Pořadatelé se však nesklánějí k patosu. Jejich pocta je stejně živá, neupravená a trochu chaotická jako Bartoška sám: 60 obřích fotografií lemuje cestu od Thermalu k Puppu – výsměch smrti, galerie života v černobílém. V kinech ožije v *Teorii tygra* (jak trefná volba, ten falešný Alzheimer!) a v intimním, syrovém rozhovoru *Musíme to zarámovat!*.

A pak ta znělka. Bolek Polívka, sám kmet českého divadla absurdna, si v ní povídá s Bartoškovým duchem nad posledním douškem. „Ještě nikdy jsem nebyl ze sponzorů tak dojatý,“ pronesl Marek Eben, hlas rozechvělý jako struna, když se po jejím skončení snažil navázat rutinou. A pak přišlo Ebenovo vrcholně kaelovské gesto: navrhl pojmenovat po Bartoškovi ne ulici, ale komín. „Ten nejvyšší. A namalovat na něj cigaretu.“ Perfektní! Špinavý, industriální, neuctivý a dokonale pravdivý monument pro muže, který nikdy nebyl z mramoru.

Slavnostní zahájení pak vyvrcholilo trapasem, který by byl Bartoškovi k smíchu: Eben, Mucha a Och se marně pokoušeli společně vykoktat jeho legendární „Považujme xx. ročník za zahájený!“. Slova uvízla. Mlčelo se. A v tom tichu byl slyšet jeho chraplavý smích nejhlasitěji.

A pak přišel čas živých. Červený koberec před Thermalem byl jako zrcadlo letošního festivalu: plný slz, potu a nečekané srdečnosti. Hrdinou nebyla jen Dakota Johnson (a její neodmyslitelný bodyguard – desátá nejžádanější tvář Hollywoodu si nedá zadarmo šlapat na lemy svých šatů), ani Michael Douglas, jehož fotka s Bartoškou visí nad barem Thermalu jako relikvie (a jehož údajné přání setkat se s Ivanou Gottovou Mucha rázně smetl ze stolu: „My o tom nic nevíme!“). Hrdinou byl Peter Sarsgaard. Americký herec, držitel Ceny prezidenta festivalu, udělal něco, co tu léta nebylo vidět: zastavil se.

Opravdu zastavil. Rozdával podpisy, fotil se, usmíval se, mluvil s fanoušky s takovou ochotou a trpělivostí, že podle očitých svědků překonal i Johna Travoltu z roku 2013. „Ahoj, Karlovy Vary!“ pozdravil česky, a pak, v sále, citoval z mobilu Václava Havla. Bylo to neohrabané? Možná. Upřímné? Určitě. Vedle něj zářila Vicky Krieps, lucemburská síla, která převzala Cenu prezidenta s grácií a krátce se také prodrala k davu. Atmosféru dotvářela směsice českých tváří od Geislerové přes Donutila až po oholeného Stanislava Majera a Bolka Polívku, živoucí symbol letošní nostalgie.

Za zářivými světly však festival nezapomíná na svůj primární smysl: promítat filmy. A letošní ročník přichází s technickými vylepšeními a programovými kuriozitami, které by rozbušily srdce každého fandy. Velký sál Thermalu dostal nový audiosystém Dolby 7.1 – slibující, že dunění výbuchů a šepot lásky budou mít novou dimenzi. A poprvé v historii festivalu otevírá své brány atrium Císařských lázní jako promítací sál.

Kapacita festivalu tak stoupla na teoretických 3400 diváků najednou ve 13 sálech. Co uvidí? Škála je široká jako nikdy: od tříminutového německého animáku *Zvířomuzikál* po kolosální 542minutový (9 hodin!) francouzský dokument *Šoa* o holocaustu. A pak tu je ta skutečná divočina: *Kingdom Come: Deliverance II Cinematic Cut*. Světová premiéra filmového sestřihu slavné počítačové hry, vytvořeného výhradně pro Karlovy Vary. Je to kýč? Geniální marketing? Nebo legitimní rozšíření filmového vyprávění?

Energie festivalu se však nejlépe měří před jeho zahájením. Před Thermalem se letos sešla monumentální fronta – 1500 lidí! – čekajících na otevření pokladen. I přes digitální novinku Festival Pass+ (1000 kusů vyprodaných!) je tahle masová, potem smíšená, trpělivá fronta aktem víry a lásky ke kinu. A symbolem přechodu jsou trička. Vedle těch s letošním vizuálem objetí visí v obchodech ta s portrétem mladého či nedávného Bartošky. A na zádech všech je vytištěno heslo, které by mohlo být mottem celého tohoto ročníku, pozůstalostí po prezidentovi, výkřikem do světa zmítaného konflikty: „Make Films Not War“.

Letošní Karlovy Vary nejsou jen filmovým festivalem. Jsou katarzí. Jsou pokusem zatančit si na hrobě obřího ducha, aniž byste upadli do sentimentálního šlápnutí vedle. Jsou oslavou toho, co Bartoška vybudoval – té nádherné, šílené, někdy trapné, ale vždycky živé cirkusové atmosféry. Od Sarsgaardova nečekaného lidského gesta po Bendovu revoluci s malými talířky, od devítihodinové výpovědi o hrůze po tričko s mírovým heslem, to všechno je součástí tohoto podivného, bolestného a zároveň životem překypujícího rituálu.

Festival žije, ale stojí na křižovatce. Bez Bartošky bude muset hledat nový jazyk, nové tváře, nový dech.