Moje cesta: Ještě není konec

5. 3. 2026

Na konci roku 2021 ve mě narůstá podezření, že Rusko každou chvíli vpadne do Ukrajiny. Toto moje podezření kolem mě sdílí jen velmi málo lidí. Většina mi to vyvrací a neumí si v “dnešním světě” něco takového představit. Diskuze na tohle téma postupně nabírají na obrátkách. Většina různých odborníků na zahraniční politiku a bezpečnost vyjmenovává přesvědčivé důvody, proč Rusko žádnou otevřenou válku proti Ukrajině nevyvolá. Strašení, vojenská cvičení, strategická hra. Co by z toho prý Rusko mělo…

24. února 2022

Stalo se, co jsem očekával. Většina odborníků nyní hledá nová pozice, o těch včerejších se mlčí. Je to všem jedno, je válka. Válka, která sice neměla být, ale je. Lidé ve válce se pramálo starají o to, v čem se odborníci mýlili. 

Nejsem překvapen, že celoplošná válka vypukla. Překvapilo mě ale, jak silný odpor kladla Ukrajina od samého jejího začátku. Odhodlání a schopnost Ukrajinců zastavit na svém území druhou největší armádu světa na mě udělalo nesmazatelný dojem. 

Následně dochází k zřejmě rozhodujícímu okamžiku pro dlouhodobý odpor Ukrajiny proti agresorovi. Na rozdíl od anexe Krymu a separatistických snah na východě se Putin osudově přepočítal: strhává se vlna podpory v celé Evropě, a nejen zde. V USA, Kanadě, Austrálii. 

Putuje obrovské množství pomoci a zapojují se tisíce dobrovolníků. Vznikají nové dobrovolnické organizace. Formuje se mezinárodní legie, do které bych rád vstoupil. Bohužel mi to závazek v české armádě neumožňuje. Se sborem dobrovolných hasičů pomáhám aspoň uprchlíkům na našem území. 

Pomoc je živelná. Lidé zahrnují organizace věcmi. Na jednu stranu se ozývají hlasy, že si uprchlíci věcí neváží, že se věci hromadí a nejsou využity. Na druhou stranu vidím, že lidé bez rozmyslu plní sklady nepoužitelným materiálem. 

Poprvé slyším názvy měst jako Izjum, Záporoží, Bachmut, Kramatorsk. Mluvím s lidmi z Ukrajiny a zjišťuji, co se u nich v zemi děje. Dohledávám všechny možné zdroje a snažím se zorientovat v situaci. 

Tvrdý střet s realitou, srpen 2022

Chci pomoct, jakkoliv a hned, ale kamkoliv se zapojím, vidím po čase zmatek, složitou koordinaci a mrhání prostředky. Pro všechny je situace nová a každý dělá co umí. V červnu končím v armádě a konečně v srpnu se mi podaří vyrazit na Ukrajinu osobně s Martinem Krejčím, dobrovolníkem s přezdívkou Taylor. 

Jedeme dvěma auty a vezeme zdravotní materiál a vybavení jednotkám, se kterými je Taylor v kontaktu. Po dvanácti hodinách cesty máme úspěšně za sebou kontrolu na hranicích a přijíždíme do skladu v Lutsku, kde přespíme. 

Udivuje mě množství materiálu, který se zde nachází. Brzy ráno vyrážíme do Kyjeva, kde mě Taylor představí několika příslušníkům SBU, ukrajinské civilní kontrarozvědky. 

Z Kyjeva pak už pokračujeme rovnou na Donbas. Na začátku a na konci každého města jsou blockposty hlídané ozbrojenými složkami. Zde probíhají důkladné kontroly všech aut a posádek v obou směrech. Díky kombinaci Taylorových zkušeností, kontaktů a drzosti projíždíme všechny blockposty vcelku hladce a to i po večerním zákazu vycházení, kdy se nesmí po Ukrajině cestovat vůbec. 

Za celou cestu jsme měli jen jeden větší problém, kdy nás na blockpostu považovali za separatisty. Chtěli nás zavřít a zabavit nám vozidlo. I tuto komplikaci vyřešil Taylor naprostým odhodláním a pár telefonáty na správná místa. Zhruba po šesti hodinách nás pak nechali pokračovat.

Bachmut, srpen - září 2022

Se zpožděním přijíždíme ráno do centra Bachmutu, kde probíhají tvrdé boje s Wágnerovci. Už z dálky je cítit smrad spáleného tritolu. Město je ponořené v dýmu. Silnice do města je lemovaná spálenými vraky aut.  

Okamžitě po příjezdu se zapojujeme do ošetřování raněných a jejich transportu do přilehlých nemocnic. 

Tento způsob války je naprosto vzdálený všemu, s čím jsem se v armádě za 23 let setkal. Připadám si jako ve filmu z první světové, jen s o něco modernějšími zbraněmi. Zákopová válka, kde jsou protivníci jen pár desítek metrů od sebe. Dochází k osobním stečím za použití samopalů, nožů i polních lopatek. 

Mnoho soubojů vyhrává ruská armáda jen na základě obrovského množství obětí. Pokud se během neúspěšného útoku pokusí část ruských vojáků stáhnout zpět, jsou cestou pro výstrahu postříleni z vlastních řad. 

Přesila nepřátel je hrozivá, ale to nejsou všechny síly, které určují vítězství v boji. Na straně Ukrajinců je obrovská motivace bránit své rodiny a svou zemi. Na straně druhé? Těžko říct.

Krom těchto bojů tělo na tělo jsou města bez přestání zasypávána obrovským množstvím dělostřelecké munice. Dělostřelecké granáty 152 mm, grady, miny z minometu, a to vše ve frekvenci klidně i 40 dopadů do minuty ve dne i v noci. Prakticky není možné zaslechnout víc jak minutu ticha. Ve městě se neustále objevují nové požáry, ubývá průjezdných silnic. 

Přibývají vraky aut, místa zavalená sutinami. Praská voda v zemi a teče po bachmutských ulicích. V tom všem zůstalo ve městě velké množství civilistů. Mezi projíždějícími tanky a nekonečnou střelbou potkávám dvě malé děti na koloběžkách. Později se dozvídám, že jejich táta odešel bojovat za ruskou stranu, máma pije do němoty a děti si chodí hrát v okolí nemocnice, kde se o ně starají vojáci a personál. V prosinci téhož roku už jsou děti i matka po smrti.

Dva týdny v této oblasti pomáhám společně s Taylorem a Pašou prakticky nepřetržitě se vším, co je třeba. Je to pro mě skok do naprosto nepředstavitelné reality této války. S misemi v Afghánistánu a Kosovu něco nesrovnatelného. 

Přísun zraněných nekončí. Amputace, průstřely, tržná zranění, devastační poranění všech částí těla. Bál jsem se, že svým nedostatečně kvalifikovaným zásahem můžu někomu ublížit. Bál jsem se ale jen prvních pár minut. Rychle jsem zjistil, že cokoliv udělám, zvýší dotyčnému šanci na přežití. 

Nejsou doktoři, nejsou sestry, nejsou lůžka, není čas. Operuje veterinář, kovář a jediný vystudovaný lékař. Další zranění přibývají geometrickou řadou. Hromadí se také mrtví, které sotva někdo stačí dávat aspoň do černých pytlů. 

Snažíme se část zraněných stabilizovat a přesouvat do dalších nemocnic, ale samotný transport je dalším bojem o život celé posádky. Každé ráno nastupuje nová směna řidičů a zdravotníků ke svážení raněných z fronty, každým výjezdem přibývají šrámy od střepin a průstřely. 

Velmi mě zasáhla situace, kdy jsme s Jary ve dvou zachraňovali těhotnou mladou ženu se šrapnelem v břiše, prostřeleným kolenem a téměř amputovanou rukou. Bez lékaře, pod ostřelem, s čelovkami kryjeme během výbuchů ženu vlastními těly. Do hodiny se stabilizovaná žena dostává do provizorní sanity, která ji převeze do nemocnice v Kramatorsku. Jestli přežila, to nevím.

Dezoláta nepřesvědčíš, září 2022 

Z tohoto šíleného kolotoče musíme podle plánu za pár dní vypadnout. Nechat tam všechny, které jsme poznali a jet co nejrychleji nashromáždit novou materiální pomoc. Vím zcela jistě, že se MUSÍM co nejrychleji vrátit zase zpátky. Kromě pomoci v Ukrajině bych se ale chtěl podělit o zkušenosti a informace doma. 

Abych si vůbec dokázal v hlavě poskládat, co se tady stalo, bude to chvíli trvat. Cestou zpátky se snažím porovnat si právě získané zážitky s tím, co jsem o válce slyšel v Česku ještě před odjezdem…

Slyšel jsem v Česku, že prý vojáci brání civilistům v odchodu z měst, aby je mohli používat jako živé štíty. Viděl jsem na vlastní oči, že lidé opravdu odmítají opustit své domovy i přes opakované výzvy. Slyšel jsem v Česku, že většina vojáků jsou fašisti, od kterých se dá čekat jen to nejhorší. S žádným fašistou jsem se nesetkal, a to ani při výcviku vojáků z Azova.

Beru si za svůj osobní úkol přenést svoje poznatky do Česka. Mluvit s lidmi o tom, co jsem na vlastní oči viděl. Bohužel nedlouho po návratu narážím na absolutní zatmění lidí, kteří ani poté, co jsem jim ukázal své fotky a videa nepřestali tvrdit, že je to celé nahrané a že to rozhodně není tak, jak to vypadá. Hrabu se ze srážky s realitou a znovu svou energii směřuji na další pomoc.

Podruhé s Taylorem, říjen 2022

Během třech týdnů vyrážím s Taylorem znovu na Ukrajinu. Vezeme opět i materiál, ale naším hlavním cílem je výcvik jednotek v oblasti zdravovědy, střelecké a taktické přípravy. Výcvik Ukrajinské armády je - podobně jako v celém bloku bývalé Varšavské smlouvy - založený na stejné taktice jakou má Rusko. Snažíme se ukázat moderní taktiku, předat nejnovější poznatky z bojové medicíny a vyvrátit zkostnatělé a nefunkční postupy. 

Současně při výcviku v oblasti střední Ukrajiny předáváme vojákům naše osobní poznatky z bojů na linii. V této době byli ještě vojáci v Poltavě přesvědčení, že se jejich bojové nasazení nechystá. O měsíc později už všichni bojovali v oblasti Bachmutu. 

Návrat do Bachmutu, listopad a prosinec 2022

Třetí cesta roku 2022 vedla nejprve do města Ivano-Frankivsk, kde jsme týden cvičili jednotku Kraken v bojové medicíně. Poté jsme, po dvou měsících, opět navštívili Bachmut. 

Město je prakticky zničené, civilisté, kteří zůstali jsou závislí na humanitární pomoci. Nefunguje nic. Voda neteče ani v nemocnici. Trvá nepřetržité ostřelování. Praskající voda zaplavuje ulice a všude se tvoří ledovka. 

Setkáváme se s čečenskými bojovníky, kteří odhodlaně bojují proti Rusku. V nemocnici ošetřuji ruské vojáky, kteří zběhli i s ukořistěnou ruskou technikou na ukrajinskou stranu. 

Starší muž, který nám o pár minut později umírá na stole, nám vypráví, že pochází ze smíšené, rusko-ukrajinské rodiny. Celý život prožil v Bachmutu, má ale ruské občanství a tak byl odveden. S celou posádkou tanku po třech měsících v ruské armádě odmítli bojovat proti Ukrajině a vraždit civilisty ve svém rodném městě. 

Zničili část ruské techniky a s další technikou utekli k ukrajinské armádě. V době, kdy jsem se s mužem setkal já, bojoval se svou posádkou v ukradeném ruském tanku za ZSU, ukrajinskou armádu, už víc než půl roku.  

Mezičas

V roce 2022 jsem získal mnoho zkušeností a prožil věci, na které do smrti nezapomenu. 

Stále vidím obličeje lidí, kteří odjíždějí evakuovat raněné a už se nikdy nevrátí. Vidím partu kluků, kteří si se mnou jdou udělat společnou fotku a s pokřikem “zasraná válka, zasraný Rusko, zasranej Putin” nasedají do auta. O pár minut později jsou všichni mrtví. 

Nedlouho po našem odjezdu Bachmut definitivně padl. Už jsme se tam nemohli vrátit, mohli jsme jen každý po svém přijmout skutečnost, že téměř všichni naši přátelé tam jsou mrtví. 

Poprvé jsem na této cestě potkal bábušku, která se stala součástí každé mé další cesty do Ukrajiny. 

V období nejhorších chvil mezi zraněnými v bachmutské nemocnici jsem začal psát svůj Deník dobrovolníka, který si začal žít vlastním životem. Nejprve se za jeho autora vydával muž s přezdívkou Hoho, o pár let později pomohl David Matásek namluvit deník jako audioknihu a momentálně jeho díly vycházejí na aktuálně.cz. 

Deník dobrovolníka mimo široké veřejnosti oslovil v prosinci roku 2022 i youtubera Bratříčka, s jehož pomocí se podařilo vybrat na podporu Taylorovi činnosti rekordních 6 milionů korun za jeden jediný den. 

 Únor 2023 

Rozhodl jsem se svou další cestu do Ukrajiny spojit se Samem a Tadeášem z humanitární organizace Perun. Potkal jsem je s Taylorem v roce 2022 na Ukrajině. Jezdí s pomocí od začátku války, rád se přiučím něco nového. 

K radosti mé manželky jsme vezli zásilku speciálního krmení pro žirafy v charkovské a kyjevské ZOO, kterou darovala liberecká zoologická zahrada. 

Navázali jsme kontakt s veliteli 45. a 46. brigády v Kramatorsku, kam jsme během roku 2023 navozili společně velkou spoustu vyžádaného materiálu. 

Při jedné z cest nás ale čekalo nepříjemné zklamání, když jsme při návštěvě velitelství nečekaně objevili námi dovezené zimní věci na štábu pod schodištěm, ačkoliv vojáci na pozicích tyto věci evidentně postrádali. Sám jsem své osobní zimní věci rozdával klukům, kteří v zimě opravovali tank v tričku a letní blůze. 

Tohle mě hodně naštvalo. Dlouhodobě vázla i zpětná vazba a celkově se mi z přístupu velitelů, kteří posílali kluky na smrt a řvali na ně jak hovada, zvedal žaludek. 

Buď jsem se na to mohl vykašlat, nebo projít přes ty kancelářské krysy a dostat se dál. Na frontu mezi skutečné vojáky, kteří denně bojují o život svůj i svých blízkých. Jak to ale reálně udělám, to jsem tehdy neměl ani tušení.

Sestřička Jary, březen 2023 

Na svých cestách jsem zkoušel spojit ještě síly s dalšími lidmi. S Guerilla medic jsem absolvoval cestu po Ukrajině, kde jsem poznal Tanga.

S Tangem jsem pak strávil více jak dva měsíce nedaleko Vuhledaru. Ani jedna z těchto společných cest zdaleka nedosahovala toho, co jsem předtím absolvoval s Taylorem, a už vůbec se neslučovala s mými představami o efektivní pomoci Ukrajině. 

S Guerilla medic jsem v Čechách absolvoval kurz bojové medicíny, kde jsem si rád rozšířil a utřídil svoje dosavadní poznatky. Následná společná cesta na Ukrajinu pak ale spíš připomínala slušně řečeno “válečnou turistiku”. 

Prvně jsem se setkal s lidmi, kteří barvitě mluví o bojích a zraněních u kterých osobně nikdy nebyli a využívají válku ke svému zviditelnění. Tato zkušenost, jak se později ukáže, není rozhodně poslední ani ojedinělá.   

Na této cestě mi volá Taylor, že je nedaleko Kreminni. Dostávám od něj zprávu, že sestřička z bachmutské nemocnice Jary zemřela při dělostřeleckém útoku. Zpráva o této mladé, věčně usměvavé ženě mě silně zasáhla. Věnovala nám spoustu času na sále. Vždycky poradila, pomohla a zapojila nás do každé akce.  

Ztráta dvou českých hrdinů, 15. a 18. 3. 2023

Během návratu z Ukrajiny se náhodně dozvídám, že byl Taylor vážně zraněn. Zdržuji se na Ukrajině a snažím se zjistit podrobnosti. Bohužel se mi nedaří zjistit, kde je, ani získat jakoukoliv další informaci. Nakonec pokračuji do Čech a pátrám dál. 

O pár dnů později vychází oficiální zpráva o jeho smrti. 

Jen o tři dny později dorazí další smutná zpráva. Ve stejné oblasti padnul Karel Kučera, ve věku 22 let. Ten bojoval pod mezinárodní legií. 

Na pohřbu Taylora jsem se rozhodl, že při další cestě podám žádost o kontrakt v ukrajinské armádě. Její schválení nakonec ale trvalo více než 9 měsíců. Během této dlouhé doby se udála ještě spousta událostí, které mě přesvědčily, že můžu být mnohem užitečnější jako pomoc zvenku, než jako řadový voják v zákopu.

Mezičas

Koncem roku 2023 jsem podpořil sbírku pořádanou organizací Cesta naděje a života. Sbírka pokryla nákup evakuační šestikolky pro českého medika bojujícího v Ukrajině. 

Seznámení s Runou, srpen 2024

Po doručení šestikolky k jednotce ze situace vyplynulo, že Arisu vlastně není tak úplně medik, ale dronař. Přesto jsme se rozhodli tam šestikolku nechat s tím, že si její nasazení v bojích s odstupem času zkontrolujeme. 

Poté co jsme se několik měsíců nedočkali žádné zpětné vazby, videí, nebo fotek, které by dokumentovaly činnost šestikolky, jsme se rozhodli ji stáhnout. 

S další šestikolkou se situace k mému upřímnému naštvání ještě jednou opakovala u jednotky v Kyjevě. 

Na třetí pokus jsme navázali spolupráci s jednotkou Runy, kde se konečně začaly dít věci podle mých představ. Perfektní zpětná vazba, videa a fotky z akcí. Neustálé vylepšování a využívání šestikolky pro všechny možné účely. Vděk a pokora. Konečně. 

Mezičas

Neustálým tlakem na pomalou mašinerii v organizaci, narážením na neschopné a nevděčné velitele ukrajinských jednotek a veden obrovskou osobní odpovědností za peníze dárců, kterým jsem se svým jménem zaručil jsem dospěl k závěru, že takhle to už dál nemůžu táhnout. 

Díky Runě a jejímu přístupu jsem se postavil na vlastní nohy a vzal věci do svých rukou. Už žádné vození nepotřebných věcí, žádné rádoby humanitární akce, které postrádají jakýkoliv smysl. 

Moje jméno - moje odpovědnost. 

Začínám pracovat sám. Symbolicky pod přezdívkou MAC, kterou jsem dostal na své úplně první cestě od Taylora. Jakoby se tímto rozhodnutím rázem otevřely všechny dosud zavřené dveře. Začínám přímo spolupracovat s jednotkou Rugbistů a dále s Ostrými kartuzami. 

Jak moje žena poznala válku, leden 2025

Na mou první cestu v roce 2025 se mnou vyráží moje žena. Za 14 dní jsme navštívili bábušku, jednotku Runy i Ragbisty. Cestou tam i nazpátek jsme se setkali s Radouchem - českou dobrovolnicí, která tou dobou dokončovala dronařský kurz v ukrajinské armádě. 

Přestože jsem se cestu snažil koncipovat jako “bezpečnou”, o zážitky nebyla nouze. Sebrali nás v Sumy na blockpostu a prověřovali nás přes SBU. Odvezli nás do stavební buňky, kde sídlili jejich úředníci. Dvě stejné buňky vedle byly už rozstřelené. Tady bych chtěl osm hodin denně pracovat…

Runa nás nechala otestovat jejich vychytávku - šestikolku s přidělaným kulometem. Na hranicích jsme si užili hodiny čekání, několikanásobnou kontrolu nákladu a došlo i na rentgen, psy a kontrolu podvozku.      

Nejpevnější přátelství vznikají ve válce, 2025

Další cesty v roce 2025 už absolvuji sám, což mi umožňuje účastnit se bojových akcí s jednotlivými jednotkami. Mezi nejzajímavější z nich patří  bojové nasazení s Rugbisty v Kurské oblasti, kde jsem strávil několik týdnů. 

Vždy zůstávám podle aktuální situace - někdy týden, někdy i měsíc. Sbírám zkušenosti a informace o fungování a potřebách jednotlivých brigád. Postupně se zapojuji na všech pracovních pozicích. 

Z původní spolupráce vzniká pevné přátelství. Domů odjíždím prakticky jen posbírat další materiál, předat informace a setkat se s lidmi, kteří mou činnost podporují. Vše konečně funguje napřímo tak, jak jsem si představoval. Pomoc díky podpoře dárců přichází téměř okamžitě a efektivně. 

Naučil jsem velitele říct přesně, co v danou chvíli potřebují, nevozím nic, o co by si neřekli. Během společného času v bojích navrhuji vylepšení a nabízím možnosti. Omezil jsem dovážení věcí z Čech, pokud jdou za stejnou, nebo většinou nižší cenu nakoupit přímo v Ukrajině. Stále se setkávám s novými lidmi, kteří chtějí pomáhat a nebo už pomáhají.

Mezičas

V roce 2025 jsem absolvoval na Ukrajinu celkem dvanáct cest a najel při tom 80 tisíc kilometrů. Dovezl jsem pomoc za téměř 30 milionů korun. Aktivně podporuji 6 brigád.

 

Konec roku 2025 mě zastihl na cestě z Ukrajiny. Hodinu před půlnocí stavíme s Martinem a Zdenkou v hotelu nedaleko Žitomiru. Připíjíme na lepší časy a jdeme spát. 

Leden 2026

První den roku 2026 trávíme na cestě domů.  Zanedlouho už ale vezu jednotkám dvě dodávky, sedmapůltunový náklaďáka, terénní auto a vlek na přepravu aut. 

Na Ukrajině jsou extrémní mrazy a sbírka SOS KYJEV nabírá nečekané obrátky. Nabízím proto pomoc organizaci Dárek pro Putina s nákupem a rozmístěním generátorů mezi potřebné civilisty, hospicy a dětské domovy. 

Z této cesty se tak stává maraton, kdy se snažím skloubit původní plány a spolupráci na generátorech. Na konci ní mám spánkový deficit a na všech kreditních kartách vyčerpané limity. 

Nakoupil a rozmístil jsem několik desítek generátorů, předal auta jednotkám, pořídil a předal několik brokovnic, solárních panelů, hasicích přístrojů, notebooků. Předal trenažer na střelbu v Chersonu, kde jsem se rovnou krátce zdržel na výcvik. Navštívil bojové pozice, poskytl první pomoc civilistovi se zástavou srdce a stihl jsem i navštívit moji bábušku. 

Únor 2026 

Jsem zpátky doma. Rozjíždím přípravy na březnový výjezd. 

Mezičas

Jsem si jistý, že touto cestou chci jít i v roce 2026. 

Jsem vděčný všem za jakoukoliv podporu mé činnosti. Se svěřenými prostředky se snažím nakládat co nejefektivněji a transparentně. Pokud to bude v mých silách, odpovím rád každému na případné otázky.   

Díky Vám společně až do konce!