V polovině prázdnin se extrémně prohloubí závislost Evropy na USA. Zpochybní to hodnoty, jež dosud EU na mezinárodní scéně garantovala

5. 7. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut
Počátkem srpna přestane platit dvoustranná mezinárodní smlouva o střelách středního a kratšího doletu z roku 1987 ("INF Treaty"), která v Evropě USA a SSSR/Rusku zakazovala vývoj, testy a rozmisťování raket s doletem 500-5 500 km. Technicky vzato, již v den vypršení smlouvy se závislost evropské bezpečnosti na Trumpových USA vystupňuje do té míry, jak tomu nebylo nikdy od skončení studené války. A to bez ohledu na všechny probíhající nebo plánované evropské obranné iniciativy, které se zcela míjejí s ruským jaderným zbrojením.


Poté co Donald Trump začal zpochybňovat americký alianční systém, evropští politici hovoří o budování vlastních vojenských kapacit - a podnikli i některé dílčí kroky tímto směrem. K dohnání amerického technologického náskoku, který byl patrný již přinejmenším před 20 lety, to však zatím nepostačuje. A především: Všechny tyto iniciativy se týkají tradičního "konvenčního" zbrojení. Jenže nyní je řeč o strategických jaderných silách.

Rusko má evidentně v úmyslu pokračovat ve vývoji a rozmisťování prostředků zakázaných smlouvou INF - v aktivitách, které se staly bezprostřední příčinou amerického vypovězení dohody. Nedává jistě smysl jednostranně dodržovat dohodu, kterou protistrana léta systematicky porušuje. Jenže opatření, která budou podniknuta v reakci na nové ruské zbrojení, neproběhnou v evropské režii - stanou se téměř jistě jednostrannou americkou záležitostí, zatímco Evropa se omezí na postavení pasivního objektu cizího úsilí.

Ať už si kdokoliv představuje cokoliv, na současné ruské vedení může platit jedině tradiční symetrický přístup - tzn. proti novým jaderným raketám a střelám s plochou dráhou letu musejí stát jaderné rakety a střely s plochou dráhou letu ohrožující Rusko stejně, jako ruské zbraně mířící na západ ohrozí evropská města. Moskva nesmí svým zbrojením získat žádnou výhodu, která by jí umožnila diktovat Evropě. Ovšem Evropa si podle všeho sama příslušný deterent nezajistí.

V Evropě se nacházejí dvě jaderné mocnosti - Británie a Francie. Každá z nich disponuje menším nezávislým arzenálem jaderných zbraní, který teoreticky přispívá k obraně Evropy. - Teoreticky proto, že Británie a) právě opouští EU a směřuje k uzavření se do sebe, které jí přinese drtivé ekonomické a sociální škody a další politickou destabilizaci, b) s velkou pravděpodobností konzervativního následníka Theresy Mayové poměrně krátce po provedení brexitu vystřídá v premiérském křesle vůdce labouristů Jeremy Corbyn, který dává jednoznačně najevo, že by v této funkci "jaderné tlačítko" nikdy nepoužil. A tím se stávají britské jaderné zbraně de facto zbytečnými. Jsou totiž k něčemu jedině tehdy, pokud potenciální protivník 100 % věří, že Britové by na jaderné napadení odpověděli stejnou mincí. Jinak je Británie na tom úplně stejně, jako kdyby žádné jaderné zbraně nikdy neměla.


Pozn. JČ: Absolutně není jisté, že by Jeremy Corbyn vyhrál jakékoliv budoucí všeobecné volby. V současnosti je právě kvůli Corbynovi popularita labouristů nesmírně nízká, dosáhla rekordního propadu 18 procent a bude dále klesat. V současnosti jsou v Británii čtyři politická seskupení, labouristé, konzervativci, Brexit Party a liberální demokraté, která všechna mají podporu kolem 20 procent voličů. V důsledku zastaralého většinového hlasovacího systému nedostane politická strana, která má dvacetiprocentní podporu, skoro žádné poslance, ale už pětadvacetiprocentní jí dává podporu stovek poslanců. V dané situaci a v archaickém volebním systému není VŮBEC jasné, kdo příští všeobecné volby vyhraje.

Zbývá tedy prakticky jen francouzský jaderný arzenál, neboli "Force de frappe". Ten ale již dávno nepředstavuje klasickou jadernou triádu. Před dvaceti lety Paříž kompletně zlikvidovala celou pozemní komponentu - sila s raketami středního doletu na Plateau d'Albion i taktické rakety u manévrových jednotek. Námořní komponentu tvoří čtyři zbylé strategické ponorky třídy Le Triomphant, každá se 16 raketami M45 (dolet 6 000 km, jaderné hlavice 6 x 110 kt) nebo modernějšími M51 (dolet 10 000 km, hlavice 6-10x 110 kt). Leteckou komponentu na letounech Mirage 2000N představuje 75 ks střel ASMP s doletem 300-500 km a hlavicí o ekvivalentu 100-300 kt klasické trhaviny.

Co se týče politických deklarací, Francouzi dali ještě za minulé administrativy najevo, že jejich jaderné síly by měly bránit celou EU. Na druhé straně neproběhly žádné organizační změny, které by tomuto záměru odpovídaly - jinak řečeno, francouzské jaderné zbraně zůstávají nadále podřízeny čistě francouzskému velení.

Co se týče Německa, odpor veřejnosti i elit k jadernému zbrojení je zde tak velký, že dost možná ani přímá hrozba ruských jaderných zbraní nezmění dosavadní striktně odmítavý přístup. Jinak řečeno, Německo se nejspíše nikdy nestane jadernou mocností - na rozdíl třeba od Japonska, které si, jak známo, nechává dlouhodobě pootevřená dvířka pro případ, že by mu nic jiného nezbylo.

Realisticky vzato, žádná další evropská země vlastní jaderné zbraně nevyvine. A společný evropský program, o němž občas mluví jednotliví bezpečnostní experti německé CDU, zřejmě také zůstane čistě hypotetickou možností.

Pokud tedy bude Evropa chtít reagovat na novou vlnu ruského jaderného zbrojení jaderným deterentem, má v zásadě jen dvě reálné možnosti: Buď pracovat na posílení a přizpůsobení francouzského jaderného programu, nebo se plně spolehnout na USA.

Francie v reakci na konec smlouvy INF jen těžko začne horečně stavět další strategické ponorky. V úvahu by snad přicházelo nasazení letecké komponenty na obranu celé Evropy a její postupné posilování. Avšak s ohledem na omezený dolet střel ASMP (u modernější verze 500 km, klasicky 300 km) by to předpokládalo rozmístění francouzských letounů Mirage 2000N na východním křídle NATO - v blízkosti potenciální fronty. A NATO se až dosud víceméně drží nepsané dohody mezi Bushem a Gorbačovem z doby jednání o německém sjednocení, podle níž na východ od hranic původní SRN nejsou budovány žádné strategicky důležité vojenské základny aliance. Tento princip bude zřejmě dodržen i navzdory polské snaze vybudovat na svém území "Fort Trump". Ale přesun francouzských jaderných zbraní na východ by další dodržování této zásady fakticky znemožnil. Nemluvě ani o složitých politických debatách v samotné Francii i v zemích, které by tvořily zázemí předsunutých jaderných sil. Je velmi nepravděpodobné, že by se v dohledné době podařilo vyřešit všechny četné komplikace spojené s takovýmto záměrem.

Takže prakticky zbývá jen nový čistě americký deterent. Až dosud byl Pentagonem plánován tak, aby těžiště leželo na námořních prostředcích a nevyžadovalo tedy souhlas evropských zemí s rozmístěním nějaké nové generace "Pershingů" na svém území.

Jiná otázka ovšem je, že by to znamenalo obrovské prohloubení závislosti evropské bezpečnosti na stále méně předvídatelných Trumpových USA a neslo sebou značnou ztrátu evropské prestiže.

Ti kdo před dvěma lety argumentovali, že "je jedno", zda v čele Spojených států stojí Hillary Clintonová nebo Donald Trump, přirozeně vůbec neměli pravdu. (A to ani nemluvím o všech žižekovsko-masonovských akceleracionistech na krajní levici, ze slepé nenávisti ke "kapitalismu a imperialismu" podporujících Trumpa podle tradiční bolševické destruktivní zásady "čím hůř, tím líp".) Clintonová by ctila tradiční americké aliance, nevedla by obchodní války, není smrtelným nepřítelem ochrany klimatu, atd., atd. Vztahy mezi USA a Evropou by rozhodně zanechala v daleko lepším stavu než její konkurent.

Veškerá agenda dosud garantovaná EU se za Trumpa, který obnovil zastaralou unilaterální a protekcionistickou mocenskou politiku, postupně sune směrem k bezvýznamnosti.

Obnovená závislost Evropy na USA dosti připomínající stav kolem roku 1950 sebou ovšem logicky nese i podstatné znevážení EU a hodnot, které zastává, na mezinárodním poli. Vedle již zmíněné ekologické politiky či volného obchodu jde i o lidskoprávní agendu či zásady multikulturního soužití. To vše bude marginalizováno spolu s Bruselem, který si v "nových" mezinárodních poměrech stále více připomínajících ty staré před rokem 1989 nedokáže samostatně zajistit vlastní bezpečnost.

Již za pár dní se svět stane opět o něco nebezpečnějším a neúprosnějším místem k životu. Začne poněkud připomínat absurdní drama, kde tlačítko více než kdy dříve rozhodující o bezpečnosti evropského kontinentu má pod kontrolou "velmi stabilní génius" roztahující oranžový škleb na druhém břehu Atlantiku.

0
Vytisknout
12279

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019