V Karlových Varech s Homolkovými

6. 7. 2025 / Fabiano Golgo

 

Když přijedu na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, mě nezajímají jen novinky. Navzdory elektrizujícímu šumu kolem světových premiér a filmových provokací je moje rutina úplně jinde: dopolední projekce. Ty zbožné, někdy poloprázdné, vždycky podmanivé seance, při kterých film nejen sledujete – vy s ním vedete spiritistické sezení. Má to svoje kouzlo. Světlo je jemnější, diváci méně nabití kofeinem a filmové kopie – požehnejme archivářům – jsou často s láskou restaurovány do téměř zářivé krásy.

Letos, když 59. ročník festivalu rozvinul své třpytivé transparenty, zavedl mě zpět do zvláštního druhu české nostalgie. Promítání filmu Ecce homo Homolka (1969) mě vtáhlo jako ten druh vtipu, u kterého si pozdě uvědomíte, že je vlastně voláním o pomoc. Řeknu to rovnou: film Ecce homo Homolka není roztomilý, a už vůbec ne mile starosvětský. Je to břitva maskovaná jako rodinná komedie.

Jaroslav Papoušek, nejméně opěvovaný, ale možná nejsarkastičtější člen té slavné trojice Forman – Passer – Papoušek, zde vytvořil jakousi divadelní hru se zdmi. Je to klaustrofobní, jako kdyby Pinter žil na sídlišti a pil pivo. Jeden zoufalý nedělní den sledujeme rodinu Homolkových, jak se potácí od nudy ke grotesknímu předstírání harmonie. Jednota místa, času a děje? Aristoteles by pokýval hlavou. Bergman by se ošil.

A jaká galerie postav: Heduš, ječivá, lehce tragická matriarcha; její tchyně, pasivně agresivní generál v županu; a muži – dvě varianty poraženého mužství, brblající a odevzdaní, nakonec přinuceni k tanci, který připomíná spíš parodii na svatební valčík. Ten závěrečný obraz – dva tančící páry v těsném obýváku – je něco, na co se nezapomíná. Groteskní balet zlomených snů, který předvádějí lidé příliš otupělí na to, aby si uvědomili, že krvácejí.

Satira zde není jemná; je to kyselina, která prosakuje tapetami. Smějeme se, ano – ale jako bychom neměli. Je v tom krutost, s jakou Papoušek využívá těsnou mizanscénu k pasti. Únik žádný, milostivost taky ne. I dvojčata (Formanovi vlastní synové, malí démoni) působí jako poslové chaosu, kteří naznačují, že tenhle cyklus se bude opakovat. A nejspíš už opakuje.

Materiálno je zde hlavním padouchem, ale ne v nějakém abstraktním marxistickém smyslu. Je v blikající televizi v pozadí, v hrdosti na laciný nábytek, v zoufalství, se kterým ženy tahají své muže do závěrečného tance. Cítíte tíhu všeho, co si neřekli – těch slov, která zanikla v pivu a rutině.

Je snadné, až příliš snadné, vnímat Homolku jako dobový artefakt. Ale v Karlových Varech, v ranním světle, jsem se necítil, že sleduju relikt. Cítil jsem se pochopený. A obviněný. A pobavený. Všechno najednou. Vidíte, nejde jen o to, že film Ecce homo Homolka obstál. On bodá. Uprostřed festivalu plného okázalých výpovědí a důležitých poselství připomíná tenhle skromný, nemilosrdný film sílu satiry, když míří přesně – a ne okázale.

A možná právě proto jezdím do Karlových Varů. Pro nové věci, ano. Ale i pro ty staré. Pro duchy s nejlepšími replikami. Pro Homolkovy.