K výročí konce války

Dějiny jsou nebezpečný proces

9. 5. 2019 / Boris Cvek

Vítězství nad nacismem je pro mne vždy připomínkou několika skutečností. Nejdůležitější je tato: Hitlera bylo možno porazit. Dějiny umožňují vítězství dobra nad zlem. Ale stejně tak ten dobrý konec nebyl žádnou „historickou nutností“. Mohlo to dopadnout naopak a kdykoli se může něco podobného vrátit. Druhá světová válka, ač dopadla v zásadě optimisticky, není žádným důvodem k optimismu. Hitler ovládl téměř celou Evropu, vyvraždil šest milionů Židů, masově vraždil Romy, levičáky, postižené a homosexuály. Těm lidem nikdo život nevrátí. A to nemluvím o mrtvých vojácích a civilních obětech válečných operací.

Porážka nacismu je tak komplexní událost, že je těžké hledat její příčiny. Mohl by anglosaský svět zvítězit nad nacismem bez účasti Sovětského svazu, nebo by spíše vleklá válka vedla k únavě a kompromisu? Byl by Hitler schopen udržet svůj režim v době míru? Skutečností je, že na poměrně rychlém spádu války od bitvy u Stalingradu měla lví podíl Rudá armáda. Samozřejmě ekonomická pomoc Američanů a Britů Sovětům byla obrovská (a nejen ekonomická… USA se staly v důsledku druhé světové války vojenskou supervelmocí) a ukazuje na sílu kapitalistické výroby a robustnost svobodné společnosti. A i když Sověti po válce ovládli země východní Evropy, nakonec právě ekonomicky, intelektuálně, vědecky, morálně prohráli se západní demokracií.

Nejpodstatnější je právě asi morální důsledek Hitlerovy porážky: shoda historických okolností umožnila plně pochopit děsivý potenciál špatně fungující tržní ekonomiky v kombinaci s drtivou sílou moderní vědy a pavědy (tzv. rasová věda) a starými předsudky, které ovládly mysl národa, jenže byl právem považován za jeden z nejvzdělanějších v Evropě. Pokud jde právě o ty předsudky, mohli jsme vidět jejich sílu ve Francii v době Dreyfusovy aféry nebo i u nás v době hilsneriády.

Mnoho Čechů na konci 19. století opravdu věřilo, že židé (lidé hlásící se k judaismu) pojídají během svých náboženských obřadů krev křesťanských panen. A vzdělanější lidé zas pod vlivem hegelianismu a různých iluzí o pokroku věřili, že dějiny mají nějaký nutný, zákonitý vývoj, který vyústí ve vítězství jejich skupiny a ve vytvoření nového společenského řádu. Tohle všechno v poválečných dějinách západní Evropy postupně odumíralo v důsledku budování takové společnosti, která teď a tady umožní demokratickým, svobodným způsobem vybudovat naprosto bezprecedentní prosperitu a životní úroveň, jaká v dějinách lidstva nemá obdoby. To byl společný úkol, cesta ven z katastrofy. Tento pohyb přinášel optimismus. Dnes ale takto vybudovanou společnost bereme de facto jako za samozřejmost, není pro nás zázrakem, který povstal z ruin a masových vražd, ale banalitou každodenního života, v němž si už žádnou skutečnou katastrofu neumíme ani představit, ačkoli nám ve skutečnosti hrozí asi největší katastrofa, jakou kdy lidstvo zažilo.

Jednota entuziastického budování lepší společnosti je také pryč, naopak převládá narativ, podle něhož si každý má hledět hlavně svého prospěchu, jako by společenská stabilita a prosperita byla něco samozřejmého, takže zbývá jen podle svých schopností z nich těžit. Odtud všeobecné podezření, že instituce slouží především k osobnímu obohacení jednotlivců v rámci mafiánského systému. A celá trajektorie vývoje západní společnosti se tak nějak obloukem vrací přes zase nefungující tržní hospodářství a přes zase se objevivší rozpad důvěry ve společenské instituce ke vzrůstu starých předsudků, pseudovědy a nenávisti. Mohli a měli bychom se poučit, protože dějiny jsou velmi nebezpečný proces, ale druhá světová válka stále více, a nutně, mizí z paměti.

Já sám jsem se narodil až třicet let po ní, nicméně zažil jsem ještě generace lidí, kteří jí prošli jako dospělí lidé. Dnes je lidem, kteří měli na konci druhé světové války 20 let, hodně přes devadesát (94). Jenže celý náš svět tady v Evropě i v USA, celá ta prosperita Západu, jsou pochopitelné pouze z logiky poučení z druhé světové války. Bez toho budeme viset ve vzduchu jako nějaký samozřejmý přírodní jev, což lze ostatně vidět na názorech mnoha mladých lidí, kteří si dnes myslí, že když se společnost nechá být, tak sama jaksi podle nějakého přírodního zákona dosáhne míru, prosperity a humanity. Nic nemůže být přitom více v rozporu s poučením, které přinesla katastrofa druhé světové války.

Jistou naději by mohla přinášet tradiční náboženství, která vyrůstají z předpokladu, že staré dějinné zkušenosti, i ty velmi staré, mají stále důležitý smysl a je třeba se stále rituálně vracet k tomu, co se stalo před tisíci lety. Tato perspektiva by dělala z druhé světové války stále ještě velmi nedávnou událost. Ale vliv tradičních náboženství upadá stejně jako potřeba nějak se zabývat velkými uměleckými díly minulých staletí. Něco přes 70 let po druhé světové válce si lidé až překvapivě zvykli myslet, že dějiny vlastně neexistují, že existuje jen přítomnost, ve které lze bez následků snít a hlasovat pro své od dějin zcela odpoutané iluze.

0
Vytisknout
4041

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2019