Krize v Bolívii aneb Pohled do vlastního zrcadla

12. 11. 2019 / Daniel Veselý

Vždy mne zaráželo, jak živě se zajímáme o činnost či zločinné aktivity režimů, na něž prakticky nemáme žádnou páku, vyjma drakonických a v podstatě neúčinných sankcí. Často přitom nevidíme břevno ve vlastním oku. Je sice chvályhodné, že systematicky kritizujeme a odsuzujeme zdánlivě iracionální jednání tzv. darebáckých států, nicméně proč nezačít tam, kde lze skutečně něco změnit.

Jestliže se považujeme za příslušníky západního civilizačního okruhu a nositele západních hodnot, musíme vždy aplikovat nejpřísnější měřítko na nás samotné i naše spojence, a teprve pak totéž aplikovat na námi designované nepřátele. Jenže se tak prostě neděje – anebo jen málo. A mezitím na globálním Jihu zuří protesty od Alžírska přes Libanon a Irák až po Chile, aniž bychom vlastně chápali, v čem vězí skutečné problémy těchto zemí. A silně pochybuji o tom, že na tamní události můžeme nahlížet naší, poněkud úzkoprsou optikou. Svět je totiž příliš rozmanitý na to, abychom jej pochopili v jeho komplexitě.

Trpělivého pozorovatele asi nezaskočí ticho po pěšině panující v české kotlině; ticho obestírající aktuální politickou krizi v Bolívii, kde patrně došlo k měkkému puči proti prezidentovi Evo Moralesovi, prvnímu domorodému lídrovi, který se stal v této zemi prezidentem. Organizace amerických států (OAS) zveřejnila zprávu, podle níž byly zmanipulovány říjnové volby, ve kterých Evo Morales podle oficiálních údajů získal 47 procent hlasů. Kritikové OAS naopak vyčítají, že svá tvrzení nepodložila pádnými důkazy. Bývalý bolivijský prezident je bezesporu kontroverzním lídrem, jehož vysoká politika zákonitě semlela jako každého druhého. Obvinění z autoritářských tendencí, jež dopadají na Moralesovu hlavu, mě zas tolik nepálí, neboť Latinská Amerika prostě není Europa. Spíše mu mám za zlé, že zapomněl na své domorodé kořeny, když jeho vláda potlačovala protesty proti výstavbě dálnice na domorodé půdě.

Ať už jsou ale Moralesova provinění jakákoliv, neměla by být v žádném případě omluvou pro „soft puč“ v režii bolivijské oligarchie, která je plně podporována Spojenými státy. Koneckonců sám Donald Trump Moralesovu rezignaci označil za „důležitou chvíli pro demokracii v západní hemisféře“, přičemž velebil bolivijskou armádu. Samozřejmě, že Trumpově administrativě jde o to, aby se i tato země vrátila k tradičnímu pravicovému autoritářství, které jde na ruku Bílému domu.

Je ale moc pohodlné upozorňovat na přečiny další „socialistické“ vlády v situaci, kdy podle tvrzení Noama Chomskyho a historika Vijaye Prashada Bílý dům počítal i s Moralesovým fyzickým odstraněním. Ať tak či onak, Moralesova vláda od roku 2006, kdy se poprvé chopila moci, prostřednictvím ekonomických a sociálních programů dokázala zredukovat počet chudých Bolivijců o celou pětinu. Moralesův kabinet otevřeně kritizoval neoliberální politiku, snížil závislost své země na Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu, zatímco Bolívie zažívala nebývalý hospodářský růst. A to v jedné z nejchudších latinskoamerických zemí rozhodně není málo.

Moralesova vláda byla pod výhrůžkami ze strany policejních a vojenských sil nucena rezignovat, zatímco v ulicích řádili Moralesovi odpůrci, kteří rabovali a zapalovali domy předáků vládní strany Hnutí k socialismu a došlo dokonce i k únosu, jak informuje Washington Post. Nyní v Bolívii nastává politické vakuum a není zaručeno, že krize nepřeroste v masové násilnosti.

Krátce poté, co OAS zveřejnila svá obvinění, Evo Morales na svou funkci rezignoval. A ruku na srdce: Mohlo by k něčemu takovému dojít i u nás?

1
Vytisknout
3186

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2019