Příbytky nejistoty
22. 5. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
4 minuty
Člověk
je bytost, která si staví příbytky. Nejen z kamene, dřeva a betonu, ale
i z myšlenek, víry, vztahů, vzpomínek a představ o budoucnosti. Touží
po kontinuitě, po pocitu, že svět, který právě obývá, bude trvat
dostatečně dlouho, aby se v něm stačil zabydlet, přeuspořádat svůj
vnitřní prostor a smířit se s proměnami, které život přináší.
Jenže
už samotná potřeba stavět příbytky v sobě skrývá pochybnost o jejich
trvanlivosti. Potřeba bezpečí vzniká tam, kde existuje možnost ztráty.
Touha po jistotě je stínem vědomí nejistoty.
Člověk
v běžném životě většinou nepociťuje tíhu konečnosti neustále. Žije v
rytmu každodennosti, plánuje, pracuje, miluje, raduje se z drobných
věcí.
Pak ale nevyhnutelně přichází chvíle,
které naruší iluzi stability — nemoc, smrt blízkého člověka, stáří,
náhodný lékařský nález (můj případ). A mysl začne vytvářet projekce
budoucnosti:
„Co když..?"
Právě tato otázka bývá zdrojem největšího psychického diskomfortu.
Mozek neustále simuluje možné katastrofické scénáře a následně se snaží odvrátit či zmírnit jejich předpokládané dopady.
Jenže právě v tomto úsilí selhává..
A tak vzniká paradox: čím více člověk hledá jistotu a psychické bezpečí, tím citlivěji vnímá jejich nedosažitelnost.
Možná právě proto vznikaly náboženské a filosofické systémy.
Jsou to pokusy vystavět metafyzické příbytky, které by překlenuly nestálost a pomíjivost individuální existence.
Křesťanství nabízí pokračování "věčného života" po vzkříšení.
Hinduistická
duchovní tradice Advaita přesouvá identitu z individuálního já (Átman) k
Bráhman, absolutní skutečnosti, která nepodléhá vzniku ani zániku.
Buddhismus rozpouští pevné ego, ale ponechává kontinuitu proudu vědomí.
Každá duchovní tradice hledá jiný lék na tutéž existenciální úzkost.
A přece ani sofistikované východní moudrosti nedokáží zcela odstranit pochybnosti.
Citlivější
a vnímavější lidé si totiž uvědomují, že i ony mohou být myšlenkovými
konstrukcemi vytvářenými lidskou myslí tváří v tvář nejistotě.
Každý si může postavit příbytek podle svých potřeb a představ, což je naprosto legitimní.
Pro
společnost je důležité jen to, aby tyto různé příbytky byly alespoň
natolik kompatibilní, aby umožnily lidem společně žít, spolupracovat a
vytvářet funkční společenství.
Jeho podstatným
společným rysem by především měla být vzájemná solidarita - protože
všichni čelíme stejné existenciální úzkosti plynoucí z pomíjivosti a
dočasnosti našeho světa.
Tam kde mizí, se společnost rozkládá.
Pochybnosti nejsou známkou slabosti, ale přirozeným důsledkem otevřené mysli.
Jen rigidní člověk se dokáže zcela uzavřít otázkám, které by mohly narušit stabilitu jeho mentální konstrukce.
Jenže cena za tuto neotřesitelnost bývá vysoká: zploštění vnímání a ztráta citlivosti vůči živé skutečnosti.
Ve
stáří se tento problém často vyhrocuje. Mysl starého člověka někdy
připomíná porouchaný gramofon, jehož přenoska přeskakuje a pořád
přehrává tentýž refrén.
Jeho dny ztrácejí
proměnlivost, svět se zužuje, život přestává proudit směrem vpřed a
přestává vnímat, že venku zase kvete jaro, opět hvízdají rorýsi kteří se
vrátili ze zimovišť v Africe, po obloze táhnou mraky a les se znovu
zelená..
Otupělost se pak stává stejným nepřítelem jako smutek a pocit marnosti každodenního pachtění.
Psychická vitalita proto nespočívá v množství plánů, ale v zachované schopnosti nechat svět vstupovat dovnitř.
V citlivosti vůči obyčejným věcem: světlu po dešti, pohybu stromů ve větru, hlasu blízkého člověka, návratu ptáků po zimě..
A přece jednou:
- mraky budou opět dál putovat po obloze,
- lesy se budou zelenat,
- ptáci se budou vracet,
- ale individuální vědomí, které to nyní prožívá, zmizí.
A možná právě tato jeho pomíjivost dává skutečnosti její intenzitu.
Kdyby vše zůstávalo stejné, možná bychom si vůbec nevšimli šumění stromů v nárazech větru, kouzelného světla na večerní obloze..
Zralost
proto nespočívá v nalezení definitivního metafyzického příbytku, ale ve
schopnosti žít v přítomnosti bez vzhlížení k budoucnosti, bez
přehrabávání se v popelu spálenišť v paměti a v přijetí nejistoty,
která je hlavní charakteristikou života..
Přijmout proměnlivost existence, aniž by člověk ztratil vztah ke světu, k druhým lidem a ke kráse pomíjivých okamžiků.
0
146
Diskuse