Proč noví evropští populisté tak drze lžou

1. 10. 2019

Nedělají to proto, aby jim lidé věřili

Lhaní je nyní všudupřítomným rysem dnešní populistické politiky, píše Catherine Fieschi, autorka knihy Populocracy: The Tyranny of Authenticity and the Rise of Populism (Populokracie: Tyranie autentičnosti a vzestup populismu).

Vzdorným výrokem, který najdete ve většině programů populistických stran, bývalo: "Říkáme jen to, co si myslí všichni!" Což je pro ultrapravici zastřený způsob jak říct: nenávidíme migranty, nechceme lidi, kteří vypadají jinak, oblékají se jinak, mluví jinak. Cílem je udělat ostrou čáru mezi tzv. zdravým rozumem obyčejných lidí a nabubřelými způsoby elit. Avšak jak se moc a vliv populistů rozšířil do mainstreamové politiky, populisté lhaní eskalovali a nyní drze a otevřeně lžou zcela bezostyšně pořád.
 

Mnoho těchto lží je šokujících, protože ty výroky jsou tak ověřitelně, zjevně falešné: Drzá lež nás ohromuje.

Populistické lhaní je zkonstruováno tak, aby bylo výrazně vidět. Součástí populistické strategie je, že lhaní samo o sobě je glorifikováno: je to nástroj subverze. Jeho účelem je prokázat, že se lhář  ve svém úsilí "sloužit lidu" nezastaví před ničím.  Jeho lži jsou signály, že se tito politikové  necítí vázáni normálními normami liberálně demokratické elity. Charakteristickým rysem liberálů je slušnost. Charakteristickým rysem populistů je zuřivost.  Tohle je politika, která apeluje na instinkty, nikoliv na intelekt.

Nejzávažnější jsou lži o jedné z nejzávažnějších charakteristik demokracie - autentičnosti - kterou populisté staví na hlavu. Populisté se nesnaží o to, aby si lidé byli vědomi toho, že říkají pravdu, ale o to, aby lidem dokázali, že jsou "autentičtí" (instinktivně propojení na zkušenosti "lidu", který je právě autentický). Jim je jedno, že je vidět, že lžou - pokud jsou ty lži "v zájmu lidu". Buď nonšalantně ignorují důkazy o svém lhaní ("tak jsem to možná řekl, no a co?") anebo naopak zdůrazňují své lži, aby zdůraznili svou drzost, nezávislost na systému a odvahu.

Populistická autenticita usiluje o to být tak bezostyšně hnusný, jak je to jen možné. Bezostyšnost je pokleslou formou autentičnosti.

Zajímavou otázkou je, zda existuje hranice, za níž voliči už tyto drzé lži nebudou tolerovat - a to ještě nikdo neví. Volební podpora ani pro Johnsona, ani pro Salviniho kvůli jejich bezostyšným lžím nepoklesla.  Podpora pro ultrapravicovou rakouskou Stranu svobodných tento týden o třetinu poklesla, protože potrestaný šéf strany Heinz-Christian Strache přiznal vinu za korupční skandál, který vedl na jaře k pádu rakouské koaliční vlády. Výsledky nedělních rakouských voleb však naznačují, že Strana svobodných zaplatila cenu za to, že se Strache po odhalení skandálu zachoval jako staromódní politik. Kdyby přijal drzý, bezostyšný postoj jako Berlusconi či Johnson nebo Trump, možná, že Strana svobodných by byla v rakouských volbách úspěšnější. Konec konců, jde o to, se agresivně přihlásit k své korupci a k svým lžím a být na ně hrdý.

K omezení vlivu, který populisté získávají svými lžemi a svým bombastem, zřejmě dojde jedině v důsledku schopností mainstreamových politiků. Například nový přístup EU k zvládání migrace zřejmě povede k omezení populismu v Evropě. I když voličům lhaní populistů nevadí,  ukáže se, že populisté byli rozumnými opatřeními vyšachování ze hry.

Jinou otázkou je politická kultura. V kultuře, jakou má Holandsko, kde místní lidé vysoce hodnotí otevřenost a přímost, likvidace tabu ohledně multikulturalismu a politické korektnosti je perverzním způsobem, jak si činit nárok na autentičnost. Geert Wilders, šířící protiislámskou nenávist, ji založil na konstrukci své osobnosti jako "autentického Holanďana".

V politické kultuře skandinávských zemí, kde je otevřenost životně důležitou součástí tamějšího politického života - v severských zemích například všichni politikové automaticky zveřejňují svá daňová přiznání - je to ještě zajímavější. Na jedné straně je tam lhaní víc nepřijatelné než jinde. Avšak když začnou populisté tvrdit, že voličům  lžou mainstreamové strany, může to přilákat voliče, kteří chtějí rozbít normy mainstreamové politiky. V Německu je obava z rasové a etnické diskriminace tak velká, že ultrapravicová strana AfD dokáže získat atraktivitu "autentičnosti" prostě jen tím, že začne opakovat výroky a hesla z nacistické éry.

V Británii vládne v politice ironie, a proto je tam populismus možná nejnebezpečnější, protože ho nikdo nebere vážně, dokud nezačne být příliš pozdě. Mainstreamové politiky prostě nenapadlo, že to, co říkají Farage a Johnson, mohou ti lidé myslet vážně.

Musíme se přestat ptát, proč voliči věří lžím populistů a proč se nechávají opakovaně populisty podvádět - protože jim nevěří a nenechávají se jimi podvádět. Cílem lhaní populistů není, aby jim voliči věřili. Teprve v poslední době si uvědomujeme, že politická strategie lhaní a bezostyšnosti jsou mocnými prvky ničivé ideologie populismu.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 
0
Vytisknout
5446

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2019