Nová renesance

12. 11. 2019

čas čtení 27 minut

(Projev Daniela Quinna přednesený v Health Science Center, Houston, Texaská universita)

Před dvaceti pěti léty, když jsem pracoval na knize, z níž později vznikla novela s názvem „Izmael“, sotva kdo předpokládal, že lidstvo má vážné potíže. Pro mnoho lidí skutečnost, že se studená válka neproměnila ve válku nukleární, znamenala, že je vše v pořádku. Až v průběhu posledních deseti let se tento názor začal drasticky měnit i když musím připustit, že ne zcela všude.

Když jsem v roce 1995 navštívil školu v Albuquerque, která považovala Izmaela za knihu roku, byl jsem požádán o setkání se skupinou špičkových odborníků v oblasti zdravotní péče. Jednalo se o skupinu vedoucích jednotlivých oddělení Presbyterianské zdravotní služby, která fungovala jako regionální síť nemocnic. Přijal jsem jejich pozvání s rozpaky, nedovedl jsem si představit, zda bych mohl, vzhledem k odbornému zaměření, říct něco, co by mělo vztah k výkonu jejich povolání. Nevím nic o nemocnících nebo o zdravotnictví nebo o zdravotnických profesích. Dokonce se ani nedívám na seriál o pohotovostní službě.

(Esej vyšel v knize Write Sideways, vyd. Steerforth Press, Hanover, New Hampshire, 2007. Do češtiny přeložila Lina Gvenetadze.)



Všechno se vyjasnilo, když jsem se s nimi sešel – skupinu tvořilo asi dvacet mužů a žen. Řekli mi, že moje kniha je hluboce ovlivnila, ale proč pro jejich profesní činnost je tak důležitá, nikdo z nich nedovedl rozumně vysvětlit,. Domnívám se, že po přečtení Izmaela, došlo ke změně v nich samotných, změnili se bytostně a proto se snažili zjistit, jaký dopad by tato proměna měla nebo mohla mít na ně jako na profesionály ve zdravotnictví.

Obavám se, že jsem jim moc nepomohl, ale domnívám se, že omluvu jim nedlužím. Neměl jsem nejmenší tušení, co potřebují změnit ve své profesionální činnosti, to mohli znát jen oni sami.

Měl jsem podobný zážitek o rok později, když jsem byl požádán, abych promluvil na výroční schůzi zodpovědných pracovníků společnosti zabývajících se vývojem a výrobou systémů podlahových krytin. Nesmějte se. Jedná se o nadnárodní průmysl s mnohomiliardovým obratem. Výroba produkovala velký odpad, proto patřila v té době k jedněm z největších znečisťovatelů a taky byla naprosto závislá na neobnovitelných přírodních zdrojích, zejména na ropě, jejíž spotřeba byla velmi vysoká.

Moje kniha i na ně hluboce zapůsobila, ale tímto podobnost mezi dvěma skupinami končí. Tyto lidé neměli vůbec žádné pochyby o tom, jakým způsobem promítnout změnu v nich samých do změny v jejich profesní činnosti. S povděkem jsem to kvitoval, protože jsem, samozřejmě, neměl ani ponětí, jak to mají udělat. Věděli, co by měli změnit a stanovili dlouhodobé cíle, které by nejen proměnily jejich výrobu, ale též donutily přidružené výroby ke změně. A aby udrželi své pozice, museli by začít uvažovat jinak i takoví průmysloví obři jako Du Pont.

Kdybych byl požádán o promluvu ke skupině investičních poradců nebo inženýrů chemie nebo leteckých řídících pracovníků – a nic z toho není vyloučeno – bylo by to samé. Mým úkolem není říkat, co by měli změnit ve své profesionální činnosti – nevím totiž nic o investicích nebo chemickém inženýrství nebo o leteckém managementu aj.

Mým úkolem u všech těch skupin, nezávisle na tom, jaké mají základy nebo odbornost nebo vzájemnou souvislost, je jen jedno: přimět lidi hlouběji proniknout do podstaty hlavního problému, který je společný nám všem jako lidským bytostem bez ohledu na to, čím se zabýváme. Tímto problémem není nic jiného než přežití našeho druhu.

Lidé se často ptají, mám-li já sám nějakou naději, že přežijeme. Ve skutečnosti vlastně chtějí vědět, mohu-li jim poskytnout nějakou platformu pro tuto naději.

Mám naději, protože jsem si jist, že ještě za vašeho života – za života těch z vás, kteří jsou o tři nebo čtyři dekády mladší než já - dojde k něčemu mimořádnému, mnohem více mimořádnému, než to vše, co se udalo za mého života jako například: zrození televize, rozštěpení atomu, lety do kosmu, rychlá globální komunikace přes internet. Myslím si, že dojde ke skutečně něčemu mimořádnému.

Lidé vaší kultury ještě za vašeho života buď přijdou na to, jak udržitelně žít na této planetě nebo na to nepřijdou. V každém případě se určitě něco mimořádného stane. Když lidstvo vyřeší problém, jak se dá udržitelně žít, pak spatři něco, co předtím nebylo schopno vidět a to neomezenou, nekonečnou budoucnost. Ale když se na to nepřijde, obávám se, že se lidská rasa sama ocitne mezi těmi živočišnými druhy, které dnes jsou jejími oběťmi – my lidé jich ničíme každý den skoro dvě stovky.

Dnes nemusíte být geniální, aby jste si to uvědomili. Lidé, jejichž povoláním je predikce, jsou zajedno v tom, že lidská populace vzroste za půl století na devět miliard. To nejsou katastrofální proroctví, ale jen střízlivé odhady, souhlasí se s nimi i OSN. Bohužel, zdá se, že většina prognostiků pokládá představu uživit takové množství lidi za proveditelnou a tváří se, že všechno je naprosto v pořádku.

Zde je moje vysvětlení, proč tomu tak není:

Je zřejmě, že produkce potravin potřebných pro to, aby uživily součastnou šesti miliardovou populaci, stojí hodně peněz a energie. K tomu se ještě musí připočítat dodatečné, skryté náklady, které je třeba vzít do úvahy. Řekneme si to na rovinu, že abychom uživili biomasu odpovídající naším šesti miliardám, musíme kromě té potravy, kterou produkujeme běžným způsobem, spolknout taky i dvě stovky druhů denně. Potřebujeme biomasu těch dvou stovek biologických druhů pro udržování naší vlastní biomasy. A když je spolkneme, tak odejdou, přestanou existovat, zmiznou navždy.

To znamená, že udržování šestimiliardové lidské populaci stojí svět dvě stě biologických druhů denně. Kdyby existovalo něco, co by mohlo ten proces zastavit příští týden nebo příští měsíc, bylo by to v pořádku. Ale bohužel to tak není. Jedná se o něco, co bude pokračovat každý den, den za dnem - a to je to, co je již z definice neudržitelné. Tento druh kataklyzmatické destrukce svět neunese, nemůže unést.

Mimořádnou události příštích dvou nebo třech dekád se nestane to, že lidstvo jde k svému zániku. Mimořádnou událostí k níž dojde v průběhu dvou nebo třech dekád se stane druhá velká renesance.

A to jediné nás může spasit. Nic jiného.

První renesance, o níž čteme v učebnicích dějepisu, byla chápaná jako znovuzrození klasické vnímavosti a senzitivity. Sotva mohla být chápána tak, jakou ve skutečnosti byla a to, že byla nezbytným předpokladem k zcela nové historické éře.

Několik klíčových myšlenek středověku v průběhu renesance bylo zamítnuto bez náhrady za takové, které by mohly mít význam pro klasické myslitele. Přesněji řečeno, tyto myšlenky byly nahrazeny naprosto novými, které pro klasické myslitele postrádaly smysl. Ale určitě pro nás tyto myšlenky smysl měly a vlastně mají ho pořád.

Renesance (a vlastně i moderní svět) vznikly v důsledku toho, že v průběhu čtrnáctého, patnáctého a šestnáctého století komplex vzájemně souvisících myšlenek středověku byl zpochybněn, a to v jejich nejvýznamnější části týkající se způsobu získávání vědomosti. Ve středověku se předpokládalo, že rozum a kompetentnost jsou hlavními prostředky pro získání určitých vědomosti. Například, pravděpodobně se v tu dobu zdálo rozumným předpokládat, že země je nehybný objekt, kolem kterého se točí zbytek vesmíru. Tento názor zastával tehdejší nejvyšší autorita, velký astronom Claudius Ptolemaeus z druhého století a byl to názor logický a pochopitelný. Taky předpoklad, že těžké předměty padají na zem rychleji než lehké, což prohlašovala i druhá nejvyšší autorita té doby, geniální polyhistor Aristoteles, se zdál být naprosto rozumným a logickým.

Ale v průběhu renesance rozum a autority jako spolehliví rádci na cestě k poznání a získání vědomostí byly odhozeny a nahrazeny pozorováním a experimentováním. Bez této změny by věda, jak ji známe, nevznikla a nedošlo by ani k Průmyslové revoluci.

Ve středověku bylo samozřejmostí, že náš vztah k Bohu byl společně sdílen a jedině katolická církev byla zplnomocněna jednat v otázkách víry. Za renesance byla tato koncepce nahrazena novou, když se na náš vztah k Bohu začalo nazírat jako na záležitost osobní, individuální a každý z nás měl jednat s Bohem nezávisle a sám. Tento nový systém zveličil význam jednotlivce natolik, že vyvolal jeho posvátné uctívání, což se v moderní době stalo samozřejmostí. Všichni sebe pokládáme za individuálně hodnotné a jsme naprosto neuvěřitelně posilněni, doslova rozčepýřeni vlastními právy a to způsobem, který by lidi středověku uvedl v úžas.

Vesmír ve středověku byl chápan jako něco, co bylo stvořeno a definitivně dokončeno jen před několika tisíci lety. Byl stálý, neměnný, konečný a poznaný jen natolik, nakolik to bylo nutné. Ale za renesance začal vesmír být vnímán naprosto jinak a to jako dynamický, nekonečný a převážně nepoznaný. Byla to změna v myšlení, která vedla jak k vzniku Věku velkého bádání, tak i k Věku velkých vědeckých zkoumání, které pokračují dodnes.

Dnes to všechno vnímáme jako samozřejmost. Středověk evidentně nemohl trvat do nekonečna. Věci se evidentně musely měnit. Ale pro středověké lidi to tak evidentní nebylo. Pro ně jejich středověký způsob myšlení a života měl zůstat navždy stale stejný, nepodléhající změnám.

Stejně smýšlíme i my. Podobně jako ve středověku, jsme přesvědčení, že lidé navždy budou myslet a žít stejným způsobem jako teď žijeme a myslíme my.

Lidem středověku se zdálo být nemožné, že by někdo mohl uvažovat jiným způsobem než tak, jako oni. Jaký by mohl být jiný způsob myšlení než ten jejich? Podle lidi ve středověku, dějiny myšlení končí s nimi. Ovšemže nám je to k smíchu – ale fakticky my sami věříme přesně v totéž. My též věříme, že dějiny myšlení končí s námi.

Takže raději doufejme, že se mýlíme, protože kdyby dějiny myšlení skončily s námi, pak nám není pomoci. Budou-li i za dvě stě let zde pořad ještě lidé, jejich způsob života bude jiný než náš. Mohu to říct to s jistotou, protože kdyby lidé pokračovali v našem způsobu života, za dvě stě let zde již nebudou žádné lidé.

Též mohu s jistotou předpovědět, že budou-li zde za dvě stě let ještě nějaké lidé, tak nebudou myslet stejným způsobem jako my. Říkám to se stejnou jistotou, protože budou-li lidé pokračovat ve tom způsobu myšlení, jaký máme my, pak budou i žít stejným způsobem, jak žijeme my – a právě proto za dvě stě let žádní lidé zde již nebudou.

Ale jak můžeme změnit způsob našeho myšlení? Přece myslíme právě tak, jak se myslet má.

Přesně tak uvažovali i lidé ve středověku.

Ačkoli několik klíčových idejí středověku zaniklo během renesance, některé z nejdůležitějších ale zůstaly a jsou účinné dodnes. Jednou z nich je představa, že lidé jsou v podstatě nenapravitelně nedokonalí. Díváme se na svět kolem sebe a shledáváme, že želvy nemají vady, ani vrány nemají vady, ani narcisy nemají vady, ani komáři nebo lososi nemají vady – fakticky ani jeden tvor ve světě nemá vady až na nás. Sice to nedává smysl, ale prošlo to středověkými expertizami. Bylo to rozumné a nositelé moci i uznávané autority to podpořili. Je to rozumné, protože to nám dává omluvu, kterou nutně potřebujeme. Ničíme svět pojídaje ho zaživa, ale to není naše chyba. Je to defekt lidské přirozenosti, lidské povahy. Jsme prostě špatně uděláni, tak co jiného můžete čekat?

Další klíčová myšlenka, která přežila středověk, je představa, že způsob jakým žijeme je lidem předurčen. Bůh je nám svědkem, že toto je naprosto jasné, proto ani není třeba nic vysvětlovat. Žijeme způsobem, který lidem byl předurčen od prvopočátku času. Ten fakt, že jsme začali žit tímto způsobem celkem nedávno, nemá s tím nic společného. Potřebovali jsme tři miliony let na to, abychom ho objevili. Nemění to, ale, nic na tom, že jsme byli k němu předurčeni od prvopočátku. To, že způsob jakým žijeme, dělá svět neobyvatelným i pro nás samotných, nemá s tím co dělat. Dokonce, bez ohledu na to, že svým způsobem života ničíme svět a s ním i sami sebe, nemění nic na tom, že byl nám předurčen od samého počátku časů.

Tyto dvě představy zděděné po středověku jsou relativně mírné. Stupidní, ale neškodné. Jiná představa, která přetrvává dodnes, zdaleka není ani tak mírná ani tak neškodná. Patří k nejnebezpečnějším, které existují. Je to dokonce nejvíce nejnebezpečnější představa, která existuje, je to nejnebezpečnější věc, která existuje – více nebezpečná než veškeré naše nukleární zbraně, více nebezpečná než biologická válka, více nebezpečná než veškeré znečišťující látky, které vypouštíme do vzduchu, vody a země.

Zní to docela neškodně a jednoduše a to: Lidé patří k tomu typu bytostí, které se oddělily od zbytku biospolečenství. Jsme my a pak příroda. Člověk a pak jeho životní prostředí. Slyšíte to a říkáte: „No jo.Tak tedy ano. No a?“

Jsem si jist, že je těžko uvěřit, že něco, co zní tak nevinně jako toto, mohlo by být aspoň trochu nebezpečné, určitě to není tak nebezpečné jak tvrdím.

Jak jsem už říkal, podle mírného odhadu asi dvě stě živočišných druhů denně zanikne ve světě v důsledku naší činnosti. Lidé přijímají tuto hrozivou informaci velmi klidně. Neprotestují. Neomdlívají. Nevidí žádný důvod rozčilovat se nad tím, protože pevně věří, že lidé patří k tomu druhu bytostí, které stojí mimo ostatní biospolečenství. Pevně tomu věří i teď v dvacátém prvním století, přesně tak, jak tomu věřili v desátém století.

Tak tedy, každý den zahyne až na dvě stě druhů. Nám to nevadí, náš problém to není, protože tyto druhy jsou někde jinde, jsou venku, mimo nás. Těchto dvě stě druhů není tady, nepatří k nám. Nemá to s námi nic společného, protože lidé patří k jinému druhu bytostí, který je oddělen od zbytku biospolečenství.

Tyto dvě stovky druhů jsou venku v okolním prostředí. Samozřejmě, že jejich vyhubení škodí životnímu prostředí, ale s námi to nemá nic společného. Prostředí je tam venku, plné útrap, kdežto jsme tady uvnitř v bezpečí a v dobrém stavu. Samozřejmě měli bychom se snažit o prostředí pečovat a je to neférové vůči těm dvěma stovkám vyhynulých druhů - ale nemá to s námi nic společného.

Dámy a pánové, když lidé budou trvale myslet tímto způsobem, lidstvo vyhyne. Tyto představy jsou velmi nebezpečné. Proč?

Tyto dvě stovky druhů… proč vlastně přestávají existovat? Dochází jim vzduch nebo voda nebo místo? Ne, tyto dvě stovky druhů mizí, protože mají něco, co potřebujeme my. Potřebujeme jejich biomasu. Potřebujeme živou hmotu, z níž jsou stvořeny. Potřebujeme jejich biomasu proto, abychom udržovali tu naši. A jak to funguje? Jeďte do Brazílie, vyhledejte kus deštného pralesa, pokácejte ho nebo vypalte. Pak dovezte stádo krav a nechte je tam pást. Nebo vysázejte tam brambory nebo ananasy nebo fazole. Veškerá biomasa, která předtím byla vázaná v ptácích, hmyzu a savcích žijících na tomto kusu pralesa přejde teď do krav, brambor, ananasů nebo fazole – tudíž do potravy pro nás.

Potřebujeme nechat vyhynout dvě stě druhů denně proto, abychom udrželi biomasu pro šest miliard lidí. Není to náhoda, souhra okolností, nepředvídaná událost. Není to omyl, nedopatření. Není to nedbalost nebo lehkovážnost s naší strany. Abychom udrželi naši populaci na šesti miliardách, potřebujeme biomasu dvou set druhů denně. Doslova denně proměňujeme dvě stě druhů v lidskou tkáň.

Obávám se ale, že hodně lidi, vlastně většina lidi má sklon myslet asi takto: „Nu a co? Lidé jako bytosti se oddělily od zbytku biospolečenství a tak či onak, jsou mu nadřazeni A protože stojíme mimo, co je nám po tom, kolik druhů zničíme a když se na to přijde, tím, že je ničíme, vlastně vylepšujeme svět!

Jsme jako lidé, kteří bydlí ve střešní nadstavbě vysoké cihlové budovy. Potřebujeme dvě stě cihel denně na opravu zdí, proto sejdeme, vybouráme dole ze zdí dvě stě cihel a odneseme je nahoru pro svoje potřeby. Každý den… Každý den jdeme dolu a odlamujeme dvě stě cihel ze zdi, na které drží celá budova, v níž žijeme. Sedmdesát tisíc cihel ročně, rok co rok.

Doufám, že je evidentní, že toto není dlouhodobě udržitelný způsob jak zachovat cihlovou budovu. Jednoho dne, dříve nebo později, dojde ke kolapsu a střešní nadstavba se zřítí se vším všudy.

Nechat denně zmizet dvě stě druhů rovněž není udržitelný způsob jak zachovat biospolečenství. I když v určitém smyslu jsme na vrcholu tohoto společenství, jednou, dříve nebo později, to zkolabuje a až se to stane, to, že jsme na vrcholu, nám nepomůže. Zřítíme se spolu s ostatními.

Ovšemže, kdyby likvidace těchto dvou set druhů denně byla jen dočasným jevem, to by bylo něco jiného. Ale ono to tak není. A to proto, že při veškeré naší inteligenci nejsme schopni zvýšit množství biomasy existující na naší planetě. Nemůžeme zvětšit množství půdy a vody potřebných pro život a nemůžeme zvýšit kvantum slunečního záření dopadajícího na tuto půdu a vodu. Můžeme zmenšit množství biomasy existující na této planetě – například tím, že uděláme zem neúrodnou a otrávíme vodu, ale nemůžeme je zvýšit.

Jediné, co můžeme udělat, je přesunut biomasu od jedné skupiny druhů k druhé skupině – a právě toto děláme. Systematicky přesouváme biomasu druhů, o které nemáme zájem v biomasu druhů, o nichž zájem máme: do krav, kuřat, obilí, fazolí, rajčat apod. Systematicky ničíme biologickou různorodost biospolečenství proto, abychom živili sebe, a tím vlastně systematicky ničíme infrastrukturu, která nám umožňuje život.

Jak jsem řekl, podle střízlivého odhadu, vzroste naše populace v polovině tohoto století na devět miliard, ale lide reagují na tuto hrůzostrašnou informaci velmi klidně. Nikdo nekřičí, nikdo neomdlívá. Lidé netrápí ani snad to, že se množí jako houby po dešti ani to, že denně zahynou dvě stě biologických druhů. Nevidí, že rychlost vyhynutí vzrůstá tak, jak vzrůstá naše populace – pravděpodobně exponenciálně. Děje se tak proto, že když necháme druh zahynout, nedostaneme 100% jejich biologické hmoty. Většina z ní se prostě ztratí, což napomáhá pustošení planety. V půlce století, jestliže skutečně naše populace dosáhne devíti miliard, počet vyhynutých může být jak tisíc za den, tak i deset tisíc za den (nedá se to zatím blíže určit).

Budou-li ještě i za dvě stě let existovat, lidé určitě přijdou na to, že lidstvo není kategorie vyčleněna z ostatního bio-společenství. Budou o tom přesvědčení stejně tak, jako my jsme přesvědčení, že země se točí kolem slunce. Tvrdím to s naprostou jistotou, protože když stále budou věřit, že jsme jiná samostatná kategorie izolovaná od ostatních bytostí, pak za dvě stě let již žádné lidstvo prostě nebude.

Všichni si přejí, abych popsal život lidí za dvě stě let, za předpokladu, že nějací lidé budou ještě vůbec existovat. Rád bych to udělal, ale nemohu. Ani já ani nikdo jiný není schopen na tuto otázku odpovědět. Nikdo to neví. Jediné, co mohu říct je, jak by žít neměli. Neměli by žít tak, jak teď žijeme my.

To, že je to tak, jak tvrdím, bychom zjistili, kdybychom se vrátili zpátky do středověku. Asi by jste byli schopní přesvědčit Roberta Bacona, že za tři sta let budou lidé žít jinak, ale jak by on, pro boha, mohl odhadnout, že bude doba velkých objevů, doba rebelií proti feudálnímu útlaku, že přijde průmyslová revoluce, zrod kapitalistické buržoazie, atd.? Očekávat od něho něco takového by bylo absurdní.

Mohli byste tvrdit, že kdyby středověk byl schopen předpovědět renesanci, pak by renesance musela nastat.

Sociální evoluce je ze své podstaty chaotická – to znamená, jinak řečeno, že její podstata je nepředpovídatelná. Platí to i pro období relativně stabilních časů. Fakticky všechny výzvědné služby ve světě byly překvapeny kolapsem Sovětského Svazu, který se ještě den před tím zdál být stejně stabilní jako Velká Britanie nebo Spojené Státy.

A jestli sociální evoluce je chaotická v době stability, pak bude ještě chaotičtější v době před tím, než lidé začnou přemýšlet novým způsobem a když nebudou, tak vyhynou.

Ovšemže, chápu proč lidé chtějí mít popis budoucího dlouhodobě udržitelného života. Myslí si, že by se jim to umožnilo adaptovat na udržitelný život již teď, dnes. Ale k sociálním změnám nedojde tímto způsobem, ani k technickým ne. Bylo by zbytečné ukazovat tištěný spoj Charlesu Babbageovi nebo tranzistor Thomasu Edisonovi. V tu dobu by neudělali s tím nic – stejně tak, jak bychom my dnes nemohli využit nic z toho, co bude existovat za sto let. Budoucnost se nemůže plánovat na stovky let dopředu, dokonce ani na deset let dopředu. Tisíciletá Říše Adolfa Hitlera netrvala ani tisíc týdnů. Žádné plány do budoucna nikdy nebyly a nebudou.

Nicméně, s naprostým přesvědčením můžu prohlásit, že se v průběhu dvou nebo třech dekád stane něco mimořádného. Lidé naší kultury buď zjistí, jak žít udržitelným způsobem nebo to nezjistí. Tak či onak, určitě dojde k něčemu mimořádnému.

Ten fakt, že vám nemohu poskytnout recept na řešení problémů budoucností ještě neznamená, že jste jen bezmocný kousek korku unášený tokem dějin. Každý z vás je asi na tom tak, jak na tom byl Galileo, když mu bylo jasně naznačeno, aby byl zticha a nemluvil o tom, že Země se točí kolem Slunce. Podle pánů od Svaté inkvizice, pohyb Země kolem Slunce byla ohavná lež, hříšná myšlenka, kterou oni museli a mohli potlačit. Ale když bylo po procesu, Galileo zamumlal: „A stejně se točí!“

Překvapivě málo chápeme podstatu věci. Budoucnost lidstva nezávisela na tom, bude-li zničena středověká představa o solárním systému. Ale budoucnost lidstva závisí na tom, že zničíme středověkou představu o vztahu lidstva k bio-komunitě planety.

Galileo nevěděl, že jednou bude pro lidi cestování vesmírem samozřejmostí, ale věděl, že se jednou lidstvo dozví, že země se točí kolem slunce. Nevíme, jak budou lidé žít za dvě stě let, ale víme, že budou-li ještě za dvě stě let žít, objeví, že jsou taky součástí bio-komunity a že záleží na všech – na ještěrkách, motýlích, žralocích, žížalách, jezevcích nebo banánových palmách.

Lidé už více nechtějí, aby bylo stále totéž. Přesto kupodivu, když se mě ptají, co může zachránit svět, většinou chtějí slyšet totéž – chtějí slyšet něco, co už vědí a co je snadno pochopitelné a zřejmé. Chtějí slyšet o revoltě, anarchii nebo přísných zákonech. Ale ani jedno z toho nás nezachrání – též bych si přál, aby to tak mohlo být. To, a nic jiného než to, co se musí stát je změna myšlení lidi na celém světě. Vědci, průmyslníci, učitelé, politici určitě budou poslední, kdo změní svoje myšlení. A právě proto nemáme na ně čekat nebo od nich očekávat, že nás povedou do nové éry. Jejich myšlení se nezmění, dokud se nezmění myšlení jejich voličů. Gorbačev nezpůsobil změnu myšlení, ale změna myšlení způsobila, že se objevil Gorbačev.

Změna myšlení je něco, co může udělat každý z nás, ať je kdokoli a dělá jakoukoli práci. Změna myšlení možná nevypadá jako velmi dramatická nebo vzrušující výzva, ale je to výzva, na níž závisí lidská budoucnost.

Je to výzva, na které závisí vaše budoucnost.

0
Vytisknout
7959

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2019