Sedm nepředvídaných událostí na Blízkém východě

27. 9. 2019

čas čtení 4 minuty
Od Jomkipurské války až po Arabské jaro, na Blízkém východě dochází neobyčejně často k událostem považovaným za nemožné. Zde je sedm z nich; kdy se objeví osmá?, ptá se Martin Kramer.


Strategické překvapení je velké téma a inspirovalo velké množství teoretické literatury. Následující katalog není zamýšlen jako příspěvek k teorii. Jde o důkazy nad rámec jakéhokoliv mého osobního pozorování, že pokud jsem studoval Blízký východ, všechny hluboce formativní události byly "černými labutěmi", které takřka nikdo nedokázal předpovědět, ba ani si představit. Pro experta je to pokořující (nebo mělo by být).

1. 1973: Nebyl to jen Izrael, kdo byl překvapen, když Egypt a Sýrie zaútočili přes Suezský průplav a Golanské výšiny. Stejně na tom byly i americké zpravodajské agentury. Ale dopady války přeorganizovaly Blízký východ.

2. 1979: Izraelský velvyslanec v Íránu Uri Lubrani již v červnu 1978 hlásil, že eroze šáhova postavení "zrychluje a je nevratná" a že za "méně než pět let" povede k jeho pádu a drastické změně formy vlády. Protože Washington předpokládal šáhovu vševědoucnost a všemocnost, všechny známky změn četl špatně. A Blízký východ? Nic jej netransformovalo tak jako íránská revoluce.

3. 1979: Když v prosinci 1979 sovětští vojáci vjeli do Afghánistánu, Washington byl omráčen. SSSR byl terčem č. 1 při sběru zpravodajských informací a jejich analýze. Ve skutečnosti zde byla hojnost nezpracovaných zpravodajských informací, ale nikdo si nemyslel, že by Sověti byli tak hloupí a provedli invazi. CIA následně připustila, že sovětská invaze byla považována za "velmi nepravděpodobnou", protože politické a vojenské náklady by byly "příliš vysoké".

4. 1990: Byla irácká invaze do Kuvajtu v létě 1990 naprostým překvapením? V první polovině roku kancelář CIA vydávala varování, zejména když USA zjistily pohyb iráckých sil. Proč varování zpravodajců nikdo neposlouchal? Pro politiky to bylo něco nemyslitelného. Irácký diktátor Saddám Husajn by se toho nikdy neodvážil. Velmi mlžili spřátelení arabští lídři, především egyptský prezident Husní Mubarak. Sověti také ujišťovali, že se nic neděje. A protože, vzpomíná tehdejší ministr zahraničí James Baker, Irák byl sovětským klientským státem, arabisté v Moskvě by jistě věděli, co se děje.

Irák obsadil Kuvajt a zahájil éru americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě.

5. 2001: Selhání imaginace. Útoky z 11. září způsobily šok, ale neměly by překvapovat. Islamističtí extrémisté poskytli spoustu varovných signálů. Zpravodajští analytici však nepočítali s tím, že by al-Kájda mohla chtít udeřit přímo v USA.

Útoky zcela změnily americkou roli na Blízkém východě.

6. 2006: Hamás vítězí v palestinských volbách, třebaže průzkumy ukazovaly na vítězství Mahmúda Abbáse. Jak jsem tehdy ukázal, velkou roli sehrály špatně provedená šetření. Ale i tyto výsledky byly filtrovány přesvědčením, že umírnění musejí zvítězit.

Následně vojenské obsazení Gazy Hamásem dovršilo rozštěpení palestinské legitimity a zničilo vyhlídky na mírový proces s Izraelem.

7. 2011: Až do Arabského jara se zdálo, že arabskými režimy nelze hnout. Pak zničeho nic masové protesty svrhly diktátory v Tunisku, Egyptě, Libyi a Jemenu. CIA spoléhající na analýzu místních spolupracovníků zcela selhala.

Katalog by bylo možno rozšířit, ale sedm příkladů stačí. Nejdalekosáhlejší změny na Blízkém východě byly pro americké experty naprostým překvapením.

Úkol je zde jasný. Protože překvapení budou pokračovat, je zásadně důležité sestavit z trosek nové paradigma, když Washington hledá nové ideje.

A kdy se objeví příští příležitost? Rád bych to věděl, jenže kdybych vám to řekl, stejně byste mi nevěřili. Ale jedna věc je jistá. Příští černá labuť se potichu řítí přímo na nás.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7814

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2019