Každý červen se v městech po celém světě rozvinou duhové vlajky a lidé vycházejí do ulic na takzvané pochody hrdosti. Pro některé jsou tyto průvody radostnou oslavou rozmanitosti. Jiným se zdají matoucí nebo přehnané - všichni jsme si přece rovni, ne? Abychom pochopili skutečný význam Pride, musíme začít ne dnešními barevnými slavnostmi, ale érou strachu a ticha, která jim předcházela.

Po většinu západních dějin nebylo být gayem jen obtížné - bylo to velmi nebezpečné. LGBTQ+ lidé žili životy plné tajností a stigmatizace. Přicházeli o práci, byli vyhozeni z rodiny, kriminalizováni, patologizováni, zavíráni do léčeben. Alan Turing, jehož genialita zachránila svět před nacisty, skončil na základě soudního příkazu vykastrovaný kvůli své homosexualitě. Oscar Wilde byl prakticky vyčerpán k smrti ve vězeňském táboře za to, že byl gay. Zmiňme jen dva z obrovského množství příkladů trestů a zničených životů díky předsudkům, které nejenže byly ještě před pár desítkami let zcela běžné, ale vracejí se v plné síle i s Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem, Viktorem Orbánem, Jairem Bolsonarem, Javierem Milei a jejich napodobiteli.

Na Západě je teprve posledních pár desetiletí legální - a alespoň částečně bezpečné - žít otevřeně. A po většinu té doby společnost vysílala jednu zprávu znovu a znovu: 

“Schovej se.” Schovej se ve škole, v práci, v kostele, doma. Nauč se nenávidět něco, co jsi neudělal. Nauč se neříkat věci nahlas. Dávej si pozor na gesta. Nedrž se s nikým za ruku. Mlč.

Tohle nevytváří jen zákony - to formuje duši. Vzniká to, čemu sociologové říkají internalizovaný stud - tiché, podvědomé přesvědčení, že jsi špatně. A právě proti tomuto studu je Pride. Nejde o vychloubání. Jde o uzdravení. Jde o veřejné prohlášení: Nebudu se už stydět za něco, co jsem si nevybral a čím nikomu neubližuji.

Ale proč průvod? Proč ten hluk, třpytky, hudba?

Protože opakem studu není jen tiché přijetí - je to viditelnost. Průvod říká: nejsme okrajoví. Nejsme neviditelní. Jsme tady a patříme do společnosti.

Je dobré si připomenout, že první pochod hrdosti nebyla oslava, ale protest. Uskutečnil se rok po událostech ve Stonewall Inn - malém gay baru v newyorské Greenwich Village, který v červnu 1969 napadla policie. Tentokrát se ale lidé nevzdali.. A Stonewall se stal symbolem zrodu moderního LGBTQ+ hnutí. V té době byly homosexuální vztahy v mnoha amerických státech trestné a gay bary často čelily policejním raziím. V noci z 27. na 28. června vtrhla do baru opět policie. Jenže tentokrát se návštěvníci rozhodli, že už toho mají dost. Neutekli. Bránili se. Došlo ke konfrontaci, která trvala několik dní a přerostla v pouliční nepokoje. Nebylo to předem zorganizované. Nebylo to uhlazené ani „politicky strategické“. Byla to surová, spontánní vzpoura proti útlaku.

Stonewall se stal symbolem. Zrodil se z něj první Pride March neboli Pochod hrdosti v roce 1970 - průvod, který nebyl slavností, ale výkřikem: už se nebudeme schovávat.

Po Stonewallu se v USA začala rychle rozvíjet první moderní vlna LGBTQ+ aktivismu. Předtím sice existovaly menší skupiny a jednotlivci, kteří se snažili měnit postoje společnosti (např. už v 50. letech v Kalifornii vznikla skupina Mattachine Society), ale Stonewall byl první bod zlomu, po kterém začalo vznikat silné, veřejně viditelné hnutí. Vznikaly organizace, aktivistické skupiny, ale také kulturní proudy - časopisy, divadla, kolektivy.

V 80. letech hnutí zasáhla tragédie - epidemie HIV/AIDS. Ta znovu odkryla rozsah homofobie ve společnosti, ale zároveň přiměla komunitu k větší soudržnosti. Skupiny jako ACT UP začaly bojovat za dostupnost léků a za to, aby média a vlády vůbec přiznaly, že tu umírají lidé. V té době začala LGBTQ+ komunita poprvé opravdu získávat širokou veřejnou pozornost - a také první spojence v politice, medicíně, umění.

S postupujícím časem se hnutí rozrostlo: z původně „gej a lesbického“ se stalo široké spektrum, které zahrnuje bisexuální, trans, nebinární a další lidi. A spolu s tím přicházely nové výzvy: jak držet pohromadě komunitu, která není jednotná. Jak bojovat za rovnost, ale přitom respektovat vnitřní rozdíly. Dnes je to globální hnutí, ale jeho začátek byl v tichu a strachu těch, kteří se už nechtěli bát.

V českých zemích je situace LGBTQ+ lidí ve srovnání s mnoha jinými státy (například východní Evropy, Asie, Latinské Ameriky nebo Afriky) výrazně lepší. Homosexualita byla dekriminalizována už v roce 1962 - jako jedna z prvních v rámci tehdejšího východního bloku. Dnes se lidé mohou v Česku registrovat jako partneři, mohou veřejně vystupovat, pořádat průvody, působit v médiích i politice.

Mnozí Češi mají spíše postoj „ať si každý dělá, co chce, ale ať s tím neotravuje“. V praxi to znamená, že LGBTQ+ lidé zde často nejsou přímo nenávidění, ale jsou ignorováni. Tichá tolerance bez skutečné akceptace. Ano, Praha je otevřená, ale malá města a venkov často znamenají nutnost skrývání. Šikana ve školách ukazuje, že „rovnost“ na papíře ještě není životní rovností.

Průvody hrdosti v Česku - například Prague Pride - proto nejsou importovanou extravagancí ze Západu. Jsou součástí stejného příběhu: příběhu lidí, kteří chtějí žít v pravdě. Ne více, ne méně - prostě jen otevřeně. A to je důvod k hrdosti i zde.

Dnešní průvody jsou často veselé. Ale nesou ten samý vzkaz: Jsme tady. Už se neschováváme.

LGBTQ+ lidé nežádají zbourání institucí - chtějí (chceme) být jejich součástí. Chtějí se brát. Vychovávat děti. Být plnohodnotnými občany. Pride je ve své podstatě voláním po začlenění - ne po výlučnosti.

Ale začlenění neznamená jen právní rovnost. Znamená také kulturní uznání. Znamená, že společnost říká: Jste součástí našeho společného příběhu. A právě k tomu slouží průvody. Nejsou útokem na heterosexuály. Nejsou demonstrací nadřazenosti. Jsou veřejným ujištěním: Kdysi jsme byli vyloučeni. Teď jsme doma.

Samozřejmě, hnutí má své napětí. LGBTQ+ komunita není jednotná. Jsou spory - o reprezentaci, o to, kolik prostoru má dostat protest, kolik oslava, kolik reklama. Tyto debaty jsou zdravé. Každé hnutí, které něco mění, se musí vyvíjet. I o tomto nekonečném množství písmen k popisu skupiny, která by se dala lépe popsat jako neheterosexuálové. Starší gayové bývají méně citliví na speciální zájmena nebo problémy transsexuálů než mladší generace. Existují různé druhy neheterosexuálů, ale všichni bojujeme za právo nebýt diskriminováni.

Je tu ale také riziko. Jak se veřejné mínění v mnoha zemích stává přívětivější, je lákavé myslet si, že je hotovo. Ale právní rovnost ještě neznamená každodenní rovnost. Mnoho queer mladých lidí stále čelí šikaně, bezdomovectví, depresi. A v mnoha komunitách - zvláště náboženských - stále panuje ticho a strach. A právě proto je Pride stále důležitý. Ne kvůli zvláštním výsadám. Ale protože příliš dlouho nebyla ani základní rovnost samozřejmá.

Často chápeme svobodu jako něco čistě individuálního. Ale skutečná svoboda je sociální. Záleží na normách, institucích, veřejných rituálech, které lidem umožňují žít s důstojností. Pride je právě takovým rituálem. Je to způsob, jak pluralitní společnost říká dříve vyloučené skupině: Vidíme vás. Patříte sem. A jsme lepší, když jste s námi.

Takže ano - Pride má smysl. Ne proto, že LGBTQ+ lidé chtějí víc. Ale protože dlouho dostávali méně. Ne proto, že identita sama o sobě má být zdrojem hrdosti. Ale protože přežít stud a rozhodnout se žít viditelně - to už důvod k hrdosti je.

A když k tomu patří třpytky, hudba a tanec? Demokracii to neublíží. Naopak. Nebo dokonce i ty sexualizované excesy některých z nich, jejichž snímky zachycují šókem posedlá tradiční média a sociální sítě. Zakázali bychom například fotbalové zápasy kvůli excesům mnoha jeho fanoušků? Velké davy lidí přivádějí různé typy lidí, některé z nich radikálnější než jiné. Nesoustřeďujme se na beďary, abychom popsali plnou tvář.

A na závěr: Pride není o tom, že by někdo chtěl být „jiný“ nebo „výjimečný“ jen proto, že se mu to hodí. Je to odhodlání říct světu pravdu o sobě — a tím zpochybnit staré předsudky a mlčení. Je to požadavek na respekt, který náleží každému, kdo žije srdcem a ctí svou přirozenost. A v tom spočívá skutečná síla těchto pochodů — nejsou výzvou k boji proti někomu, ale k budování společnosti, kde nikdo nemusí skrývat, kdo opravdu je. To je důvod, proč jsou pochod hrdosti stále aktuální a proč si zaslouží naši pozornost i úctu.