Mainstreamová levice - rytíř smutné postavy

9. 3. 2026 / Josef Poláček

 

Jaký je tedy základní rozdíl mezi levicí radikální a mezi levicí umírněnou, mainstreamovou? Z hlediska umírněné levice je levice radikální společenstvím nezodpovědných fantastů, kteří rozbíjejí zavedený pořádek tržní ekonomiky a liberální demokracie, a místo toho chtějí svět zavést na velice riskantní stezky svých fantaskních představ a iracionálních snů. Z hlediska radikální levice je ovšem umírněná levice naopak pouze povolným přisluhovačem kapitalismu; aktérem který už dávno ztratil svůj někdejší autenticky levicový impuls, a který svou sociální rétorikou už jenom kašíruje systémově imanentní nespravedlnosti a interní protiklady kapitalismu.

Tak takový je tedy zásadní protiklad mezi levicí radikální, antisystémovou, a mezi levicí umírněnou, mainstreamovou. Jaký je pak skutečný stav věcí? A je vůbec možno tento ideový spor v táboře levice rozhodnout objektivně a nezaujatě? – Za nespornou a nepochybnou skutečnost v každém případě může platit, že konkrétně sociální demokracie postupem času velmi zásadně revidovala svůj postoj ke stávajícímu dominantnímu společenskému a ekonomickému uspořádání, které je tvořeno spojením kapitalismu a politické formy liberální demokracie. Jestliže v dřívějších dobách sociálně demokratická myšlenka směrovala daleko za hranice tohoto uspořádání, někam k důslednému, radikálnímu a všeobecnému humanismu, pak současná sociální demokracie jako by chtěla dosáhnout dvou různých cílů zároveň: na jedné straně v ní (alespoň v jejích lepších částech) stále ještě přežívá něco z oné původní ideje všeobecného humanismu, ale ve své reálné praxi se už – to není možno popřít – plně integrovala do systému kapitalismu, a veškerou svou aktivitu omezuje už jenom víceméně na obranu práv pracujících, respektive znevýhodněných vrstev populace obecně.

Sociální demokracie tedy viditelně zkrotla ve svých nárocích a ve svých cílech; nicméně v ní stále ještě nějakým způsobem přežívá nostalgie po minulých časech velkých sociálních střetů a bojů, kdy dokázala v boji za práva pracujících dostat do ulic statisíce, a třeba i miliony svých přívrženců. A nejen že v ní přežívá tato nostalgie po heroických činech minulosti; jakkoli se už dávno stala víceméně usedlým funkcionářem plně integrovaným do státního aparátu, přesto jako by – alespoň občas – stále věřila tomu že stále ještě vede tento heroický boj za práva slabších, jenom za poněkud jiných podmínek nežli v minulosti.

Tato sociální demokracie tímto svým počínáním pak ze všeho nejspíše připomíná rytíře smutné postavy, proslulého Dona Quijota: tam kde jejím reálným nepřítelem jsou už jenom chladné, neosobní mechanismy kapitálu a státní byrokracie, tam si ona namlouvá že stále ještě vede svůj heroický boj proti démonickým silám útočícím na ty, za jejichž ochránce se považuje. Ale nejenom že si tato sociální demokracie ve své fantazii namlouvá heroičnost svých bojů tam, kde už dávno vyhasl jejich někdejší oheň; s Donem Quijotem ji spojuje i marnost jejího boje. Marnost, kterou si ona dodnes odmítá přiznat. Neboť tam kde Don Quijote se svým dřevcem beznadějně narážel na mechanickou sílu větrných mlýnů, tam sociální demokracie stejně tak bezmocně naráží na mechanismy kapitalismu a tržní ekonomiky, které nemá a nemůže mít sílu zrušit, a jejichž nezdolatelnou silou je znovu a znovu srážena zpět. Jistě, tyto mechanismy kapitalismu se navenek vždy projevují činy a postoji toho či onoho aktéra, politika nebo ideologa, takže je stále možno propadat iluzi že postačí jenom v politickém boji porazit tyto odpůrce, a už bude možno zavést vysněný stav sociální spravedlnosti pro všechny. Ale obří křídla větrných mlýnů kapitálu se s neodolatelnou silou točí dále, a nakonec nemilosrdně semelou každý odpor.

A jsou to právě tyto znovu a znovu prohrávané boje s molochem kapitalismu, které v sociální demokracii nakonec vedly ke stavu trvalé únavy, kde naprosto schází jakýkoli impuls k novým, skutečně převratným činům, nebo alespoň myšlenkám. Současná sociální demokracie tedy ze všeho nejspíše připomíná jakýsi hybrid, nesourodý útvar mezi unavenou Rosinantou na straně jedné a jejím pánem svou myslí beznadějně uvízlým v heroické minulosti na straně druhé, který ji proto znovu a znovu žene do dalších, předem ztracených bojů.

* * * 

Základní interní rozpor mainstreamové levice tedy spočívá v jejím rozpolceném vztahu k panujícímu systému. Tento pojem „systém“ je v daném ohledu rozhodující; nicméně je zároveň velmi mlhavý, a není nijak snadné určit jeho podstatu a dosah. K tomu účelu bude ještě zapotřebí provést cílenou analýzu. V tuto chvíli se spokojíme s tím, jak je tento „systém“ vnímán v obecném povědomí, tedy jako komplex určitých politických a ekonomických institucí a struktur.

Zmíněná rozpolcenost mainstreamové levice je dána tím, že zatímco radikální levice tento „systém“ s jeho mocenskými hierarchiemi zásadně odmítá a neguje, pak mainstreamová levice chce být zároveň v něm i mimo něj. Mainstreamová levice sice stále ještě tak nějak vede svůj boj proti kapitalismu; ovšem na straně druhé se zcela smířila s existencí tržní ekonomiky. A nedokáže si uvědomit respektive přiznat, že pojem „tržní ekonomika“ není fakticky ničím jiným nežli eufemismem pro právě tento kapitalismus.

Přesněji řečeno, tato mainstreamová levice vlastně už ani nebojuje proti kapitalismu jako takovému; nýbrž jenom proti „neoliberalismu“. Tento v současné době natolik oblíbený novotvar jí umožňuje vyhnout se přímé konfrontaci právě s oním kapitalismem, neřkuli s tržní ekonomikou. Tím že sociální nespravedlivosti i jiné deformace stávajícího uspořádání deklaruje jako „neoliberalismus“, tím si umožňuje vyhnout se ožehavé otázce systému. A tak může tento „neoliberalismus“ s jeho asociálním charakterem vykládat jako pouze svévolné akty těch či oněch jednotlivců, tedy pravicově orientovaných politiků a ideologů. Proti nim stále ještě může vést své konvenční, každodenní politické půtky a boje. Ale zarytě odmítá uznat a přiznat, že tento údajný „neoliberalismus“ není nějakou anomálií, pouze zlovolným dílem příslušníků asociální pravice, nýbrž že naopak se jedná o naprosto standardní formu právě toho kapitalismu, právě té tržní ekonomiky, jejichž systémovou problematiku nechce (a ani neumí) řešit. A že anomálií ve skutečnosti byl pouze onen štědrý sociální stát poválečné éry, který – a návrat k němu – si ona stále ještě pěstuje ve svém snění. Právě proto byl ostatně uveden příměr o boji s větrnými mlýny: mainstreamová levice bojuje proti své vlastní fikci „neoliberalismu“, zatímco v realitě je srážena na zem tvrdým kapitalismem a železnými zákony tržní ekonomiky.

A tím je na adresu mainstreamové levice vlastně řečeno vše potřebné. Zrekapitulujme si tedy závěrem: mainstreamovou levici odlišuje od protisystémové, radikální levice především ten znak, že asociální projevy i jiné deformace stávajícího společenského uspořádání zásadně odmítá uznat jako systémově podmíněné, nýbrž vykládá je pouze jako zcela subjektivní počiny těch či oněch politických aktérů. V důsledku toho odmítá o žádoucí změny usilovat cestou systémové transformace, nýbrž stále věří tomu že je může prosadit metodami standardní politiky. A na této své víře (která ji vlastně spíše sbližuje s táborem občanské pravice) s železnou neústupností trvá i přesto, že jí nemilosrdné údery mechanismů tohoto systému prakticky při každých nových volbách dávají bolestně na vědomí, jak dalece se s touto vírou ocitla mimo hlavní proud společenského a dějinného vývoje.