Sen divky Barbie a šalamounské americké dilema o Haiťanech

27. 9. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut
 

Neznám Bobovo skutečné jméno. Řekl mi, že je to typické haitské jméno a že to nebudeme umět vyslovit. Trvali jsme na tom, argumentovali jsme, že všichni máme cizí podivná jména. Bozorgmehr, Íránec, který se naštval, že ho Američané označují za Araba (já jsem Peršan, neustále nás upozorňoval), Aabishkar, který musel snášet obecné nepochopení, že je „Hind“, přestože to byl Nepálec, Gulnaz (Kyrgyz, který se narodil v Kazachstánu), Siobhan (divoká irská dívka), Cronje (jihoafrický běloch) a Jerry (ve skutečnosti Jirka z Opavy, který, stejně jako Bob, trval na poangličtění svého jména pro snazší porozumění u průměrných Američanů, kteří neznají zeměpis, to byli ostatní členové této skupiny mladých pracovníků pro kanadskou televizní show, která se natáčela v New Yorku v roce 1995. Byli jsme vybráni přesně kvůli naší rozmanitosti: program byl o přistěhovalcích. Pracovali jsme za kamerami, pomáhali jsme vybírat a připravovat lidi na natáčená interview.

 

Jednoho slunečného pondělí skončil Bob tak, že ho vyhodili, poté, co během oběda dal pěstí Íránci. Byl bez peněz, a tak se mě zeptal, zda by mohl přespávat  u mě v bytě, dokud mu v pátek nepřijde výplata. Jen mě nevaroval, že přivede svoji ženu, matku, 2 děti a přítele. Bral jsem to jako čtyřdenní příležitost provádět antropologický výzkum imigrantské rodiny z Haiti.  odinou.

Jeho devítiletá dcera trvala na tom, že se chce naučit pár slov v portugalštině. Čtyři dny se změnily na 21 a já jsem se uklidňoval z pocitu nepohodlí v důsledku jejich prodlouženého pobytu v mém malém bytě tím, že jsem jí dával lekce. Barbie (ano, Bob ji v Americe znovu pokřtil a dal jí jméno slavné panenky) si mě mnohem později našla na Facebooku a plynně portugalsky mi sdělila, že si vzala brazilského armádního důstojníka. Setkala se s ním během brazilské vojenské mise OSN na Haiti (2004-2017), kdy na ten ostrov přišlo 2 366 vojáků a 2533 policistů. Barbie se po zemětřesení v roce 2010 vydala na Haiti, aby pomohla rodinným příslušníkům, a setkala se tam s Brazilcem, kterého si později vzala.

Minulý týden mě znovu kontaktovala, aby se podělila o své obavy ze situace dvou synovců jejího bratrance, kteří jsou mezi tisíci Haiťany, kteří uvízli na americké hranici a jsou  pronásledováni americkými pohraničními jednotkami jako zvířata. Řekla, že čekají na povolení ke vstupu do USA od roku 2017, ale že nová politika Donalda Trumpa bránící vstupu rodinných příslušníků imigrantů jejich plány posunula do budoucnosti. Pak přišla pandemie. Následovalo další zemětřesení a atentát na prezidenta. Zoufalí z mizerné situace svého národa bratrancovi synovci snili o přesunu na lepší místo, kde by se jim dařilo žít.

Uvědomili si, že existuje velmi malá šance že by dostali americké vízum, které by jim umožnilo připojit se k jejich  rodině v USA, a tak jednali  proti vůli svých rodičů a připojili se k karavaně, která jim slíbila, že je dostane do jejich zaslíbené země za 7 tisíc dolarů za každého. Za tímto účelem si šetřili část finančních prostředků, které jim každý měsíc zasílala americká část jejich rodiny, aby jim pomohla přežít.

Barbie o nich neměla žádné zprávy déle než 3 týdny. Bob zemřel mladý před mnoha lety za neznámých okolností. Její matka žije s ní a těšila se, že se její mladí příbuzní připojí k rodině v jejich domě v Newarku.

Je nerealistické, aby se Spojené státy přijímaly invazi uprchlíků z chudší jižní části kontinentu. Realita je pro příliš mnoho lidí drsná. Žádná země nemůže podporovat takové tsunami nových obyvatel a neustálý příliv většinou nekvalifikovaných neanglicky mluvících lidí, kteří bojují o místo pod stejným sluncem. Zároveň za každým z těchto lidí pronásledovaných ozbrojenými muži na koních stojí zoufalý příběh, kde je potenciální nelegální imigrant obětí ze všech stran.

Tyto nelegální karavany imigrantů evidentně vedou zločinecké gangy, které využívají zoufalství lidí, jejichž země jim nabízejí jen násilí a chudobu. Přitom ti, kdo se pokoušejí nelegálně přistěhovat, nejsou zločinci, ale mnozí oběti.

Narodit se někde, kde lidé před vámi dělali všechno špatně, je osudová kletba. Není to volba, není to důsledek vlastních přešlapů. Lidé, kteří se narodili v bohatých zemích, si neuvědomují, jakou roli v jejich růžové realitě sehrálo štěstí a jak málo je jejich idyla jejich vlastní zásluhou.

Pro ty, kteří měli to štěstí, že se narodili na místech, která jejich předci vybudovali s větším úspěchem, zdědili řád a pokrok, který umožňuje lepší sociální realitu, je to šalamounské dilema.

USA
1
Vytisknout
1986

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2021