17. listopad má být apelem budoucnosti, ne sentimentálním lkaním nad ztracenou minulostí
14. 11. 2019 / Bohumil Kartous
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous
Před 17. listopadem se vždy trochu obávám toho, co přijde. Obavám se toho sentimentálního vzpomínání, oplakávání, opakování stejného rituálu, který ze všeho nejvíce připomíná svátek zesnulých. Jdeme položit věnce k pomníkům, zazpíváme si Modlitbu pro Martu, vyslechneme pozůstalé a v zádumčivé náladě se rozejdeme kontemplovat nad tím, kdy vlastně ten 17. listopad zesnul, případně zda vůbec kdy žil. Spočívá v tom velká tragédie. Nikoliv 17. listopadu, ale toho, kam se česká společnost za posledních 30 let neposunula. Lká sama nad sebou jako hypochondrický slaboch. Část proto, že se domnívá, že 17. listopad zemřel, část se domnívá, že byl ukraden a část je přesvědčena, že to celé byl přece jen podvod. Ten lká tak a ten zas takhle, dohromady nakňučíme moc. Možná - a to je nejhorší - to bude většině úplně šumák.