Jsme svědky začátku konce Izraele?

4. 7. 2025 / Daniel Veselý

Izrael se podobně jako apartheidní režim v JAR v poslední fázi své existence uchýlil k útokům a hrozbám vůči svým sousedům. Telavivský režim (jejž česká média v rozporu s mezinárodním právem označují za Jeruzalém) beztrestně útočil, ničil, vraždil a porušoval příměří v Gaze, na Západním břehu, v Libanonu, Sýrii a nyní Íránu. Jím zinscenovaná dystopická jatka maskovaná jako humanitární činnost jsou jen dalším updatovaným instrumentem na masové vybíjení v Gaze, které si již dozajista vyžádalo statisíce lidských životů.

A světová veřejnost - pozor nezaměňovat za západní veřejnost - je každodenními obrazy místních, očitými svědectvími i záběry soudných televizních stanic, jako je Al Džazíra, nemilosrdně bombardována už téměř dva roky. Lidé jsou znechuceni, masivně se bouří a protestují, a znepokojivá stanoviska vydávají i izraelští komplicové ve Velké Británii, Francii a Kanadě. Ve skutečnosti však záleží na tom, zda se prezident Donald Trump podvolí tlaku izraelské lobby, či nikoliv, a pohrozí Izraeli zbrojním embargem a diplomatickou ostrakizací. A otázkou zůstává, zda by svůj slib splnil, když je to notorický lhář - víceméně ve vleku proizraelské lobby AIPAC.

Mezitím některé nedávné události naznačují, že by se tvrdě proizraelská linie v americkém politicko-mediálním světě mohla začít drolit. A zostřená represe proti propalestinským hlasům v USA či ve Velké Británii se podle očekávání míjí účinkem.

Úspěch emigrantského a muslimského kandidáta na post starosty New Yorku Zohrana Mamdaniho v demokratických primárkách, který podporuje palestinskou kauzu, v přední sionistické výspě ve Spojených státech do jisté míry ukazuje na limity moci izraelské lobby (především AIPAC). AIPAC ještě v dřívějších demokratických primárkách dokázala skrze mastnou kampaň odstranit z politického života sympatizanty s Palestinci a uchazeče o křesla státních legislativců Jamaala Bowmana a Cori Bush. Mamdani se o úřad newyorského starosty ucházel s programem, o kterém se pochvalně vyjádřili přední ekonomičtí odborníci. Zastropování cen nájmů, autobusová doprava zdarma, univerzální lékařská péče pro děti, zřízení obecních prodejen s potravinami apod. Tento ambiciózní plán zcela přirozeně naráží na zájmy těch, “kdo město vlastní”, a jejichž zástupce zastává úřad starosty New Yorku. Mamdaniho populární plán by zaplatili nejbohatší Newyorčané a největší korporace, a to v podobě zvýšených daní. Ekonomové si na Mamdaniho plánu cení odmítnutí klasické neoliberální strategie “úspor” zasahující nejcitelněji slabé segmenty společnosti a úsilí o to, aby bylo město dostupnějším pro běžné lidi. Mandani je na rozdíl od všemožných zkazek o hrozbě pro americké židy klasickým zastáncem palestinských práv, nikterak nevybočujících z liberálního mainstreamu. 

Velký byznys v tandemu s izraelskou lobby však vyvinou enormní úsilí, aby se hlavní americké město židů nestalo místem, kde mají pochopení pro fundamentální palestinská práva a neberou ohledy na na nářky génocidairů. (Také Mamdani ve shodě s předními experty na genocidu hovoří o genocidě v Gaze). Mamdaniho dosavadní a potenciální další politické úspěchy mohou inspirovat řadu mladých levicových politiků hájících práva Palestinců, třebaže se toto právo nyní kriminalizuje jak v USA, tak ve Velké Británii. Avšak tito kandidáti se vší pravděpodobností mohou odolat společné mašinérii zkorumpovaného establishmentu, který představuje i sexuální útočník a Mamdaniho vyzyvatel Andrew Cuomo. Tyto zavedené síly sice mají nebývalou imunitu a dovedou se účinně bránit nežádoucím “virům”, problém je ale především v autoritářsky (hierarchicky) nastaveném mocenském systému, kde je prostor pro skutečnou politickou práci značně limitován. Ačkoli Mamdaniho postoje k palestinským právům a Izraeli považuji za naprosto bezproblémové a spíše konvenční, jakákoliv odchylka od dekády udržované hasbary se nestrpí. Mají v ruce poslední slábnoucí argument, a tím je obvinění z antisemitismu; avšak i toto drahnou dobu hrozivé nařčení začíná slábnout na svém původním významu a intenzitě.

Tel Aviv nedávno utrpěl strategickou porážku v nevyprovokované agresi s Íránem, ačkoli se mluvící hlavy v západním mediálním ekosystému snaží vykreslit Izrael jako vítěze vojenského klání, kterému se podařilo získat leteckou dominanci nad íránským leteckým prostorem a zasadit cílené smrtící údery na vojenské a civilní zaměstnance zapojené do íránského jaderného programu. Jenže Tel Aviv nepočítal s kalibrovanou odpovědí Íránu, který nejdříve na Izrael odpaloval staré rakety, aby zahltil izraelský multivrstevnatý ochranný deštník, což se mu nakonec povedlo. Zatímco Izrael byl připraven na klasický blitzkrieg, Teherán vsadil spíš na pomalou opotřebovávací válku. Ba co hůře, se sestřelováním íránských balistických střel Izraeli musely opět pomáhat Spojené státy, konkrétně americké letecké systémy a letadlová loď. Americké letouny během izraelských útoků na Írán prováděly stovky tankovacích operací pro letectvo IDF útočící na íránské cíle.

Přesto se ani Izraeli, ani USA nepodařilo eliminovat íránský jaderný program, natož svrhnout režim ajatolláhů. Pravda, obě země si navzájem uštědřily ničivé údery, nicméně Teherán, který symbolicky udeřil na americkou vojenskou základnu v Ománu, dokázal, že je ochoten jít do křížku se dvěma jadernými mocnostmi najednou. Jenže režim ajatolláhů vesměs umně a pragmaticky kalibroval své útoky na Izrael a necílil na americké základny v oblasti, aby nevyvolal regionální konflikt s dalekosáhlými geopolitickými důsledky. Symbolická Íránská vojenská odpověď na Trumpovo bombardování tří íránských jaderných zařízení měla svou povahou představovat nabídku k deeskalaci krize, a také se jí stala. Alespoň prozatím.

Leč izraelský pocit vojenské nadřazenosti v západní Asii zůstal do základů otřesen. Proizraelský list Wall Street Journal 18. června (6. dne války s Iránem) informoval o tom, že Izraeli docházejí střely (interceptory), jimiž zachycuje íránské rakety. Samotný fakt, že se do hry nakonec v rámci “společného úsilí” s Izraelem musely vložit americké bombardéry B2 s mnohatunovou municí - a prakticky nic nezmohly, jak doznala i předběžná zpráva amerických tajných služeb, (pozdější posudek, patrně vypracovaný ve snaze se zalíbit Donaldu Trumpovi, hovoří o degradaci íránského jaderného programu nejméně na rok až dva). Tak či onak, Trump zprvu hovořil o likvidaci tří íránských jaderných stanovišť včetně Fordow, což není pravda. Íránci navíc disponují technickými kapacitami, know-how a patrně citlivý jaderný materiál před americkými útoky v předstihu ukryli. Teherán si díky americko-izraelskému ilegálnímu útoku získal nečekané stoupence v arabském světě, jmenovitě v Egyptě, Saúdské Arábii, Turecku, Jordánsku, Spojených arabských emirátech, Kataru, Pákistánu apod. Ti jednomyslně odsoudili izraelskou agresi proti Íránu jako porušení mezinárodního práva a Charty OSN. 

Další aktuální událostí, která poněkud narušuje bukolickou vizi o západní image Izraele, je údajně antisemitský incident na hudebním festivale v Glastonbury. Publikum provolávalo slogan punkového rappera Bobbyho Vylana "Death to the IDF" (Smrt izraelské armádě). Tento slogan se stal virálním na sociálních sítích a začal se šířit do dalších protestů. Navzdory hlasitému ryku zastánců Izraele v tradičních médiích a na politické scéně v tom spousta lidí (a svědků nesčetných zvěrstev IDF online) problém nevidí. Kdyby tu někdo skandoval "smrt ruské armádě", byl by za po zádech poplácávaného hrdinu, i když je to ta nejlehčí věc na světě. My totiž na ruskou armádu a politiku nemáme vliv ani teoreticky. Jenže IDF je několik světelných let před ruskou okupační armádou na Ukrajině, i co se týče vraždění civilistů. To koneckonců dokládají i oficiální čísla. Sionisté a jejich vazalové v západní politicko-mediální sféře panikaří, protože hráz jejich dekády trvajících lží se povážlivě bortí. Uchylují se proto k otevřené represi, aby stejně nakonec prohráli. Izrael coby zločinný projekt od samého počátku má pomalu na kahánku, třebaže půjde o proces, trvající nejspíše roky, možná trochu déle. Gaza změnila vše a my všichni jsme to viděli na vlastní oči.

Jediné řešení spočívá v nastolení vlády prosazující rovná práva pro všechny lidi žijící "od řeky k moři" s tím, že ilegální osadníci by se měli vyklidit, jak jim ostatně nařídil ICJ. K tomu samozřejmě nedojde, ale do mixu přidejme ještě domácí izraelské problémy, jako je hospodářství poničené válkou s Íránem, škodlivý odliv mozků, Netanjahovy kauzy, osud nejvyššího soudu apod. Izrael, zvláště pokud bude pokračovat ve svém válčení, apartheidu, genocidě apod. nemůže mít před zraky skutečné světové komunity žádné slitování ani legitimitu. Sionismus musí být opět postaven mimo zákon a zločinný systém apartheidu demontován.