Vnímavý účastník zlomových let

30. 9. 2019 / Pavlína Antošová


Přestože se generálmajor MUDr. Jiří Smrčka (10. 5. 1912 – 9. 4. 1998) řadí k legendám Ústřední vojenské nemocnice, širší veřejnost jej příliš nezná. Přitom k vrcholům jeho životního příběhu patří působení v září 1938 a v srpnu 1968. Tyto dvě dramatické kapitoly zůstávají zachyceny v různých pramenech. A rozhodně by neměly zapadnout.

Třeboňský rodák se roku 1931 – po maturitě na gymnáziu ve svém rodišti – stal vojenským stipendistou lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Promoval roku 1937 a ještě absolvoval kurz pro vojenské zdravotníky. Pak si odbyl – bez nadsázky – křest ohněm.


1938 – Krajková a Sokolov

Lékařovy vzpomínky na dny po povstání henleinovců, ale před mnichovskou dohodou, shrnuje podkapitola v knize Oty Holuba Rovnice řešená zradou. (Tato práce jako celek obsahuje problematické pasáže, poplatné době vzniku. Ale tam, kde autor pojal své téma širším záběrem a vyhnul se komunistickým floskulím, má kniha obrovskou informační hodnotu; a to platí na většině plochy). Doktor Smrčka se zde vrací k úplnému začátku své medicínské dráhy. Nejprve byl jako mladý lékař v hodnosti podporučíka přidělen k 1. cyklistickému praporu do Slaného. S jedním jeho oddílem pak 15. září 1938 odjel do tehdejšího Gossengrünu u Falknova – nynější Krajkové na Sokolovsku. Vojáci ze středních Čech zde po předchozích nepokojích měli napomoci k uklidnění situace. Krutý paradox však okolnosti zcela otočil, protože právě mezi těmito nově příchozími došlo hned první noc k ještě horšímu krveprolití: Jeden z vojínů – český Němec Franz Ludwig – v několika minutách zastřelil pět svých oddílových kolegů a nakonec obrátil zbraň proti sobě. Velmi zevrubně a srozumitelně o této tragédii píše Martin Marek. http://martinmarek.eu/pripad-franz-ludwig/

Vyprávění generála Smrčky vyniká jako protiklad ke strohým služebním hlášením (a také autor knihy Ota Holub tuto skutečnost výrazně oceňuje). Vojenský lékař dokázal obohatit své vzpomínky o velmi silný citový náboj. Přitom je ale nezbavil ani věcného přístupu, bez něhož by své povolání vykonávat nemohl. U zastřeleného trubače cyklistického praporu Bohumila Čapka si vybavuje, že před provedením pitvy našel v jeho vojenské blůze dopis od matky. Tento okamžik dává do souvislosti se slavným závěrem divadelní hry vojákova jmenovce Karla Čapka, protože skutečná česká máma svému synovi napsala: „Buď statečný.“ A – jak potvrzuje vypravěč z pozice spoluúčastníka – mladý muž se tomuto naléhání nezpronevěřil: „[…] ještě během přesunu ze Slaného do Falknova nás jeho trubka povzbuzovala,“ vzpomíná doktor Smrčka. Bez komentáře, a přitom s děsivými podrobnostmi, však popisuje i posmrtný nález v obličeji vraha. Ludwig totiž vedl sebevražedný výstřel směrem od dolní čelisti, a tak nevydařeně, že na rozdíl od svých obětí ještě dost dlouho – asi dvě hodiny – trpěl.

Většinu své služby na Falknovsku pak tehdejší podporučík Smrčka strávil v nemocnici. Jeho postřehy prozrazují také smysl pro absurditu, patrný hlavně ve sdělení: „Měl jsem bílý plášť přepásaný řemenem s pistolí.“ Vzpomínky na rok 1938 jsou ale tak silně poznamenány krvavými událostmi, že se v nich nenachází jediné místo pro úsměv nebo třeba jen lehkou ironii. Ve zcela vážné rovině samozřejmě zůstává také dobová nedůvěra k zahraničním kolegům, a z jejího vysvětlení – byť v podobě domněnky – mrazí: „Panovalo […] určité podezření, že němečtí chirurgové prováděli na našich zraněných větší zákroky, než bylo potřebné, snad dokonce zbytečné amputace.“

Ve svém vidění roku 1938 doktor Smrčka také projevuje schopnost lapidárního hodnocení: „Byli jsme kolegové – lékaři, ale každý na jiném břehu, přestože toto nepřátelství zůstalo nevyhlášené.“ Jak ještě ukáže předposlední část tohoto článku, mohou se vypravěčovy shrnující postřehy vztahovat k oběma osmičkovým rokům. Každopádně nic nemůže o složitosti doby svědčit výmluvněji než pochybnosti ohledně dodržování lékařské etiky.

Válečná a poválečná lékařská praxe

Po demobilizaci pracoval Jiří Smrčka jako lékař v pražské Okresní nemocenské pojišťovně. Jen o málo později získal místo na lůžkové části interního oddělení primáře MUDr. Emra, takže od válečných let se datoval jeho zájem o vnitřní lékařství. V té době také ilegálně spolupracoval s Revolučním hnutím lékařů. Během prvních poválečných měsíců krátce působil v pražské posádkové nemocnici na Pohořelci. Už roku 1945 byl ale nakonec odvelen na pracoviště, které se stalo jeho profesním osudem – do střešovické nemocnice.

Ta jej vyslala k dalšímu vzdělávání na Vojenskou lékařskou akademii v Leningradě, kde studoval v letech 1948 – 50. V Ústřední vojenské nemocnici pak už – s výjimkou roční přestávky – pracoval dalších téměř pětadvacet let. Od roku 1955 tam působil na II. interně, která se o dva roky později pod jeho vedením zaměřila na gastroenterologii a hepatologii; zvlášť gastroenterologie byla v té době zanedbávána a podceňována, takže tehdy doktor Smrčka projevil velkou profesní předvídavost. Ve stejné době byl povýšen na generála. Paralelně mu k primariátu na jeho oddělení přibyla také funkce hlavního internisty československé armády, kterou vykonával v letech 1954 – 68.

1968 – ve stínu moskevského nátlaku

Dva dny po zahájení sovětské okupace odcestoval s Ludvíkem Svobodou do Moskvy. Společně s prezidentovým ošetřujícím lékařem MUDr. Karlem Bernáthem tvořil dvoučlenný zdravotnický doprovod. Životními osudy doktora Bernátha se ve svém článku zabývá Karel Pacner. http://karelpacner.cz/?str=hom&id=217&n=druhy-pribeh-ze-srpna-1968-ctyri-dny-v-kremlu Tematická část vzpomínek generála Smrčky existuje ve zvukové podobě; rozhlasový pořad Tři dny v Moskvě byl nahrán roku 1990. V porovnání s reminiscencemi roku 1938 se „osmašedesátnické“ vyprávění vyznačuje některými shodnými rysy, k nimž ale přistupují i určité další jevy.

Opět nelze opomenout velmi silný citový náboj. Ten se objevuje hlavně v lékařových vzpomínkách na sporadické okamžiky s Alexandrem Dubčekem. Zmínka o dodnes nevyjasněné předchozí internaci se zde mihne v souvislosti se snahou několika sovětských politruků o Dubčekovo zpracování ještě před jeho deportací do Kremlu. Vypravěč si vybavuje politikův vzdorovitý výrok a doplňuje jej svým pozorováním: „ ,Ale takové školení o socialismu, jaké dostali ode mne – to ještě v životě nezažili.‘ A tehdy jsem zahlédl v jeho tváři první nesmělý úsměv.“ Tomuto pohledu samozřejmě chybí skeptický odstup. Ale i jednostranný obdiv od současníků k celkovému obrazu Alexandra Dubčeka dodnes patří.

Náležitým a nevyhnutelným smyslem pro absurditu je prostoupeno líčení prvních desítek minut po příletu. Tentokrát vzpomínky zpestřuje příležitostná ironie, zejména v souvislosti s Brežněvovým objímáním. Projev soudružské náklonnosti zůstal u Leonida Iljiče přísně výběrový, takže například zástupce Národní fronty Bohuslava Kučeru (jinak také ministra spravedlnosti v první Černíkově vládě) nezahrnul. Generál Smrčka podotýká: „[…] doktor Kučera [se musel] spokojit pouze s podáním ruky, stejně jako doktor Bernáth.” Následující momentky z cesty sklíčených proreformních funkcionářů moskevskými ulicemi, vyzdobenými vlajkami a lemovanými zástupy mávajících pionýrů – to už jsou části příběhu, kde ironie přerůstá do černé frašky až orwellovského ražení.

Ještě silnější a varovnější chvíle však přichází později, ve spojitosti s Františkem Krieglem. V kauze svého internovaného kolegy se totiž doktor Smrčka zamýšlí nad ideologickým podtextem – nad pravděpodobnou snahou Sovětů udělat z Františka Kriegla mezinárodního špióna „ve službách imperialismu,” navíc „napojeného na sionismus.” A shrnuje: „Pro brežněvovskou propagandu by to byla hračka […], a nakonec by hlásali – tím, že odhalili doktora Kriegla –, že přispěli k zachování světového míru.” Tehdy nepochybně hrozil návrat do padesátých let. A českoslovenští reformisté – tím, že trvali na společném návratu i s Františkem Krieglem – možná připravili sovětské jestřáby o velké sousto.

Oproti českému pohraničí v roce 1938, o třicet let později v Moskvě doktor Smrčka rozšířil svou působnost. Při vzpomínání chválí technickou zdatnost doktora Bernátha, jemuž se na pokoji pomocí drátu podařilo naladit sovětský krátkovlnný příjimač na československé střídavé vysílání z různých měst – takzvanou štafetu. Oba vojenští lékaři tak prolomili umělé informační vakuum, které předtím Sověti kolem naší delegace vytvořili. Tuto činnost zmiňuje Jiří Smrčka naprosto věcně: „[…] doktor Bernáth držel v ruce drát, já psal zachycené zprávy.” Ani slovo o riziku, které si přitom nejspíš oba hned na místě uvědomovali.

Lékařská pomoc a hodnocení

Také v Moskvě shledal zkušený vojenský lékař důvody k nedůvěře vůči zahraničním kolegům. Zážitky z roku 1938 se mu velmi hodily, i když v sovětské metropoli žádný lékařský zásah zvenčí ani nezačal. Doktory Smrčku a Bernátha kontaktovali dva Sověti, kteří se jim představili jako neuroložka a internista. Tvrdili, že přicházejí s nabídkou pomoci. Doktor Smrčka však po letech vypověděl: „Já jsem jim poděkoval a ujistil je, že jsme léky velmi dobře vybaveni, a tudíž žádnou medicínskou pomoc nepotřebujeme.”

O svém profesním působení v Kremlu tehdejší střešovický primář uvádí, že se staral hlavně o Dubčeka, přičemž kladl hlavní důraz na psychoterapii, a krom ní že se omezil pouze na podávání Celaskonu a B-komplexu v tabletách. Zvlášť zdůrazňuje, že za celou dobu vůbec neměl v ruce stříkačku, a tím pádem po návratu na pracoviště odevzdal vrchní sestře veškerý injekční materiál v tom stavu, v jakém si jej před odletem vyzvedl. Až v Praze aplikoval doktor Bernáth nitrožilní injekci, kterou dal Alexandru Dubčekovi před rozhlasovým projevem; opět se však jednalo pouze o glukózu a Celaskon. A tak, pokud by československým reformistům byly v Sovětském svazu podány omamné látky, těžko by k tomu mohlo dojít jindy než případně během jejich počáteční internace. A o této fázi už vůbec nelze tvrdit cokoli bližšího.

Také při ohlédnutí za srpnem 1968 došel Jiří Smrčka k lapidárnímu hodnocení. A opět se jedná o shrnující postřeh, použitelný pro oba kritické roky. O podpisech moskevského protokolu zdůrazňuje: „Já jsem to nepokládal za porážku; to totiž předpokládá, že oba soupeři v takovém střetnutí – mohu-li to tak říct – musí mít stejné podmínky k utkání, a to tady nebylo.“ Jeho výsledná charakteristika moskevského protokolu – „žádná mezinárodní smlouva, ale drastický ortel“ – se pak bez jediné změny dá vztáhnout i k mnichovské dohodě. Přitom rozhodně nejde o nějaké naše utvrzování v národní sebelítosti: Podložená kritická hodnocení jsou vždy na místě. Ale právě při nich si potřebujeme průběžně uvědomovat, že se aktéři dějinných porážek pokaždé dostali do situace pro nás těžko představitelné.

Epilog nenápadného života

V počátcích normalizace provázela generála Smrčku důležitá dávka štěstí: Nenašla se jediná vlivná osoba, která by mu zásadním způsobem uškodila. Dál tedy působil ve Střešovicích na postu primáře II. oddělení pro choroby vnitřní. V té době rozšířil spolupráci s komplementárními obory, kterou i předtím vždy podporoval. Profesní předvídavost znovu osvědčil roku 1970, kdy se rozhodujícím způsobem zasadil o vznik radioizotopového oddělení (později oddělení nukleární medicíny). Do důchodu odešel v roce 1975.

K jeho střídavému rozpoložení během posledních let života se bohužel dá vztáhnout výrok, jenž zazněl v citovaném rozhlasovém pořadu (a týkal se duševní krize Alexandra Dubčeka): „Ovšem lék, který by okamžitě účinkoval takovým způsobem, aby kdokoli ve stavu hluboké deprese v průběhu několika minut se přeměnil ve člověka plného energie […] – takový lék jsme neměli, protože ani neexistuje a existovat nebude.” Jeho mladší kolegové se s ním rádi příležitostně scházeli, předem však u něho počítali s okamžiky tíživého smutku. Při jeho citlivosti se na takových stavech mohly výrazně podepsat křivdy, jež po roce 1968 – a možná nejen tehdy – utrpěli někteří jeho známí (včetně doktora Bernátha). Přesto proti těmto svým psychickým výkyvům nepřestal bojovat; účastnil se například lékařských dnů. Později se živěji zajímal také o společenské dění. To platilo hlavně v čase změn, kdy si mimo jiné ve vestibulu metra opsal celé znění Charty 77. V podřepu a za plného provozu. Koncem prvního popřevratového desetiletí se pak v Praze jeho život uzavřel.

Je nesmírně důležité, že aspoň o část svých vzpomínek se tento významný vojenský lékař podělil. Díky tomu nám zůstávají důkazy jeho hluboké lidskosti, provázané s dnes nedoceňovanou (a vlastně nezřídka téměř zavrhovanou) skromností. Můžeme tak hledat povzbuzení v životních peripetiích a názorech člověka, který svůj úděl zasvětil pomoci druhým a ani v kritických obdobích sám sebe nikdy nepopřel.

0
Vytisknout
2451

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2019