1. 10. 2019 / Boris Cvek
Dovolte mi, prosím, ještě krátkou reakci na diskusi o svatosti svatého Václava. Můj text jasně vycházel z toho, že tu máme staletí starou svatováclavskou tradici, kterou, pokud ji chceme brát vážně, musíme uchopit z pohledu toho, co to vlastně je svatost, jaká vlastně jsou slova Svatováclavského chorálu atd.
Takové tradice totiž mohou být různě zneužívány. Stačí se podívat na to, jak svatováclavskou tradici využívali nacisté po vzniku Protektorátu. Sice ne tak nebezpečné a zvrácené, ale také zcela v rozporu s tím, co je to svatost, je nacionalistická interpretace svatého Václava, která je dost živá i dnes. Na to jsem ve svém článku reagoval.
Otázka, zda je svatý Václav skutečně svatý, je otázka pro Boha. Otázky typu, kdo vlastně sv. Václav byla a nakolik jsou legendy o něm pravdivé, jsou otázky pro historiky. To, že proces svatořečení probíhá vždy v rámci nějakých kulturních a politických zájmů, je jasné. Církev sama se snaží dát si pozor, aby nebyla oklamána. Já osobně s tím úředním pojetím svatosti mám spíše problémy: nelíbí se mi hledání zázraků jako podmínky svatořečení ani nevěřím tomu, že co církev rozhodne, to je tak nutně také u Boha.
V křesťanství ovšem od starověku, od dob Augustinových, platí jedna důležitá zásada, která vzešla z bojů s tzv. donatisty. Donatisté tvrdili, a měl k tomu sklon i Jan Hus, že pokud někdo (kněz) těžce zhřešil, nemůže dávat lidem platnou svátost. Tím by v zásadě všechny svátosti byly zpochybněny, neboť skutečný stav hříšnosti člověka zná jen Bůh, nikoli lidé. Proto se proti donatistům prosadila zásada, že svátost je něco, co dává člověku Bůh a je jedno, zda ten, kdo je prostředníkem tohoto daru, je hříšný nebo ne. A stejně tak je to podle mne se svatými: není podstatné, zda jsou skutečně svatí, podstatné je, co nám skrze ně Bůh dává.
Cynismus, o němž se zmiňuje Jan Čulík, je asi do značné míry potřebná věc, když máme mít smysl pro realitu pozemských věcí. V tom ohledu, ale ještě více jako osvobození od tmářství, miluji slavný Dekameron, v němž už v půlce 14. století Boccaccio otevřel reálné fungování lidské společnosti bez všech iluzí. Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů v Dekameronu je tento: „Ser Ciappeletto lživou zpovědí oklame nábožného řeholníka a zemře; byv pak za svého života největším zlosynem, po smrti jmín jest za svatého a nazván svatým Ciappelettem.“ Dokonce jsem kdysi chtěl na motivy tohoto vyprávění napsat divadelní hru.
Podobné motivy lze ale najít už u Danta v jeho Božské komedii (konkrétně děsivý příběh mnicha, který se na základě slibů papeže, že mu dává předem zproštění hříchu, dopustí zrady – a když pak zemře, uchvátí ho ďábel s argumentem: tos nemyslel, že i já z logiky mám školu! – je to úžasný Dantův útok na středověké představy o tom, že před Bohem se člověk může nějak vylhat pomocí církevních autorit, Dante ostatně neváhá do pekla umístit dokonce i konkrétní papeže).
Na druhou stranu cynismus, který nám otvírá realitu, nám neříká, proč se vlastně tou realitou zabývat, k čemu to poznání využít, jak tu realitu měnit. Zůstane-li sám o sobě, vede k různým frustracím, teoriím spiknutí, nihilismu, nenávisti atd. Cynismus je přesně to, co vede k pádu důvěry v instituce, k výsměchu humanistickým hodnotám, které se čistě cynicky jeví jako pouhé lži atd. Cynismus může být užitečný a pravdivý v tom smyslu, že nám umožňuje poctivý pohled na věci, ale dál nás už nedovede. To, zda se díváme na realitu očima lékaře nebo nenávistného frustráta, k tomu už cynismus sám nestačí, tam je zapotřebí nějaké širší emocionální prostředí v našem nitru, které s cynismem zachází.
Vyprávění o Ciappelettovi:
https://cs.wikisource.org/wiki/Dekameron/Den_prvý/Povídka_prvá
Diskuse