Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Odchod Anny Wintourové z Vogue znamená konec jedné éry módy i tisku

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty

V dějinách konce 20. a počátku 21. století najdeme jen málo kulturních osobností, které by vykonávaly takový vliv prostřednictvím nepolitických prostředků, jako Anna Wintour. Její odchod z pozice šéfredaktorky amerického Vogue po více než třiceti letech nepředstavuje jen konec jednoho profesního období či rezignaci módní redaktorky – znamená spíše ústup jedinečného druhu kulturní autority: měkké síly nejvyššího řádu.

Éra Wintourové byla dobou, kdy se módní magazín – kdysi jen lesklý doplněk hlubších kulturních proudů – proměnil v kvaziinstituci elitního konsenzu. To, že toho dosáhla z pozice formálně mimo sféru politiky, svědčí o proměně kultury v kapitál – sociální, politický i symbolický. Její Vogue nebyl jen časopisem, ale mechanismem legitimizace, nenápadným rozhodčím vkusu ve sféře estetiky, identity a dokonce i ideologie.

V roce 2003, kdy jsem ve vydavatelství Mladá fronta řídil jedenáct časopisů, mě tehdejší generální ředitel René Decastelo vyslal do Londýna s úkolem, který zpětně působí spíše jako poznámka pod čarou globalizace: přesvědčit Annu Wintour, aby vznikla česká verze Vogue. Wintour, tehdy už nedotknutelná ikona módního establishmentu, byla v Londýně na společenské akci. Setkání proběhlo – a potvrdilo vše, co předcházelo její pověsti. Byla chladná, stručná a neskrývala opovržení. Naší žádost smetla slovy: „Vogue není titul pro nedůležité trhy.“

Narozena do britské mediální aristokracie – její otec Charles Wintour byl editorem Evening Standard – nebyla Anna Wintour samorostem zvenčí, ale ztělesněním ambice spojené s institucionálním know-how, transatlantickou migrací a mimořádně bystrým čtením ducha doby. Módu nesledovala, nýbrž předvídala. Dlouho před érou influencerů umisťovala na obálky Vogue herečky, první dámy a kulturní ikony – ne pouze jako odraz, ale jako formování veřejného vkusu a představivosti.

Vládla však s jemnou dávkou machiavelismu. Byla ;dokonalou renesanční dvořankou – ovšem dvořankou, která si postavila vlastní dvůr. V rámci Condé Nast disponovala jak ceremoniální, tak výkonnou mocí, střídavě jako korunovaná hlava a zároveň zákulisní stratég. Jako Bismarck chápala, že moc není jen o rozhodování, ale o vymezení samotného pole, na němž se rozhoduje. A toto pole definovala právě ona.

Nebudeme ji však idealizovat. Její impérium mělo i své stíny. Kritika vůči rozhodnutím o tom, koho zveřejňovat – a koho ne – ji provázela po léta. Elitářství, rasová uniformita a neschopnost reagovat na kulturní změny – to vše zaznělo oprávněně. Její příležitostné omluvy – nejvýrazněji během hnutí Black Lives Matter v roce 2020 – naznačovaly ženu, která si byla vědoma posunu půdy pod nohama, ale ne vždy dokázala reagovat s dostatečnou pružností.

Hodnotit ji však pouze prizmatem inkluzivity či morálního pokroku znamená nepochopit její roli. Nikdy netvrdila, že je revolucionářkou. Působila vždy uvnitř rámce elitního liberalismu – se všemi jeho ctnostmi i slepými místy. V jejím světě měl pokrok podobu Prady a vystupoval po červeném koberci Met Gala.

Její význam přesahuje oblast módy. Wintourová ukázala jasněji než kdokoliv jiný své doby, že symbolický kapitál – vkus, estetika, přítomnost – lze využít jako skutečnou formu moci. Nejnázornější to bylo v její blízkosti politickým špičkám: byla fundraisérkou demokratických kampaní, šeptanou kandidátkou na velvyslankyni, kulturní zmocněnkyní beze jména.

V tomto směru patří ne ke stylistům, ale k veřejným intelektuálům – ačkoliv veřejně málokdy promlouvala. Podobně jako Isaiah Berlin či Susan Sontag pomáhala společnosti přemýšlet o sobě samé. Jen to činila obrazem, gestem a scénografií.

Vcházíme nyní do nejistého digitálního období, kde je identita řízena algoritmicky a estetické rozlišování outsourcováno strojovému učení. Odchod Wintourové tedy neznamená jen personální změnu. Znamená konec éry, kdy ještě existovali „lidé, kteří "určovali hodnoty“, kdy jediná obálka časopisu mohla něco kanonizovat a jedna žena mohla někoho korunovat.

Budoucnost Vogue a módních médií zřejmě nespočívá v impériích, ale v federacích: decentralizovaných, fragmentovaných a mnohoznačných. Ale neměli bychom zapomenout, co znamenalo, když jediná postava, dokonale upravená, mohla vládnout – ne z Versailles, ale z první řady na pařížském týdnu módy, s tmavými brýlemi a pohledem, který sledoval celý svět.

Neboť v éře obrazu platí: kdo ovládá rám, ovládá příběh. A Anna Wintour ovládala rám po 35 let.

USA