Odporný přístup evropských politiků k izraelsko-americké agresi proti Íránu

6. 3. 2026

čas čtení 2 minuty
Dan Přibáň:

Jednou z největších odporností na současné americko-izraelské agresi proti Íránu je přístup evropských politiků (a těch českých nevyjímaje). Rekordy láme tradiční proizraelská bašta Německo, které se chová, jako by na Írán nejraději poslalo několik raket samo. Podobně jsou na tom ovšem i přední představitelé EU, jako Kaja Kallas nebo Ursula von der Leyen, či francouzský prezident Emmanuel Macron – ti všichni svorně viní napadenou zemi. Je až komické sledovat reakce na íránskou sebeobranu mířící na americké cíle a zálivové klienty Spojených států.

 
Dost podobně lze sledovat posty nejrůznějších českých novinářů a novinářek, kteří jen opakují proválečné talking points a celou reakci íránské společnosti redukují na oslavy zabití ajatolláha Alí Chameneího. Je to samozřejmě kus pravdy, ale zdaleka ne celá. 

Tento plochý pohled na Blízký východ nestačí, ale nemyslím si, že by cílem mnoha komentátorů (a politiků už vůbec ne) bylo komplexní porozumění. Nemalé procento lidí v devadesátimilionové zemi je přitom zásadně proti vojenské agresi vůči své vlasti.

Často neskrývaná radost nad útoky proti Teheránu, s argumentem, že jde o brutální a protizápadní režim, ostře kontrastuje s přesvědčením, že stejně brutální, avšak prozápadní režimy v Zálivu jsou „nevinné oběti“ íránské agrese.

 Nevyprovokované agrese, kterou ve skutečnosti spustily ultrapravicové vlády Izraele a USA. 

Tak například režim Spojených arabských emirátů participuje už téměř tři roky na nejhorších válečných zločinech v Súdánu. 

Za zmínku o složitosti regionu stojí také fakt, že někteří šíité v Bahrajnu byli potěšeni útoky na svou vlastní zemi, analogicky k radosti části opozičních Íránců. Bahrajnský režim totiž brutálně perzekuuje (mírně) většinovou šíitskou společnost v zemi. 

Tyhle nuance málokoho zajímají právě proto, že kolektivní Západ se tradičně šikuje za státem obviněným z válečných zločinů a genocidy.

O svobodu Íránců těmto lidem samozřejmě nejde, což dokazuje nedávný post Danuše Nerudové. Ta se radovala nad tím, jak izraelská armáda, která má ve svých řadách ženy, devastuje „machistický Írán“. 

Přitom na samotném začátku války stál například izraelsko-americký masakr v dívčí škole v Minabu (přes 170 obětí). Tak hlavně, že „profeministická armáda“ povraždila íránské školačky. To vypadá jako ten nejgrotesknější příklad intersekcionálního imperialismu.

Aby můj post nepůsobil příliš pesimisicky, musím vyzdvihnout skvělou práci v českém prostředí od Břetislava Turečka, Marka Čejky a Josefa Krause.

4
Vytisknout
789

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2026