O tom, jak jsme cestou na Západ došli na Východ

15. 11. 2019 / Boris Cvek

Je třicet let moc, nebo málo? Jak se to vezme. Je to více než celá existence první republiky. Je to méně než trvání komunistické diktatury. Za první republiky jsme mohli navazovat, neboť habsburské Rakousko bylo sice v mnohém zaostalé oproti Západu, ale přece jen budovalo postupně tak či onak moderní západní stát. Komunisté naopak tuhle zemi zničili. A je-li budování mnohem náročnější než boření, tak po 40 letech boření nevystačíme s 30 lety budování.

 

Občas jsem se setkával s argumenty typu: ale komunisté u nás modernizovali ekonomiku. Takže dnešní Rakousko, které se obešlo bez vlády komunistů, je ekonomicky zaostalé? Naopak: bez komunistů bychom na tom dnes byli jako Rakousko nebo Bavorsko (nebo v roce 1989 jako Rakousko nebo Bavorsko v roce 1989). To byl taky hlavní důvod pádu sovětského impéria: nebylo schopné držet se Západem krok nejen v ekonomice, ale prakticky v ničem. To byla také lekce, kterou si vzala z pádu sovětského bloku Čína.  

Já nemám nejmenší pochybnost, že minulý režim byl odporný, zločinný, idiotský a že je dobře, že padl. Tam není pro mne, nad čím bych přemýšlel. Konec normalizačního režimu a zahájení cesty do západních demokratických standardů je dobro bez stínu pochyby. To, co mne na polistopadovém vývoji štve, je přetrvávání normalizace, nikoli její pomíjení. Je třeba totiž říci, že normalizace není komunistická ideologie, té už tehdy prakticky nikdo nevěřil, ale je to přijetí lži a nefunkčního systému, v němž všechno ovládá mafie, v duchu „smrádek, ale teplíčko“. Na znepokojivou výstrahu příčetnosti: tak to přece nemůže fungovat, tak se to celé musí dříve či později zbořit! – existovala snadná odpověď: nehas, co tě nepálí – kdo nekrade, okrádá rodinu. To je normalizace. Žijeme teď a ne zítra. Naopak když západní pravičák Konrad Adenauer budoval v Německu sociálně-tržní hospodářství, myslel na zítra… a urodil se mu německý hospodářský zázrak.

Faktickým dědicem normalizace po roce 1989 nemohla být KSČM, ta nebyla u moci, neměla co krást. Normalizační myšlení bylo zapřaženo do pravicových schémat. Kapitalismus byl chápán jako de facto pokračování normalizace. Nepotřebujeme pro jeho budování ani soudy, ani jiné státní instituce, které komunisté zničili, stačí nám to, co už umíme: mafie a zlodějina (Kožený a Krejčíř za všechny).

Tak se z cesty na Západ stala cesta na Východ. V ideologickém rámci polistopadové pravice to nebylo možné, protože každý, kdo připustí majetkovou nerovnost, byť bez práva a na základě zlodějiny a mafie, je přece opak komunismu. Jenže komunistická říše na východě a její satelity se mezitím přeměnily právě ve vládu mafie, v mafiánský, ultrapravicový kapitalismus (ve skutečnosti je to kontinuita struktur a myšlení, jen místo brežněvovské kliky je tou vládnoucí mafií tajná policie napojená na ochočené oligarchy). A tak čím více nám pravice tvrdila, že utíká na Západ, tím více se blížila Východu.

Co se stalo s maďarskou a polskou pravicí? Po roce 1989 se chtělo věřit, že právě pravice nás dovede co nejdále od Ruska a co nejblíže Západu. Zbyla z toho putinovská ideologie tzv. tradičních hodnot, kterou sdílí Orbán i Kazcynski (maďarská a polská pravice), a vláda mafiánských struktur, která efektivně ničí jakoukoli veřejnou kontrolu a zejména schopnost státu střást ze sebe pijavice. V Rusku vlastně už stát nezávislý na vládnoucí mafii ani neexistuje.

Normalizace (nebo obecně brežněvovské bezčasí napříč sovětským blokem) nás učinilo zcela slepými k tomu, že pokud chceme západní kapitalismus, tedy ten efektivní, blahobytný kapitalismus, který přináší nejvyšší kvalitu života na planetě, tak musíme mít silný stát, který bude schopen čelit mafiím a kamarádšoftům. Právní stát. To je to, co se po roce 1989 nepodařilo. To je to, proč tu máme neschopnou státní správu, statisíce lidí v bestiálně postaveném systému exekucí atd. V tom se lišíme od Západu, v tom je ta propast, která nám brání stát se jeho součástí.

A samozřejmě to není jenom vina pravice. Rychlé spolčení Miloše Zemana s Václavem Klausem po volbách 1998 byl typicky normalizační tah: nebudeme posilovat stát, aby zbořil mafii, naopak budeme za vítězství ve volbách kooptováni do mafie a připuštěni ke korytům. Že to nemůže fungovat dlouho, že to bude mít fatální dopady? Nehas, co tě nepálí, kraď, ať neokrádáš rodinu.

Pravdu mají ti, kdo v tom vidí také určitý realismus. Vybudovat právní stát je nekonečně obtížnější než nechat něco rozkrást. Právní stát si ostatně nepamatuje vaše zásluhy za své vytvoření a semele vás okamžitě, když ho porušíte. Proto je to právní stát. Z hlediska normalizační mentality je právní stát vlastně obludný, nepředstavitelný, neuvěřitelný. Našinci se přece vždycky nějak domluví. I ten capo di tutti capi je člověk, nehledí na nějaké principy a pravidla. Myslí na rodinu, nějaký abstraktní stát je mu ukradený. Místo právního státu dává v normalizační mentalitě mnohem větší smysl a je mnohem představitelnější, že na tom Západě stejně vládnou mafie – a pokud už to nejsou mafie Germánů a Židů, tak to musí být mafie muslimů, krvavých kartelů, které vnucují obyvatelům šaríu a uřezávají jim na potkání hlavu. To mají za to, že nás chtěli poučovat.

Jak z toho ven? My už se nemůžeme vrátit do roku 1989 a navázat na elán touhy po Západu. Pro mnoho lidí je politika polistopadových vlád definicí demokracie a takovou demokracii nechtějí. Bezpráví je horší než bída. Jsou lidé, kteří žijí v bídě, a jsou šťastni. Naopak žít v pocitu bezpráví a být šťasten prakticky nejde. Tam se rodí touha se pomstít, když nefunguje právo – a když pomstu nelze realizovat konkrétně na viníkovi, tak destrukcí systému. Ostatně Kaczynského strana se jmenuje výmluvně: Právo a spravedlnost.

Jediná cest, jak z toho ven, je ukázat, že tahle džungle, která nám tu vyrostla, není Západ – že na Západě například exekuce probíhají naprosto jinak a že ten rozdíl je v tom, že Západ stojí na silném právním státě, který umí čelit mafiím. Nemá smysl vnucovat lidem demokracii pro demokracii, začnou ji jen nenávidět. Oni potřebují vidět, že ta západní demokracie skutečně funguje, že jejich život by byl v západní demokracii mnohem lepší, než je nyní, že stát by je dokázal ochránit proti bezpráví, že korupce, podvody a kamarádšofty by klesly k nule oproti našim normalizačním standardům, že úřady by se k nim chovaly férově a efektivně (mnoho lidí to ví, ale to především jsou ti, kteří na Západě žili a fungovali, to nejsou typičtí voliči našich populistů).

Jenže tomu politici brání, protože by jinak veřejnost mohla pochopit, že nás celých těch třicet let jenom normalizačně podváděli s tím žvaněním o demokracii a západních hodnotách. Naopak: politici napříč stranami se usilovně snaží vytvořit v lidech dojem, že Západ, tedy Brusel, může za selhání našeho státu. Jak je možné, že v Rakousku se žije mnohem lépe než u nás, a taky tam „vládne“ Brusel? Jak je možné, že v Rakousku nemají bestiální systém exekucí? Že se tam stavějí dálnice mnohem rychleji a kvalitněji? Jak to, že Vídeň má nejvyšší kvalitu života na planetě a nesmírně rozvinutý systém sociálního bydlení, které u nás de facto neexistuje?

 

 

 

1
Vytisknout
3328

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019