Češi bez německojazyčných krajanů?
22. 5. 2026 / David Unger
Když sleduji výlevy současných českých nacionalistických „hrdinů“ na sociálních sítích a tento víkend i v ulicích Brna, člověk by skoro nabyl dojmu, že české dějiny byly od počátku jednolitým příběhem jednoho jazyka, jedné krve a jedné národní pravdy. Že všechno podstatné, co se na tomto území vytvořilo, bylo výhradně české, a že německy mluvící obyvatelé byli jen jakousi historickou odchylkou, kterou bylo třeba nakonec napravit. Jenže právě tento obraz je nejen morálně problematický, ale především historicky nepravdivý. Stačí se zeptat, jak by naše země vypadaly bez německy mluvícího živlu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Asi by tím „echt“ národním symbolem nebylo české pivo, české sklo, nebo olomoucké tvarůžky na Moravě. Neříkali bychom hovorově původně hornoněmecké „jo“ ve významu „ano“ a naši Janové by nebyli domácky voláni jako Honzové (Hans). Symbolem Krkonoš by asi těžko byl Krakonoš, původně německy Rübezahl, stejně jako jeho méně známý moravskoslezský protějšek Praděd (Altvater).
A co naše města? Ve 13. století vznikla nebo byla nově městsky organizována řada sídel, na jejichž založení, osazení či raném rozvoji se německy mluvící kolonisté významně podíleli. Patřily k nim zejména Jihlava, Kolín, Havlíčkův/Německý Brod, Trutnov, Broumov, Klatovy, Lanškroun, Vysoké Mýto, Šumperk, Zábřeh, Opava, Nový Jičín, Fulnek, Bruntál, Jeseník a Uničov. Vedle toho existovala starší slovanská, přemyslovská, církevní či tržní centra, jejichž institucionální proměna ve vrcholně středověká města byla výrazně spojena s německým právním a měšťanským prostředím: Brno, Olomouc, Znojmo, Kutná Hora, Ústí nad Labem, Děčín, Most, Chomutov, Sokolov, Tachov, Stříbro, Svitavy, Šternberk a mnoho dalších. Totéž platí i pro historickou Prahu, zejména pro Svatohavelské město a Malou Stranu, kde byl německý lokační a měšťanský podíl velmi výrazný.
Úsloví o zlatých českých ručičkách, které u nás tak zlidovělo, by nebylo známé bez věhlasu, kterému se v minulosti těšili zejména německy mluvící řemeslníci na vídeňských trzích. Ti, kteří přinesli cenné „know how“ a rozvíjeli řemesla jako hutnictví, mincovnictví, kovotepectví, kovářství, hornictví a těžba zejména kovových rud mluvili v naprosté většině německy. Také se významně podíleli třeba na rozvoji domácího textilního průmyslu, který z nás v době průmyslové revoluce učinil velmoc. Vysoká průmyslová a obecně ekonomická úroveň českých zemí vrcholící v 1. polovině 20. století by bez německojazyčných obyvatel nebyla možná. Vedle toho se zejména v horských a podhorských oblastech — v Krušnohoří, na Šumavě a v severních Čechách — tedy v oblastech, které byly až do roku 1945 od počátku obývány německy mluvícími spoluobčany, rozvíjela domácí a manufakturní výroba dřevěného zboží, hraček, nástrojů, perleťových a skleněných ozdob či hudebních nástrojů.
Nebýt německy mluvících krajanů původem z českých zemí, nebyly by v jistou dobu založeny celé vědní obory, popsány důležité vědecké metody a pojmy, byli bychom bez řady technických vynálezů i kulturních odkazů. Nebylo by moderní gynekologie bez Rudolfa Chrobaka z Opavy, ortopedie bez Adolfa Lorence z Vidnavy, urologie bez Leopolda Dittela z Fulneku. Ferdinand Hebra z Brna by nezaložil moderní dermatologii, Johann Florian Heller z Jihlavy klinickou chemii, Vincenc Priessnitz z dnešního Jeseníku vodoléčbu nebo Leopold Oser z Mikulova ohebnou žaludeční sondu. A aby moderní medicínské poznatky nezůstaly jen výsadou ordinací a univerzit, ale skutečně pomáhaly lidem, nelze nevzpomenout prof. Julia Tandlera, jihlavského rodáka a jednoho z nejvýznamnějších tvůrců moderní sociální medicíny a veřejného zdravotnictví ve střední Evropě. Nebyla by také fenomenologie, kterou založil Edmund Husserl z Prostějova; v psychologii bychom neznali gestalt zákony Maxe Wertheimera z Prahy a těžko bychom mohli chodit na psychoterapii bez odkazu Sigmunda Freuda, příborského rodáka a zakladatele psychoanalýzy.
Kdo jiný by přišel na další významné vědecké objevy — a jak dlouho by to trvalo — kdyby Ernst Späth z Moravského Berouna nepopsal syntézu meskalinu, Johann Josef Loschmidt z Počern u Karlových Varů cyklické benzenové jádro a objem molekul ve vzduchu? Jak by postupoval vývoj, kdyby Hans Molisch z Brna nevyvinul dodnes užívanou Molischovu zkoušku určenou ke zjištění sacharidů v látce? Jak by postupovala diagnostika pravých neštovic, kdyby Gustav Paul z Prostějova neobjevil Paulovu zkoušku? A jak by se lidstvo bránilo skvrnitému tyfu, kdyby přerovský rodák Rudolf Weigl nevyvinul ve Lvově vakcínu a zároveň při tom nezachránil tisíce lidí židovského původu? Jak by se asi říkalo Karplus-Kreidlově centru ve středním mozku nebýt J. P. Karpluse z Opavy?
Těžko říct, jak by postupoval vývoj techniky bez vynálezu lodního šroubu (Josef Ressel, Chrudim), Kaplanovy turbíny (Viktor Kaplan, Brno) nebo pěnového polystyrenu, který vynalezl taktéž brněnský rodák Fritz Stastny.
Němečtí krajané z Čech, Moravy a Slezska výrazně spoluutvářeli také moderní kulturu: hollywoodskou filmovou hudbu Erich Wolfgang Korngold z Brna, existenciální prózu 20. století Franz Kafka z Prahy, zásadní proměnu moderní symfonie Gustav Mahler z Kaliště u Humpolce, teorii hudebního formalismu Eduard Hanslick z Prahy a první fantasy časopis světa Karl Hans Strobl z Jihlavy.
Vídeňská secese a středoevropská moderna by znamenaly mnohem méně bez architektů Josefa Hoffmanna z Brtnice, Josefa M. Olbricha z Opavy, Aloise Ludwiga z Brna a Huberta Gessnera z Valašských Klobouk, stejně jako bez malíře Johanna Victora Krämera z Adamova či sochaře Antona Hanaka z Brna.
Demokratické právní státy si lze jen těžko představit bez ústavních soudů, s jejichž konceptem přišel Hans Kelsen z Prahy, nebo investigativní žurnalistiky, jejímž průkopníkem byl rovněž pražský rodák Egon Erwin Kisch. Koneckonců poddanství v roce 1848 u nás definitivně zaniklo politickou aktivitou jednoho německy mluvícího lékaře, a to Hanse Kudlicha z Úvalna u Krnova…
Když připomínáme české nositele Nobelovy ceny Seiferta a Heyrovského, zapomínáme na manžele Gerty a Carla Coriovy z Prahy, kteří objasnili klíčové mechanismy metabolismu cukrů, zejména katalytickou přeměnu glykogenu, a získali za to roku 1947 Nobelovu cenu. Samotný vznik Nobelovy ceny za mír byl inspirován mírovým hnutím pražské rodačky Berthy von Suttner, která ji také jako první žena obdržela. A mnohem později získal Nobelovu cenu za fyziku také Peter Grünberg, původem z Plzně, za objev obří magnetorezistence.
Svět značek Porsche, Volkswagenu i sklářské impérium Swarovski jsou spojeny s rodáky z českých zemí: Ferdinandem Porschem z Vratislavic nad Nisou a Danielem Swarovským z Jiřetína pod Bukovou.
Možná právě proto některé tolik dráždí, že se sudetští Němci chtěli sejít právě v Brně. Ne proto, že by si přišli něco nárokovat, ale protože svou přítomností připomínají něco mnohem nepříjemnějšího: že příběh českých zemí nikdy nebyl výlučně jazykově český. Že v našich městech, řemeslech, vědě, průmyslu, hudbě, architektuře i každodenním jazyce zůstává otisk lidí, kteří mluvili německy a byli přitom po staletí obyvateli téže země. Dokud se k této části vlastních dějin nedokážeme přihlásit bez úzkosti či agrese, bude naše národní sebevědomí spíše obranným reflexem než skutečnou kolektivní zralostí.
Diskuse