspěchem dokázal sabotovat chod OSN, aby byla tváří v tvář agresi Jakarty bezzubá. Moynihan dokonce citoval zprávy, podle nichž Indonéská armáda během dvou měsíců zabila přibližně 60 000 lidí, tedy 10 procent východotimorské populace, procentuálně téměř tolik obětí, kolik si vyžádala Velká vlastenecká válka v Sovětském svazu (137). Zvěrstva dosáhla vrcholu v letech 1977-78, a to prakticky v době, kdy americký prezident Jimmy Carter zdvojnásobil dodávky vojenské pomoci Jakartě. CIA v letech 1977 a 1978 Carterovu vládu informovala, že Indonésii doslova docházejí zbraně, munice a bomby, protože Východní Timor neustále bombarduje a ostřeluje. Suhartův režim po Bílém domě požadoval zdvojnásobení vojenské pomoci, aby mohl svoji vyhlazovací válku proti národně-osvobozenskému odboji vést efektivněji. A stalo se. Carterova administrativa vyšla v roce 1978  Indonésii vstříc, když její armádě zaslala průzkumné letouny jako jsou OV-10 Broncos (navržené pro protipovstalecké akce na likvidaci protivníků bez účinných protiletadlových zbraní a zcela nepoužitelné pro defenzivní použití, to jest pro obranu Indonésie proti zahraničnímu nepříteli (138)), stíhací letouny A-4 a F-5, o nichž Washington věděl, že budou použity k bombardování a úderům na bezbranné civilní obyvatelstvo Východního Timoru (139). Indonéské vojsko zahájilo zničující úder proti stovkám tisícům lidí ukrývajících se před Indonésany v horách, když je předtím vyhnal okupační teror z měst. Tehdy se vysoce důvěryhodné církevní zdroje ve Východním Timoru rozhodly zveřejnit odhad bilance indonéské invaze dosahující podle jejich propočtů 200 000 mrtvých. Když masakr Východotimořanů dosahoval téměř genocidních proporcí, zapojily se do něj Velká Británie, Francie a další země (140).

Indonéská armáda v průběhu několika prvních dnů zabila nejméně dva tisíce lidí včetně australského novináře Rogera Easta, jak o okupaci informoval apoštolský administrátor v Dili (141). Okupanti postupovali s mimořádnou brutalitou, jak líčí očití svědkové prvních dnů vpádu indonéských vojsk. Bývalý australský konzul v portugalském Timoru James Dunn označil indonéský útok na Dili za jednu z nejbrutálnějších operací svého druhu v moderní válce. Indonéská armáda na ulicích náhodně zastřelila stovky Timořanů a Číňanů. Timorský biskup z okna svého domu pozoroval, jak na městském nábřeží vojáci systematicky postříleli 150 lidí, včetně nejméně dvaceti žen. Vojáci jen během 8. prosince usmrtili pět set Číňanů. Když v květnu 1976 Indonésané z držení Fretilinu dobyli městečko Liquica a vesnici Maubara, usmrtili všechny zdejší čínské komunisty. Okupanti pozabíjeli celé rodiny za to, že na jejich domech vlály vlajky Fretilin. Indonéská armáda házela granáty do přeplněných obytných domů a sympatizanty Fretilinu vyčleňovala k okamžité popravě (142). Krveprolití se poté rozšířilo do pobřežních a horských městeček. Když indonéská vojska vytlačila Fretilin z městečka Aileu, postřílela zbývající obyvatele lapené v bojích kulomety. Ve vsi Remexio a městečku Aileu zastřelila armáda všechny obyvatele starší tří let. Z druhého největšího východotimorského města Baucau, kde před invazí žilo 85 tisíc lidí, 53 tisíc obyvatel před útočící armádou uprchlo. Z populace Bacau čítající na začátku okupace 32 tisíc obyvatel nezbylo na konci ledna 1976 ani 10 tisíc lidí. Jeden prominentní timorský průvodce Dunnovi sdělil, že indonéské síly během prvních měsících bojů, kdy Indonésané pronikali do centrálních oblastí Východního Timoru, zabili většinu Timořanů, na které cestou narazili. Když indonéské jednotky v roce 1976 utrpěly ztráty při bojích s ozbrojenou složkou Fretilinu (Falintil), pomstily se na obyvatelích velké uprchlické osady v Západním Timoru, kde žilo asi 5000 až 6000 lidí. Poté, co vojáci zapálili některé domy, několik hodin stříleli na uprchlíky, také na ženy a děti. Podle svědectví timorského řidiče kamionu pracujícícho pro okupanty zahynuly asi dva tisíce lidí.

V prosinci 1978 indonéská armáda přiznala, že ve 150 táborech internovala 372 900 Timořanů (60 procent východotimorské populace) (143). Vězně sužoval hladomor, který byl podle Mezinárodního výboru Červeného kříže “potenciálně stejně dramatický jako hladomor v Kambodži” decimované v téže době Rudými Khméry. V roce Indonéská armáda záměrně kontaminovala zásoby potravin a zdroje pitné vody chemikáliemi a napalmem, zatímco plenila východotimorské vesnice. Indonéské letectvo bombardovalo civilní domy a obdělávané zahrady v kopcovitých vrších. Hladovějící lidé sešli z hor do nížin, kde se vzdali indonéské armádě v nížinách, ale i tam bylo jídlo vzácností (144). Hladovění východotimorské populace nepolevilo ani v následujících letech. Východní Timor postihl hladomor ještě třikrát, a to v letech 1981-1982, 1984 a 1987. Zpráva OSN o 2500 stránkách vydaná v roce 2006 obvinila Jakartu z používání hladu jako zbraně proti Východotimořanům. Robustní analýza vychází rozhovorů s téměř 8000 svědky, opírá se o dokumenty indonéské armády a poznatky mezinárodních zpravodajských zdrojů (145). Indonéská strategie vyhladovění vzpurné východotimorské populace si podle autorů zprávy vyžádala 84 000 až 183 000 životů. „Úmyslné nastolení takových životních podmínek, které nemohou poskytnout obživu desítkám tisícům východotimorských civilistů, se rovná politice vyhlazování charakterizované jako zločin proti lidskosti,“ stojí psáno ve zprávě. Studie dokumentuje litanii masakrů, tisíce hromadných poprav civilistů a mučení 8500 dalších osob a líčí je v hrůzných detailech. Hovoří o veřejném stínání hlav, mrzačení genitálií, pohřbívání a upalování lidí zaživa, o tom, jak vojáci uřezávali uši a genitálie svým obětem, aby je pak mohli ukázat jejich rodinám. Analýza dochází k závěru, že indonéští vojáci používali znásilnění jako válečnou zbraň, jelikož systematicky znásilňovali tisíce východotimorských žen. Ženy sloužily indonéským dobyvatelům jako sexuální otrokyně. Vojáci mrzačili a zabíjeli těhotné ženy a další podrobovali sterilizaci (146). Autoři zprávy doporučují, aby Indonésie, USA, Velké Británie a další státy, které Jakartu v letech 1974 až 1999 vojensky podporovaly, příkladně Austrálie, zaplatily obětem reparace.

Státní protipovstalecký teror nastolený indonéskými vojsky ve Východním Timoru proti odboji na začátku 80. let s Carterových odchodem z Bílého domu a příchodem Ronalda Reagana nepolevil. Suhartův režim se mohl plně spolehnout na administrativu, která si nyní s dodržováním lidských práv nelámala hlavu ani veřejně. Totéž v bleděmodrém platilo i pro Bushovu vládu. A prezident Bill Clinton zásoboval indonéskou armádou zbraněmi téměř až do hořkého konce. Reaganův Bílý dům vnímal Suhartovu Indonésii jako pevnou hráz proti šíření komunismu v Asii, a proto si pěstoval úzké vazby s indonéskou armádou. Ronald Reagan přitom ignoroval prosby humanitárních organizací, aby Spojené státy Jakartu nevyzbrojovaly. Reagan navštívil Indonésii v době vrcholícího krveprolití a odmítl schválit zákaz na vývoz amerických zbraní do Jakarty. „Reagan byl klíčovým sponzorem indonéské armády. Poskytl jí výzbroj k zabíjení obyvatel Východního Timoru,“ prohlásil lidskoprávní aktivista Jose Luis Oliveira (147). Indonéská armáda v roce 1981 změnila taktiku a začala používat desítky tisíc východotimorských mužů a chlapců jako lidské štíty. Při masakru spáchaném indonéskou armádou v září 1981 nedaleko Dilí zahynulo 400 lidí, většinou ženy a děti. V srpnu 1983 vojáci buldozery usmrtili 60 lidí, tentýž měsíc okupanti zaživa upálili nejméně 80 obyvatel vesnice Kraras a další pobili, aby posléze provedli “čistku” v přilehlé oblasti, kde zabili dalších 500 lidí. Z dvacetitisícíčlenné čínské menšiny ve Východním Timoru bylo v roce 1985 naživu jen pár tisíc lidí. Masakrů nezůstaly ušetřeny ani východotimorské děti (148). “Zavolali si mého otce a mou ženu. Mému otci řekli, aby si vykopal vlastní hrob. Když tak učinil, skolila ho do hrobu kulometná palba. Mé těhotné ženě také řekli, aby si vykopala hrob, ale ona trvala na tom, že se vejde do otcova hrobu. Zabili ji stejným způsobem jako mého otce, líčí jeden z přeživších jatka v Krarasu. (149) Dekáda indonéského teroru proti Východotimořanům vyvrcholila v listopadu 1991 masakrem na hřbitově Santa Cruz v Dilí, kdy indonéské vojsko při demonstraci za nezávislost postřílelo 271 lidí (150). V ohrožení života se tehdy ocitli i američtí reportéři Amy Goodman a Allan Nairn. Štědrou vojenskou podporu Jakartě přerušil až v roce 1999 prezident Bill Clinton, kdy indonéská armáda ve snaze potlačit uspořádání referenda o nezávislosti, zničila 70 až 80 procent východotimorské infrastruktury a zabila 3 až 10 tisíc lidí coby poslední hrůzný akt čtvrt století trvající poroby a teroru podporovaných Washingtonem od začátku do konce (151). Indonéští katani se záhy stáhli na své území, kdy Clintonův Bílý dům celému světu dokázal, kdo měl celou dobu plnou kontrolu nad indonéskými zabijáky. Spojené státy od zahájení indonéské invaze v roku 1975 až do roku 1998 dodaly Suhartovu režimu zbraně za 1,1 miliardy dolarů (152). Houževnaté úsilí Východotimořanů o nezávislost bylo po 25 let genocidního útlaku vykoupeno za strašlivou cenu. Odhady počtu obětí čtvrt století trvající indonéské okupace Východního Timoru, již někteří odborníci, kupříkladu australský historik Ben Kiernan označují za genocidu, se pohybují od necelých 103 tisíc (153) přes 183 tisíc, 200 tisíc až po 300 tisíc (154). Spojenými státy podporovaná indonéská destrukce mohla o život připravit 20 až 25 procent populace, takže se procentuálně nachází v téže váhové kategorii jako vražedná pole Rudých Khmérů, jak argumentuje Ben Kiernan (155). Obě vražedné kampaně dokonce probíhaly v přibližně stejném období.

Lhostejnost Bílého domu k osudu Východotimořanů si můžeme vysvětlit jejich nepotřebností pro udržování strategických pozic v jihovýchodní Asii, kde hrála Indonésie, bohatá na nerosty a surovinové zdroje, integrální součást  Američany ovládaného jihoasijského regionu, a to i vzhledem ke strategicky cenné rozloze a lidnatosti. Peking ani Moskva neměly podle Dunnova mínění žádný zájem na vyzbrojování Fretilinu, na jehož agendu měli v době invaze komunisté jen nepatrný vliv (156). Východotimořané, podobně jako Palestinci a další malé utlačované národy a etnika nemají Washingtonu co nabídnout, a proto jsou postradatelní, tedy kromě nalezišť ropy a zemního plynu (157). Východotimorské hnutí ze nezávislost mohlo v očích Washingtonu  představovat hrozbu “militantního nacionalismu”, podobně jako neurvalý Sukarno a populární PKI v Indonésii. Východotimorské hnutí za nezávislost v sobě neslo taktéž riziko odštěpeneckých tendencí, jež mohly podkopat stabilitu Suhartova režimu, a narušit tak příznivé klima pro americké investory. Kdyby ve Východním Timoru začala vláda v čele s Fretilinem, klidně i pod praporem marxismu-leninismu, spravovat věci po svém ignorujíc velmocenskou konstelaci v regionu, mohla by inspirovat i další vazaly v americké sféře vlivu.

 

 

Poznámkový aparát:

 

 

105. Shalom Stephen, Chomsky Noam a Michael Albert, East Timor Questions and Answers, Z Magazine, říjen 1999. Link: https://chomsky.info/199910__02/

106.  Policy Planning Staff Paper on United States Policy Toward Southeast Asia, Office of the Historian, 29. března 1949. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6 

107. Memorandum by the Asssitant Secretary of State for Far Eastern Affairs (Allison) to the Secretary of State, Office of the Historian,  11. února 1952. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6 

108. Kinzer Stephen, The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War, Times Books, 2013, str. 242. Link:  https://archive.org/details/the-brothers-john-foster-dulles-allen-dulles-and-their-secret-world-war-stephen-kinzer/John%20Foster%20Dulles%2C%20Allen%20Dulle%20-%20Stephen%20Kinzer/page/n241/mode/2up 

109. The Programme of the Communist Party of Indonesia for People´s Democratic in Indonesia (Politbureau of PKI, November 1967), Delegation of the CC PKI, 1971. Link: https://www.marxists.org/history/indonesia/1967-PKITheProgramme.htm 

110. Kinzer Stephen, The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War, Times Books, 2013, str. 253-256. Link:  https://archive.org/details/the-brothers-john-foster-dulles-allen-dulles-and-their-secret-world-war-stephen-kinzer/John%20Foster%20Dulles%2C%20Allen%20Dulle%20-%20Stephen%20Kinzer/page/n241/mode/2up

111. Shalom Stephen, Chomsky Noam a Michael Albert, East Timor Questions and Answers, Z Magazine, říjen 1999. Link: https://chomsky.info/199910__02/

112. Bodenheimer Thomas a Gould Robert, Rollback!: Right-wing Power in U.S. Foreign Policy, South End Press, 1999, str. 30. Link: https://books.google.cz/books?id=AX-8RWhxTfgC&pg=PA29&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false 

113. Asian Correspondent, The CIA Wanted to Kill Indonesia´s Sukarno, JFK Files Reveal, Asia Pacific Solidarity Network, 31. října 2017. Link: https://www.asia-pacific-solidarity.net/news/2017-10-31/cia-wanted-kill-indonesias-sukarno-jfk-files-reveal.html 

114. Finn Daniel, An Interview with Michael G. Vann: Suharto´s US Backed Coup in Indonesia Supplied Template for Worldwide Massmurder, Jacobin, 15. února 2022. Link: https://jacobin.com/2022/02/suharto-indonesia-us-coup-communism-history-mass-murder-postcolonial-state 

115. Memorandum for the Record, Subject: Briefing by Mr. Jack Lyndman on Indonesia, 29. května, CIA, 29. května. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP86T00268R000700150019-1.pdf 

116. William Palmer is United States Secret Service Agent Involved in Counterrevolutionary and Anti-Sukarno Activies, CIA, 26. července 2001. Link: https://web.archive.org/web/20210413094602/https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP70-00058R000300020083-5.pdf 

117. Robinson Geoffrey, The Killing Season: A History of the Indonesian Massacres, 1965-66, Princeton University Press, 2018, str. 4,5,20,21. Link: https://assets.press.princeton.edu/chapters/s11135.pdf 

118. Rollback!: Right-wing Power in U.S. Foreign Policy, South End Press, 1999, str. 29 a 30. Link: https://books.google.cz/books?id=AX-8RWhxTfgC&pg=PA29&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false 

119. Declassified files outline US support for 1965 Indonesia massacre, National Security Archive, 2017. Link: https://nsarchive.gwu.edu/sites/default/files/media_mentions/declassified_files_outline_us_support_for_1965_indonesia_massacre.pdf 

120. Associated Press in Jakarta, Files Reveal US Had Detailed Knowledge of Indonesia´s Antic-communist Purge, Guardian, 17. října 2017. Link: https://www.theguardian.com/world/2017/oct/17/indonesia-anti-communist-killings-us-declassified-files 

121. Kadane Kathy, U.S. Officials´ Lists Aided Indonesian Bloodbath in ´60, Washington Post, 21. května 1990. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1990/05/21/us-officials-lists-aided-indonesian-bloodbath-in-60s/ff6d37c3-8eed-486f-908c-3eeafc19aab2/ 

122. The Indonesia/East Timor Documentation Project, The National Security Archive, The George Washington University, 28. ledna 2008. Link: https://web.archive.org/web/20150906094613/http://nsarchive.gwu.edu/indonesia/ 

123. Indonesia´s Killing Fields, Al Jazeera, 21. prosince 2012. Link: https://web.archive.org/web/20150214005113/http://www.aljazeera.com/programmes/101east/2012/12/2012121874846805636.html 

124. Smitz David, The United States and Right-wing Dictatorships, 1965-1989, Cambridge University Press, červen 2012, str. 48. Link: https://dokumen.pub/the-united-states-and-right-wing-dictatorships-1965-1989-1st-edition-0521861330-9780521861335-0521678536-9780521678537-0511819978-9780511819971-6610458618-9786610458615-0511191979-9780511191978-0511190166-9780511190162-0511191693-9780511191695.html  

125. Melvin Jess, Mechanics of Mass Murder: A Case for Understanding the Indonesian Killings as Genocide, State Crime Journal, 2019. Link: https://www.researchgate.net/publication/366246437_THE_ARMY_AND_THE_INDONESIAN_GENOCIDE_MECHANICS_OF_MASS_MURDER_BY_J_MELVIN 

126. 210. Memorandum from President´s Special Assistant (Rostow) to President Johnson, 8. června 1966, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v26/d210 

127. 241. Paper Prepared in the Department of State for the National Security Council, 4. srpna 1967, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v26/d241 

128. From Times Wire Services, Indonesia, China to Normalize Relations Suspended Since 1967,  Los Angleles Times, 24. únor 1989. Link: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1989-02-24-mn-293-story.html 

129. Reston James, Washington: A Gleam of Light in Asia, New York Times, 19. června 1966. Link: https://archive.org/details/nyt-a-gleam-of-light-in-asia-1966 

130. Finn Daniel, An Interview with Michael G. Vann: Suharto´s US Backed Coup in Indonesia Supplied Template for Worldwide Massmurder, Jacobin, 15. února 2022. Link: https://jacobin.com/2022/02/suharto-indonesia-us-coup-communism-history-mass-murder-postcolonial-state 

131. Bevins Vincent. The Jakarta Method Washington´s Anticommuist Crusade and the Mass Murder Program That Shaped Our World, PublicAffairs, 19. května 2020. Link: https://www.amazon.com/Jakarta-Method-Washingtons-Anticommunist-Crusade/dp/1541742400 

132. Burr William a Evans Michael, East Timor Revisited, Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975-76, The National Security Archive, 6. prosince 2001. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB62/ 

133. Hoadley Stephen, East Timor: Civil War- Causes a Consequences, South Asian Affairs, ISEAS -Yusok Ishak Institute, 1976, str. 411-419. Link: https://www.jstor.org/stable/27908293?read-now=1&seq=2#page_scan_tab_contents 

134. Burr William a Evans Michael, East Timor Revisited, Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975-76, The National Security Archive, 6. prosince 2001. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB62/ 

135. Indonesian Use of MAP Equipment in Timor, National Security Council, 12. prosince 1975. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB174/1010.pdf 

136. U.S. Policy toward East Timor, East Timor and Indonesia Action, květen 2000. Link: https://etan.org/timor/uspolicy.htm 

137. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky 

138. Nunes Joe, East Timor: Acceptable Slaughters, 8. září 1999. Link:  https://msuweb.montclair.edu/~furrg/nunestimor.html 

139. Jimmy Carter Championed Human Rights But Also Funded and Armed Indonesia´s Genocide in East Timor, Democracy Now! 10. ledna 2025. Link: https://www.democracynow.org/2025/1/10/jimmy_carter_indonesia_east_timor_genocide 

140. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky 

141. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html 

142. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf 

143. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html

144. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf 

145. Powell Sian, UN Verdict on East Timor, The Australian, 19. ledna 2006. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/files/UN%20verdict%20on%20East%20Timor.pdf 

146. Sissons Miranda, From One Day to Another: Violations of Women´s Reproductive and Sexual Rights in East Timor, Yale University, 1997. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/files/UN%20verdict%20on%20East%20Timor.pdf 

147. News Agencies, Reagan “Behind East Timor Genocide”, Al Jazeera, 6. června 2004. Link: https://www.aljazeera.com/news/2004/6/6/reagan-behind-east-timor-genocide

148. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf  

149. Pilger John, Hidden Agendas, Vintage, 26. března, 1998, str. 252-253. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Hidden_Agendas-John_Pilger.pdf 

150. Frédéric Durand, Three centuries of violence and struggle in East Timor (1726-2008), SciencesPo, 14. října 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/three-centuries-violence-and-struggle-east-timor-1726-2008.html 

151. Chomsky Noam, East Timor, Horror and Amnesia, Le Monde Diplomatique, říjen 1999. Link: https://mondediplo.com/1999/10/02chomsky 

152. Background on East Timor and U.S. Policy, East Timor and Indonesia Action Network, říjen 1998. Link: https://www.etan.org/timor/BkgMnu88.htm 

153. Conflict-Related Deaths in Timor-Leste 1974 až 1999: The Findings of the CAVR Report Chega!,Commission for Reception, Truth and Reconciliation in East Timor, duben 2008. Link: http://www.cavr-timorleste.org/updateFiles/english/CONFLICT-RELATED%20DEATHS.pdf 

154. Pilger John, Hidden Agendas, Vintage, 26. března, 1998, str. 284. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Hidden_Agendas-John_Pilger.pdf

155. Kiernan Ben, War, Genocide, and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflection on Cambodia, Yale University, 15. července 2003. Link: https://macmillan.yale.edu/sites/default/files/03-263_ch_09.pdf

156. Dunn James, Communist Influence in Fretilin Prior to the 1975 Invasion, East Timor and Indonesia Action Network, 29.července 1998. Link: https://etan.org/et/1998/july/july29-31/29communi.htm 

157. Pilger John, Australia´s Complicity in the East Timor Genocide: Oil, Gas and the Depravity  of Power, Ecologist, 31. března 2016. Link: https://theecologist.org/2016/mar/31/australias-complicity-east-timor-genocide-oil-gas-and-depravity-power