Privatizace chaosu – ezoterický pragmatismus jako únik od bližního

9. 3. 2026 / Arnošt Kult

 

V dřívějším textu „Mezi hospodou a hermetismem“ jsem analyzoval specifickou českou (a potažmo středoevropskou) identitu jako neustálý pohyb mezi přízemním materialismem a nekritickým útěkem k ezoterice. Dalším dokladem jisté „nemoci“ společnosti je též slovenský terapeut a „průvodce“ Maroš Vago. Jeho aktuální rozhovor pro Rádio Universum (viz odkaz níže) je čítankovým příkladem toho, jak se z hlubokých filozofických a náboženských tradic stává spotřební „duchovní guláš“, který sice slibuje probuzení, ale ve skutečnosti nás zbavuje odpovědnosti za společný svět.

Chaos jako marketingový produkt duše

Vago v audiu prezentuje tezi, která je pro současnou ezo-scénu typická – současný celospolečenský chaos a zmatek jsou „přesně to, co jsme potřebovali k probuzení“. Z hlediska filozofického jde o podivný obrat. Zatímco antičtí stoikové viděli v chaosu vnější fakt, který musíme s integritou vydržet, a křesťanství v něm vidělo zkoušku víry a lásky k bližnímu, Vago jej interpretuje jako „pozitivní impuls“ pro osobní „upgrade“.

Problémem tohoto přístupu je totální absence sociálního a politického rozměru. Pokud je válka, inflace nebo rozpad institucí jen „trenažérem pro mou duši“, pak se vytrácí potřeba tyto jevy reálně řešit. Chaos se tak stává duchovním analgetikem – tlumí úzkost tím, že jí dává falešný individuální smysl, zatímco strukturální příčiny utrpení zůstávají nedotčeny.

Synkretismus bez hloubky – Tesla, Ježíš a Peru

Audio odhaluje povrchní myšlenkový synkretismus, který postrádá vnitřní logickou soudržnost. Vago volně mísí křesťanskou terminologii, postavu Nikoly Tesly, kvantovou fyziku a peruánský šamanismus (systém APU). Výsledkem je „myšlenkový kočkopes“, o kterém jsem psal již dříve.

Tento „mix“ je hluboce selektivní. Z křesťanství si bere pojmy jako pokora či Ježíšovo učení o lásce, ale zbavuje je jejich klíčového prvku – směřování k bližnímu. Klasické křesťanství kladlo důraz na oběť a službu druhému – ve Vagově podání se však jak pokora, tak i disciplína stávají vnitřními technikami pro dosažení jen ryze individuální „vyspělejší verze“ – jde pouze o duchovní narcismus převlečený za „moudrost předků“. Reinkarnace zde nefiguruje jako tragický koloběh utrpení (východní pojetí) ani jako metafora viny, ale jen jako lineární kariérní postup duše v „korporátní společnosti“.

Útěk dovnitř jako rezignace na občanství

V rozhovoru zaznívá, že v chaosu „vyleze pravda na povrch“. Otázkou však zůstává – jaká pravda? Pokud má každý svou soukromou pravdu založenou na „vibracích“ a vnitřním pocitu, rozpadá se sdílený prostor pro racionální dialog.

Tento „útěk dovnitř“ je v podstatě privatizací smyslu. Když Vago mluví o tom, že se člověk musí stát „šamanem sám pro sebe“, v podstatě tím legitimizuje rozpad solidarity. Bližní už není objektem mé lásky a pomoci, ale pouhým „zrcadlem“ mého vnitřního nastavení. Pokud se mi nelíbí, co vidím venku, musím „pracovat na sobě“. To je pro jakoukoli mocenskou strukturu ideální stav – vytváří se tak občan, který místo nápravy věcí veřejných neustále „ladí“ své „vnitřní pilíře“.

Závěr

Audio s Marošem Vagem je dalším dokumentem podivné doby. Ukazuje, jak se středoevropská oscilace mezi hospodou a hermetismem ustálila i v poloze, kde se esoterika stala pragmatickým nástrojem pro přežití v bezradnosti.

Pokud však chceme skutečně čelit krizím dneška, neobejdeme se bez návratu k „hlubokému“ myšlení – k filozofii a etice, která nás nevyzývá k „hledání vyšší verze sebe sama“, ale k odpovědnosti za druhého. Skutečná odvaha totiž netkví v tom, že si v chaosu udržíme svůj „vnitřní klid“, ale v tom, že v něm dokážeme zůstat politickými a etickými bytostmi, které vidí dál než za hranice svého vlastního „spirituálního projektu“.

 

Odkaz na diskutované audio:

Maroš Vago 1. díl: Chaos a zmatek kolem nás jsou přesně to, co společnost potřebovala k probuzení