Tříbení aliancí, aneb Česká lekce z AUKUSu

24. 9. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 13 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence: Open Government Licence version 1.0.

  • Austrálie si musela ujasnit, na koho ze spojenců se může spolehnout tváří v tvář sílící konfrontaci s Čínou. 
  •  Českou republiku čeká svým způsobem obdobný úkol.

Zdá se, že vznik aliance AUKUS (Austrálie, Británie, USA) patří k vůbec nejslaběji pochopeným událostem od doby, kdy permanentně napruzená britská "antiimperialistická" kavárna vztekle odmítla vzít na vědomí skutečný význam obnovy britského projektu Trident - a kdy neinformovaně cupovala vládní strategický dokument Integrated Review reflektující rapidní zhoršování mezinárodní bezpečnostní situace, zejména v oblasti jaderného zbrojení.


Již v době, kdy se počátkem tisíciletí tajně jednalo o možnosti umístění amerického protiraketového radaru v Brdech, probíhal postupný odklon strategického zájmu Spojených států od Evropy. Do ní Washington v minulosti kvůli soupeření se SSSR mohutně bezpečnostně investoval, avšak stále více hledí směrem k Jihovýchodní Asii, která se postupně stává novým centrem světové ekonomiky. Souběžně s tím se také pro Američany strategické soupeření se sílící Čínou stává důležitějším než rivalita s dosud vojensky silným, ale perspektivně stále "nemocnějším" Ruskem, jehož chronické demografické a ekonomické potíže podkopávají dlouhodobé vyhlídky na udržení nárokovaného "supervelmocenského" postavení.

Radar v Brdech byl z pohledu českých proponentů zoufalým pokusem udržet Američany v Evropě. Šlo přitom ale o "vykuchanou" verzi mnohem širšího a promyšlenějšího projektu posilování přímého spojenectví s USA, který vznikl v okolí zesnulého polského prezidenta Lecha Kaczyńského. Samotný radar nemohl nikdy suplovat významnou konvenční vojenskou přítomnost USA na českém území. A zrovna tak bylo krajně pošetilé svazovat strategické zájmy ČR výhradně s projektem, který byl po technické stránce doslova ničemný - proto dříve nebo později musel být Američany přinejmenším revidován a v pořadí bezpečnostních priorit odsunut stranou.

Jinak řečeno, projekt "strategické protiraketové obrany" znamenal iniciativu charakteristickou pro nyní uzavřenou periodu bezkonkurenční americké globální vojenské dominance. V té době se USA bez jednoznačně identifikovaného strategického soupeře ještě domnívaly, že mohou vyhazovat astronomické sumy za krajně nespolehlivé sestřelování zastaralých levných balistických raket řádově dražšími prostředky. Jakmile se ale objevil - řečeno pentagonským žargonem - byť jen jediný "near-peer adversary", význam projektu zaměřeného proti zaostalým "darebáckým státům" začal rychle klesat směrem k nule ještě dříve, než jej zcela znehodnotily inovace typu semibalistických střel a hypersonických bojových hlavic strategických raket.

Ale zpět k AUKUSu. Ten v prvé řadě představuje evoluci dávno existující zpravodajské aliance v rámci anglosaského světa, Five Eyes (FVEY). Zmíněná aliance se zrodila z neformálních začátků v roce 1941 a jejím primárním předmětem je signální zpravodajství (SIGINT). Členy FVEY jsou USA, Británie, Austrálie, Kanada a Nový Zéland.

Pokud jde o vztahy Austrálie s Čínou, po dlouhou dobu "protinožci" představovali jednoho z hlavních dodavatelů surovin pro čínský průmysl a naprosto nepočítali s nějakou konfrontací. Taková byla situace ještě i v roce 2016, kdy rozhodovali o nákupu dvanácti nových dieselelektrických útočných ponorek od francouzské společnosti Naval Group. Pak ale přišlo prudké zhoršování vztahů v reakci na australskou kritiku čínské genocidy Ujgurů. (Ať už si o kruté australské politice vůči asijským migrantům myslíme cokoliv, s genocidou ji srovnávat neradno.)

Peking se poté rozhodl, že z Canberry udělá exemplární příklad otloukánka, na němž demonstruje, jaké jsou následky "drzé" snahy kritizovat čínská zvěrstva. Přišla vlna nevybíravých útoků "vlčí diplomacie" a ekonomických sankcí, která Australany přinutila důkladně přehodnotit dosavadní pohled na vztahy s Čínou. To se týkalo jak roviny ekonomických vztahů, tak sféry národní obrany.

Spojené státy soustřeďují své bezpečnostní úsilí na soupeření s Čínou a zadržování její expanze do Indického a Tichého oceánu. Austrálie vybavená minimálně osmi útočnými ponorkami s jaderným pohonem (určenými k boji s nepřátelskými bojovými plavidly), které mají výrazně vyšší operační dosah než klasické dieselelektrické ponorky objednané ve Francii, jim v tom může významně pomoci. Washington nicméně čelil právním překážkám, pokud by hodlal sám zmíněnou technologii předat Canbeře. V poněkud jiné situaci se ocitá, jestliže s americkou asistencí technologii jaderného pohonu ponorek Rolls-Royce PWR3 předá Londýn, zatímco Washington zůstane jen dodavatelem paliva. Austrálie se zavázala, že sama jaderné palivo vyrábět nebude.

Právě zmíněné ovšem tvoří jen technický aspekt problému. Z australské perspektivy byly nepochybně ve hře ještě i další faktory. Tím hlavním je strategická nespolehlivost Francie, pokud jde o její velice "měkký" postoj k čínské expanzi. V případě, že by se čínský otloukánek Austrálie v budoucnosti dostal do ještě silnější konfrontace s Pekingem, nikdo by už nezaručil, že Francouzi budou pokračovat ve spolupráci při provozování ponorek, dodávkách náhradních dílů atd. Naproti tomu Británie, která zjevně v indopacifické oblasti stále ještě má své zájmy a ve vztahu k Pekingu neprojevuje takovou ústupnost jako Francie, představuje dosti odlišný případ.

***

Tím se dostávám k avizované české lekci z AUKUSu.

Obdobně jako Austrálie, také Česká republika musí vzít vážně v úvahu, na které ze svých spojenců se do budoucna může spolehnout - a na které - ehm - již méně.

Ačkoliv během první prezidentské kampaně se Emmanuel Macron na všechny strany oháněl útoky ruských dezinformátorů proti své osobě, dnes se naopak snaží Marine Le Penové přebrat alespoň část prorusky naladěného (ultra)pravicového elektorátu a provádí vůči stále agresívnějšímu Kremlu ostudně permisívní politiku. Francouzská výzbrojní politika kromě toho nadále odpovídá přednostnímu zaměření na sekundární bojiště a "válku proti terorismu", takže se především nakupuje materiál nevhodný pro letální evropské bojiště (samohybná houfnice CAESAR vybraná také v českém armádním tendru, chabě pancéřovaná obrněná vozidla EBRC Jaguar, VBMR Griffon, VBMR-L Serval atd.). Pozemní síly mají instantně k dispozici jen 222 tanků Leclerc, vybavenost jednotek podpůrnými dělostřeleckými prostředky, soudobými protitankovými zbraněmi a integrovanými prostředky protivzdušné obrany je z hlediska evropského válčiště tristní. Abych parafrázoval de Gaulla, francouzská armáda nadále vykazuje setrvalý sklon "válet si koule v koloniích" - a Putin, který to dobře ví, se stará, aby stávající francouzský nezájem o obranu Evropy nadále udržel.

Ačkoliv nejpravděpodobnější příští německý spolkový kancléř Olaf Scholz nepředstavuje ani zdaleka tak proruského politika jako nástupce Angely Merkelové v čele CDU Armin Laschet, chová setrvačné iluze ohledně evropských institucí vzniklých v závěru studené války a jejich schopnosti regulovat chování Kremlu v podmínkách neexistence vojenské parity. Kromě toho zdědí Bundeswehr, který se po dvaceti letech "boje s terorismem" vyznačuje obdobnými (a často ještě horšími) nedostatky, jakými trpí francouzská Armée de Terre. Navrch by však v případě evropské krize německým pozemním silám trvala plná mobilizace přinejmenším tři měsíce.

V případě, že by se Putin rozhodl využít nestability západního aliančního systému po afghánském debaklu a soustředění americké pozornosti na indopacifický prostor k útoku na pobaltské státy a Polsko - útoku, který, jak ukazuje řada amerických i polských simulací, by zřejmě velmi záhy uspěl - ani Francie, ani Německo by (nehledě na nedostatečnou politickou vůli svých špiček) nedokázaly dostatečně rychle a účinně přispět východoevropským spojencům na pomoc.

O vůli Johnsonovy Británie zasáhnout proti případné ruské agresi na kontinentě naproti tomu netřeba pochybovat. Jde však o primárně námořní mocnost, jejíž pozemní síly do značné míry padly za oběť ekonomické krizi minulé dekády. I kdyby se Londýn rozhodl vylodit všechny své zbylé tanky Challenger 2 v Hamburku, nemá ani dost silničních tahačů na to, aby je dostal včas k Visle. Dokázal by poskytnout převážně jen zpravodajskou a leteckou podporu a zapojil by se do bojů o Baltské moře.

Pokud jde o další větší armádu NATO geograficky blízkou středoevropskému a východoevropskému prostoru, připomínám, že v obou velkých evropských válkách minulého století skončila Itálie na opačné straně, než na které boj začala.

Těžko se tedy divit, když se Polsko za účelem obrany proti Rusku snaží vybudovat vlastní alianční soustavu v návaznosti na letitý Piłsudského projekt Mezimoří (Intermarium, Międzymorze), který v druhoválečném exilu prosazoval také generál Władysław Sikorski. Pět let starý ambiciózní pokus zahrnoval delegace Bulharska, České republiky, Estonska, Chorvatska, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska, Rakouska a Rumunska.

Zdaleka ne všechny zmíněné státy ale jeví o takovou alianci skutečný zájem - až dosud snad pouze Chorvatsko bralo polskou nabídku poněkud vážněji.

Zbývá tedy prakticky jen Putinova nejistota ohledně skutečné reakce Američanů na jeho další vojenskou agresi v Evropě. A tento faktor by mohl ještě snadno padnout, kdyby Kreml byť jen rámcově koordinoval s útokem Pekingu na Tchaj-wan.

Česká republika při pohledu na AUKUS a příčiny jeho vzniku nemůže postupovat po vzoru Austrálie a prohlubovat vztahy s několika vybranými spojenci schopnými navýšit její klíčové vojenské schopnosti. Zůstává plně závislá na schopnostech polských ozbrojených sil v případě krize ubránit své území.

V této situaci by Armáda České republiky (AČR) měla okamžitě opustit modely, doktríny i akviziční rozhodnutí z dob "války proti terorismu" a urychleně vytvořit jedno či dvě obrněné brigádní uskupení určené k nasazení jako záloha polských ozbrojených sil. Zmíněné jednotky by - kromě průzkumných elementů - měly zcela odbourat stávající jednostranný důraz na střelecký boj pěších jednotek v nepřítomnosti těžkých zbraní protivníka, opět vrátit do hry poznatek, že být pod dělostřeleckou palbou je denní chleba každého vojáka a znova se koncentrovat na boj proti tankům a dalším obrněným vozidlům. Akvizice by se měly řídit ověřenou zásadou, že všechna podpůrná a doprovodná vozidla působící spolu s tanky na vysoce letálním evropském bojišti se musí mobilitou a v myslitelné míře také odolností co nejvíce přibližovat právě tankům - nikoliv snad lehce pancéřovaným vozítkům v úpravě MRAP určeným k boji se slabě vyzbrojenými nepravidelnými jednotkami teroristů.

Zatímco Austrálie nemusí v dohledné době očekávat přímou čínskou eskalaci, protože Peking ještě dlouho bude získávat dodatečné vojenské výhody další mobilizací zdrojů a vojenskou modernizací, situace České republiky je odlišná. I když i v Evropě zůstává pravděpodobnost nové ruské agrese relativně malá, bude se v příštích měsících a letech zvyšovat s tím, jak po bezpečnostních turbulencích poslední doby evropské státy konečně začnou mobilizovat své zdroje pro obranné účely, zatímco Kremlu už nějaký čas v oblasti zbrojení dochází dech. Okno příležitosti pro Peking zůstane ještě dlouho otevřené; naopak pro Moskvu se brzy může začít přivírat. Pokud stále potrhlejšími poradci obklopený Putin vůbec uvažuje o riskantním útoku na Západ, rozhodne o něm v řádu nejbližších let, nebo dokonce měsíců.

V reálné přípravě na největší bezpečnostní ohrožení Evropy má ČR díky minulým chybným rozhodnutím nesmírný skluz, který nakonec už nemusí mít příležitost dohnat.

Její okno příležitosti se navíc zřejmě otevře teprve ve chvíli, kdy Miloš Zeman tím či oním způsobem opustí funkci prezidenta republiky a přestane neústavně a zcela nekompetentně zasahovat do chodu ministerstva obrany způsobem, který nahrává našim nepřátelům - a ovšem i jeho osobním "přátelům" z řad zbrojařů, kteří v neprůhledných výběrových řízeních pro AČR získávají lukrativní zakázky jen nepatrně prospívající národní bezpečnosti.

0
Vytisknout
10379

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021