O zahanbujícím mementu naší civilizace

14. 11. 2019 / Stanislav Biler

čas čtení 2 minuty

Výborný projev Pavla Rychetského na konferencí k výročí pádu železné opony:

Ani zřetelně a demokraticky vyjádřená většinová vůle nemůže z nikoho učinit výlučného držitele pravdy.

- Za reálné nebezpečí pro současnou Evropu, která byla po dobu delší sedmdesáti let uchráněna hrůz globálních válek a vzájemné národní nesnášenlivosti, považuji vzrůst národní a etnické sebezahleděnosti, xenofobie a někdy i antisemitismu. Pohled na mrtvé děti vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže, obsazené evropskými turisty, je pro naší civilizaci zahanbujícím mementem, které nelze ospravedlnit snahou o vykoupení špatného svědomí miliardami posílanými autoritativnímu režimu v Turecku.

- Slova jako solidarita nebo humanita se začala vytrácet z veřejného prostoru. V moji zemi se dokonce odkaz Václava Havla obrátil v opak. Slova jako havloid, sluníčkář, pravdoláskař nezastírají svůj pejorativní náboj.

- Téměř milion českých občanů je v exekuci, máme přes 70 tisíc bezdomovců a tři čtvrtiny penzistů nedosáhnou na průměrný důchod, který činí jen 12 tisíc korun. To je realita, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla.

- Situace v Maďarsku a v Polsku je nesrovnatelně vážnější, než jak se jeví zvenčí. Trpoufám si říci, že Maďarsko ani Polsko už nejsou demokratickým právním státem. Orbán proměnil ústavní systém tak, aby zajistil vládu jedné strany. V obou zemích vidíme důraz na národní a katolické tradice, Orbán i Kaczyński už veřejně řekli, že liberální demokracie je nepřijatelná a musí se odstranit.
- Pro obě země je však příznačné, že první atak nasměrovaly na nezávislost justice a zejména ústavního soudu. Ostatně i u nás nedávno zazněla z úst, nyní naštěstí již bývalého politika, že ústavní soud neměl být nikdy zřízen.

- Měli bychom se zamýšlet nad příčinami naší civilizační krize. Spatřuji je mimo jiné v dehumanizačních dopadech globalizace, která kromě pozitivních výsledků sebou přináší i narůstající pocit osamělosti a beznaděje v nezanedbatelných skupinách obyvatelstva, které mají pocit, že již nejsou efektivně zastoupeny tradiční politickou reprezentací a ve své beznaději hledají novou změnu – nejraději nějakého mesiáše.
Jednotlivec, který se v této situaci ztratil a rozplynul, má pocit, že ztratil identitu a zákonitě propadl sociální úzkosti a strachu.

- „Vše nasvědčuje tomu, že se nesmíme bát snít o zdánlivě nemožném, chceme-li, aby se zdánlivě nemožné stalo skutečností. Bez snění o lepší Evropě nikdy lepší Evropu nevybudujeme.“

0
Vytisknout
10131

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019