Nech je svetlo: Opravdový horor ze Slovenska

1. 7. 2019 / Jan Čulík

 

V Karlových Varech se v neděli promítal estonsko-lotyšský dokumentární film režisérky Xenie Ochapkiny Surematu (Nesmrtelní). Zaznamenával život v temném ruském městě v zimě,  daleko za polárním kruhem, kdesi v Murmanské oblasti, v místě kde za Stalinovy vlády existovaly koncentrační tábory. Někdejší vězňové tam zůstali a ve tmě, mrazu a zimě tam žijí jejich potomci dodnes.

Kolem města se doluje jakási ruda a mrazivé a temné scény polární noci jsou přerušovány záběry dlouhých nákladních vlaků, odvážejících neustále vytěženou rudu kamsi.

 

Jak město žije? Děti od osmi let výše se účastní vojenského výcviku se zbraněmi v mládežnické "sekci" ruské armády. Dostává se jim národoveckého poučování a od mala jsou přesvědčováni, že musejí obětovat svůj život ruskému státu a bojovat proti "záškodníkům" a cizím "nepřátelům" - jinak by jejich země, Rusko, prý žila v porobě. Děti jsou tu indoktrinovány, že tím, že obětují svůj život ve válce za vlast, se stanou nesmrtelnými. "Dobrá válka je lepší než špatný mír."

Režisérka a její tým z pobaltské oblasti právem natočila kritický film vůči ruskému nesnášenlivému národovectví a šovinismu. Trvalá vojenská indoktrinace dětí obou pohlaví v současném Rusku nepřekvapuje.

Co je ale šokující, že podle filmu Nech je svetlo režiséra Marko Škopa, je velmi podobná situace na dnešním Slovensku. Jenže Slováky stát nenutí k tomu, aby se tamější mládež ultrapravicovým způsobem militarizovala, jako se to děje v Rusku. Podle tohoto filmu to mladí Slováci dělají sami, docela spontánně, a to za podpory všeobecného obyvatelstva i katolické církve.  Film  Nech je svetlo se v Karlových Varech promítal v neděli v hlavní soutěži. Je to opravdový horor a měl by dostat hlavní cenu. Po promítání filmu v hlavním sále hotelu Thermal v neděli večer uspořádali diváci po právu režisérovi Škopovi, hlavnímu představiteli filmu i celému štábu ovace ve stoje:




Hrdina filmu, čtyřicetiletý Milan, stavebník, pět let pracující a vydělávající v Německu, a jezdící vždycky domů do slovenské vesnice jen na skok, zjistí, když se vrátí na Vánoce k rodině na Slovensko, že se situace radikálně změnila a rodina a celá vesnice, ne-li celý kraj je postižen fašismem.

Milanovo zjišťování je postupné a má opravdové vlastnosti hororu. Film je napínavý a nesmírně záslužný. Ukazuje na nebezpečné národovecké, mafiánské spiknutí nedávno vzniklé ultrapravice, proti němuž se nikdo neubrání.

Svým způsobem je tento film vlastně velmi podobný dánskému filmu Synové Dánska,   o němž jsme tady referovali včera. I Slovensko se v tomto filmu náhle propadlo do skutečné hrůzy a není proti tomu obrany. Je velmi záslužné, že v obou těchto zemích, potenciálně postižených extremismem a fašismem, se o tom natáčejí děsivé, napínavé a varovné filmy. I když je velkou otázkou, zda to na lidi, postižené emocionálním národovectvím a xenofobií, může mít jakýkoliv pozitivní dopad.


Zpočátku to s Milanovým asi sedmnáctiletým synem vypadá tak, že je prostě jen vůči rodičům vzdorný a že s nimi nekomunikuje a neustále odchází za "kamarády", protože s ním mlátí puberta. Milan posléze zjišťuje, že se úplně stejně chová i jeho desetiletý syn. Také pořád musí chodit za "kamarády".

Postupně vyjde najevo, že oba chlapci jsou ve vesnici nuceni chodit do ultrapravicové, polovojenské mládežnické organizace, která připravuje místní mládež na "boj proti parazitům a cizákům" - a jejíž mladiství předáci členy organizace terorizují šikanou a násilím, prý aby "zmužněli".

Kamarád Milanova sedmnáctiletého syna Peter spáchal sebevraždu tím, že skočil pod vlak. Co jeho sebevraždu způsobilo, nikdo nevyšetřuje. Ale postupně se ukáže, že Peter byl nespravedlivě obviněn, že je "teplouš" a celá skupina mladistvých byla vedením organizace ho donucena hromadně znásilnit.

Nad případem se zavře voda. Ve vesnici vládne fašistická mafie, kterou podporuje i místní farář. Ten káže v kostele, že spáchat sebevraždu je smrtelný hřích. Milanovi posléze "vysvětlí", že mladý sebevrah prý "žil v hříchu", takže je s jeho smrtí všechno v pořádku, nikdo není vinen.

Když se Milan se svou rodinou pokusí postavit na stranu zoufalých sebevrahových rodičů a zjistí, co se vlastně stalo, stanou se ve vesnici terčem nenávisti. Místní lidé jim vytloukají okna. "Já se bojím, táto," říká asi osmiletá Milanova dcera. "Oni nás nenávidí proto, že se nás bojí? Nemohl bys jim říct, že jim nic neuděláme?" Vládne strach a nenávist.

Sebevraha Petera byl donucen znásilnit i Milanův syn, a on sám byl také skupinově znásilněn. Rodina se nakonec odhodlá věc oznámit policii. Místní policista jim dlouze čte paragraf, varující je, že mohou být za "křivé obvinění" odsouzeni až na osm let do vězení. Přeruší ho jiný kolega policista - skinhead, zjevně jeden z těch mladíků, kteří ve vesnici organizují ultrapravicovou mobilizaci a šikanu mládeže. Touto scénou - bez řešení - šokující a napínavý film končí.



Jiným dobře zkonstruovaným (neříkám "natočeným", protože je to v podstatě střihový film z archivního materiálu) snímkem byl dokument Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman. Silně byl ovlivněn dokumentem Věry Chytilové, Chytilová versus Forman (1981), který Chytilová koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let směla natočit pro belgickou televizi. Protože ten film šel zcela mimo tehdejší komunistické Československo, byl "normální". Chytilová v něm pronásleduje s kameramanem a zvukařem Miloše Formana na jeho amerických a britských štacích a snaží se mu klást "intelektuální" otázky. Forman protestuje: "Nebudu filozofovat o svých filmech, protože tady můžu o nich říkat vznosné teoretické věty, a bylo by to trapné, pokud by se ukázalo, že ty filmy jsou pak blbé." Ukazuje se, že to od Formana tehdy byla vůči agresivní Chytilové jen provokace, protože ve filmu Heleny Třeštíkové, ejhle, Forman dokáže velmi zajímavě a inteligentně, kriticky, hovořit o významu svých snímků.

Ona scéna, v níž se Forman brání, že nebude o svých filmech teoreticky šťavnit, je v záhlaví Třeštíkové dokumentu, a zkopírovány jsou do něho i další dlouhé pasáže z dokumentu Chytilové, zejména ty o tom, jak Forman žil jako nemajetný imigrant zadarmo po dva roky v newyorském hotelu Chelsea a díval se tam dlouhé hodiny v televizi na program, který vysílal jen hořící oheň v krbu, dále scény z jeho amerického sídla a další sekvence.

Film Třeštíkové je samozřejmě širší, než  byl film Chytilové z osmdesátých let, zaznamenává Formanovu životní historii od dětství, kdy mu nacisté zabili oba rodiče (hovoří se o tom, že právě proto se stal Forman tak dokonalým režisérem, protože ztratil v dětství v důsledku ztráty rodičů emoce a byl schopen se na své české a americké spolubližní dívat analyticky věcně neemocionálně, krutě, úplně jako robot), po jeho úspěchy v šedesátých letech, a po jeho emigraci po roce 1968, která vyvrcholila jeho obrovskými úspěchy - i propady v USA.

Dokument Třeštíkové je nesen obrovskou narativní energií, která vyzařuje z Formana za všech okolností. Velmi mi v tom smyslu připomíná Josefa Škvoreckého, kterého jsem znal osobně. Škvorecký, stejně jako Forman, neustále vyprávěl příběhy. Oba pořád pábili jak Bohumil Hrabal, byli fascinováni lidskými historkami. Film Třeštíkové opravdu stojí za zhlédnutí už díky té formanovské energii, i když vlastně nic moc nového nepřináší a nejde vlastně myšlenkově  příliš daleko za to, co o Formanovi natočila už Chytilová. Nic se například nedovíme, co si Forman myslel o postkomunistické České republice, kromě stručných několika vět na konci, kde Forman říká, že Češi pořád ještě nejsou vnitřně svobodní.

Dobrý je Formanův bonmot v tomto filmu, že svoboda je jen v té zemi, kde je možné hlasitě protestovat, že tam svoboda není. 
0
Vytisknout
8012

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019