Ano, Miladu Horákovou zavraždili komunisté – a musíme to říkat nahlas

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut
30753

Vážně mě znepokojuje snaha předstírat, že kdyby v Československu nebyl komunistický režim pod vedením Sovětského svazu, Milada Horáková by stále visela. To je takový revizionismus dějin, že mě z toho bolí žaludek. Milada Horáková. "Zavražděna komunisty". Absolutně zavádějící, lživý ideologický plakát | 27. 6. 2025 | Britské listy Odmítnutí veřejného užívání formulace „Zavražděna komunisty“ jako údajně ideologicky nebezpečné či „naprosto zavádějící“ není výrazem snahy o historickou přesnost, ale spíše symptomem neochoty pojmenovat zodpovědnost, uznat existenci pachatelů a uchovat morální jasnost ve veřejné paměti. Tento výrok není zjednodušením, ale naopak přesným a oprávněným shrnutím historické skutečnosti.

(Pozn. JČ: Fabianem Golgem výše kritizovaný článek nikde netvrdí, že by byla Milada Horáková popravena, i kdyby v Československu nebyl komunistický režim pod vedením Sovětského svazu. Ani ten článek nesnímá individuální vinu osob, kteří se na odsouzení a popravě Horákové přímo podíleli. Kritika známého českého sebeviktimizačního argumentu, "To my nic, to komunisti" je zcela oprávněná.)


1. Specifická agentura: Proč je „komunisty“ přesné

Tvrzení, že Milada Horáková byla „zavražděna komunisty“, není metafora ani demagogie – je to historický fakt. Byla zatčena, postavena před zmanipulovaný soud, odsouzena a popravena v roce 1950, a to komunistickým režimem, řízeným tehdy vedením Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Klementem Gottwaldem. Celý proces proběhl pod přímým vlivem stalinského Sovětského svazu, podle předem připraveného scénáře a za účasti sovětských poradců.

Slovo „komunisty“ zde neodkazuje na anonymní masu, ale na konkrétní strukturu moci – členy strany, bezpečnostní aparát, ideologické komisaře a politické kádry, kteří byli nositeli a vykonavateli moci. Nešlo o nahodilý čin systému; šlo o záměrný, ideologicky motivovaný akt politické vraždy.

Jakékoli oslabení tohoto označení – například výrazy typu „režim“ nebo „doba“ – mlží historickou odpovědnost. Horáková nebyla popravena vinou „nepříznivých okolností“ nebo „národní nálady“, ale konkrétními lidmi, jednajícími z pozice moci v souladu s komunistickou ideologií.

2. Problém kolektivní viny
Argument, že vinu nesou „všichni“, že „to byla celá společnost“, jak někdy tvrdí i renomovaní historici, je sice lákavý v akademické debatě, ale morálně i analyticky nebezpečný. Rozplývá rozdíl mezi pachatelem a obětí, mezi aktivním vykonavatelem zla a pasivním spolupracovníkem, či mezi těmi, kdo měli moc, a těmi, kdo byli jejími oběťmi.

Ano, československá společnost nesla díl odpovědnosti za nástup totality – podporou komunistů v roce 1946, mlčením po roce 1948, oportunismem v období normalizace. Ale to nijak nezbavuje konkrétní pachatele jejich přímé odpovědnosti. Milada Horáková nebyla popravena svými sousedy – byla zavražděna rozhodnutím komunistického soudu, pod vedením stranických kádrů, se souhlasem nejvyšších představitelů KSČ.

Zamlčování této přímé odpovědnosti a přenášení viny na neurčitý celek („národ“, „společnost“, „doba“) je morální relativizace, která paradoxně nevede k hlubšímu pochopení, ale k alibismu.

3. Jazyk paměti versus jazyk historiografie
Je nutné rozlišit mezi jazykem veřejné paměti a jazykem odborné historiografie. Pamětní desky, pomníky nebo veřejné plakáty nejsou akademickými články – nejsou určeny k postmoderní dekonstrukci, ale k uchování historické paměti, identity a morální orientace.

Formulace „Zavražděna komunisty“ plní tuto roli přesně. Neslouží ke zjednodušení, ale k připomenutí konkrétní historické skutečnosti: že byla zavražděna politickým režimem, jehož základní identitou byla komunistická ideologie.

Námitka, že jde o „propagandu“, neobstojí. Pokud je připomenutí pravdivého historického faktu považováno za politickou manipulaci, pak je samotný pojem historické pravdy vážně ohrožen. Žádná demokratická společnost nemůže žít bez schopnosti pojmenovat své vlastní zločiny a pachatele.

4. Historická pravda a politické zneužití
Ano, jakýkoli historický fakt může být politicky zneužit. Ale to není argument proti jeho vyslovení. Pouze lživé nebo překroucené interpretace by měly být odmítány – ne však pravdivá tvrzení. Pokud extrémisté používají skutečnost vraždy Milady Horákové k podpoře svých ideologických agend, řešením není mlčet o pravdě, ale vystupovat proti lžím a zneužití pravdy.

Zpochybňování této fráze kvůli jejímu domnělému „antikomunistickému“ tónu vyznívá spíš jako pohodlné gesto intelektuální neutrality. Jenže neutralita ve věcech zločinů není ctností – je to selhání morálního postoje.

5. Riziko nového relativismu
Časté argumenty, že „historie je komplexní“, „nelze mluvit černobíle“ nebo „každý má svou pravdu“, jsou jistě platné v akademických debatách. Ale v otázkách morálního odsouzení zločinů nemohou být zneužívány jako štíty proti jasnému pojmenování viny. Pokud režim – jakkoli komplexní – úmyslně zlikviduje člověka skrze zmanipulovaný proces, je třeba tuto vinu jasně pojmenovat.

Byla to strana, byla to ideologie, byli to konkrétní lidé – komunisté – kteří ten zločin vykonali. A společnost, která se bojí toto říci nahlas, rezignuje na paměť i spravedlnost.

Vražda Milady Horákové byla politickým zločinem spáchaným komunistickým režimem. Tato skutečnost musí být veřejně připomínána – jasně, důrazně a bez alibismu. Pokud nemůžeme pojmenovat pachatele, nemůžeme se nikdy plně postavit za oběti. Pokud demokratická společnost nedokáže srozumitelně říci, kdo nesl vinu, podkopává tím vlastní základy.

Formulace „Zavražděna komunisty“ není propaganda. Je to historická pravda. A je to morální závazek.

-1
Vytisknout
3046

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2025