Novoroční projev pana premiéra aneb "vláda dělá maximum"

4. 1. 2023 / Boris Cvek

Pan premiér dále zdůrazňuje výjimečný vztah Čechů a Slováků, české a slovenské republiky. Prý je třeba si ho připomenout tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině. Já bych ale neviděl v postoji k válce na Ukrajině nic národního, nic historického, nic konstantního. Jak by se k ní asi stavěl Mečiar? Jak se k ní staví Klaus? Jak se k ní bude stavět nová slovenská vláda? Jak se k ní staví Kotleba? Co dělá pan premiér a jeho vláda, abychom tady neměli společnost, která podporuje lidi typu pana Kotleby?

Zdá se mi, že pan premiér ve svém projevu jaksi oslepnul k realitě postkomunistického světa. Ano, správně říká, že jsme před třiceti let byli čerstvě vymaněni z komunistického bloku a že „naším hlavním cílem bylo zvládnout přechod mezi demokraticky a ekonomicky vyspělé země“. Podařilo se vstoupit do EU a do NATO, to je jistě velký úspěch. Ale je tam s námi také Maďarsko, jehož politický osud nad námi i nad mnoha dalšími postkomunistickými zeměmi visí jako Damoklův meč. Co to vlastně znamená „přechod mezi demokratické a ekonomicky vyspělé země“? Reptat a plivat na západní země Unie, jak se u nás stalo módou zejména po roku 2015? Jaké parametry bychom měli hodnotit? Proč jsme se v době covidu zařadili do poměrně homogenní tragédie prakticky celé postkomunistické Evropy? Proč u nás občané nevěří institucím?

Pokračujme ale v novoročním projevu pana premiéra dále: „Jsme součástí demokratické Evropy a naši bezpečnost chrání naše členství v NATO. Díky tomu máme my i naše děti možnost, šanci žít daleko lepší život, než má většina lidí na této planetě.“ Bylo by to hezké, kdyby EU a NATO garantovaly lepší budoucnost našich dětí. Bohužel státy napříč oběma společenstvími mají velmi různou kvalitu života a velmi různé vyhlídky do budoucnosti. Hodně záleží na národních politicích. Maďarsko je odstrašující případ toho, že být součástí demokratické Evropy neznamená, že demokracie vzkvétá.

Premiér pak vyzdvihuje občanskou solidaritu během přírodních katastrof a tvrdí, že „obrovská solidarita a ochota pomáhat na vlastní úkor je něco, co zásadním způsobem utváří charakter našeho státu a co je jeho velikou hodnotou“. Těžko se dá ale takto mluvit o státu. Stát není osoba, které lze připisovat něco jako „solidarita“ nebo „ochota pomáhat na vlastní úkor“. Stát, pokud chce být co k čemu při katastrofách, ale i při výstavbě dálnic, železnic, o sociálním bydlení nemluvě, musí být schopen systémově zasáhnout, budovat důvěru svou efektivitou, službou a průhledností – a pokud jde o „solidaritu“, zajistit přerozdělování ve prospěch chudých, ohrožených, vyloučených, utlačovaných. Opravdu zrovna předseda ODS může mluvit o českém státu v tomto kontextu tak spokojeně?

A opět stejné téma: předseda vlády by se neměl, zdá se mi, v novoročním projevu zabývat úspěchy občanů ve sportu nebo ve vědě nebo chlubit se jejich solidaritou s ukrajinskými uprchlíky, ale měl by se věnovat tomu, co v tomto smyslu dělá stát a vláda. Vadí vládě, že většina ukrajinských uprchlíků v Česku žije ve finanční nouzi a nevyhovujícím bydlení? Vadí to vůbec někomu?

Premiér Fiala, jak ho sleduji už nějakou dobu, má zvláštní sklon, možná nejde o osobní sklon, ale o nějaké promyšlené rozhodnutí jeho týmu, se neustále chlubit tím, co je skvělé, co se podařilo, ba dokonce, jak vidíme, chlubit se i tím, co dělají občané nezávisle na vládě. To, že se v dalším textu svého proslovu chlubí i tím, jak jsme skvělá země, protože šetříme plynem i elektřinou, ba pokračuje v chlubení, jak vláda obstála v předsednické roli ČR v Unii, to je pak asi naprosto nevyhnutelné. Mnohem uvěřitelněji by to ale znělo, kdyby se zmínily i potíže, ba třeba i selhání a úsilí o jejich nápravu. To v projevu pana premiéra naprosto absentuje.

Hezké je, když pan premiér zmiňuje, že nejsme malá země, že nejsme ani úplně zaostalá země, že máme být sebevědomí a uplatnit se v Unii. Odkud ale nářky na to, že jsme malá země, vlastně tradičně vycházejí? Pan premiér by se měl podívat do vlastní politické strany. To jsou přece nářky těch, kdo ukazují na údajný „diktát Francie a Německa“, proti nimž jistě malá země jsme. Ten problém ale není v tom, zda jsme malá země, stačí se podívat třeba na Lucembursko nebo Irsko nebo Rakousko. Tyto země jsou součástí jádra Unie. Jen tehdy, pokud v něm nejsme a vidíme v něm nebezpečí, budeme vidět problém v tom, že jsme malá země. Naše dějiny jasně ukazují, že poměry u nás jsou dány velmocemi, tak to bylo, je a bude. Pokud ale chceme patřit k Západu, budeme se muset o integraci starat sami, to je ta potíž. A budeme to muset dělat proti tradiční postkomunistické mentalitě právního nihilismu, sobectví a zlodějiny, na nichž stojí v dokonalé kontinuitě současný maďarský režim.

Zrovna rozvoj armády, který pan premiér zmiňuje jako zásadní pro naši budoucnost, je toho příkladem: co udělá vláda pro to, aby armádní akvizice nebyly předmětem podezření ze zneužívání veřejných peněz pro soukromé obohacení? To, že existují ušlechtilé cíle, hlásané v zájmu republiky, právě – a zejména ve spojení s ODS – už minimálně po dobu nahoře zmíněných třiceti let existence našeho státu neznamená, že nebudou zneužity ke zlodějině a faktické vládě mafií nad veřejným zájmem (opět se podívejme, co se stalo v Maďarsku).

Chvályhodné je, že česká vláda podle pana premiéra pracuje na „komplexní přeměně naší energetiky“. Opět je ale otázka, co to konkrétně znamená. Před pár měsíci jsme mohli slyšet v Otázkách V. Moravce od zástupce českého průmyslu, že prosí vládu, aby usnadnila rozvoj zelené energetiky – dělá to vláda skutečně a efektivně? Za celý rok 2022 jsem z vystoupení různých zástupců českého průmyslu rozhodně neměl dojem, že by vláda opravdu dbala na zájmy naší ekonomiky tak rychle a důkladně, jak by bylo třeba. To nic nemění na tom, že pan premiér může říci, co chce, a samozřejmě, jak je u něj zvykem, řekne něco hezkého o své vládě, něco hezkého bez jakéhokoli konkrétního obrysu. Zmínka o tom, že vláda prý „rozvíjí jadernou energetiku“, naznačuje jasně, jak vážně máme premiérova slova vlastně brát.

Zajímavé je slovo „suverenita“, jak se už delší dobu používá nejen ve vyjádřeních pana premiéra. Suverenita je prý možnost mít tolik dodavatelů energie, abychom je mohli v případě potřeby „vzájemně nahradit“. Takže suverenita je závislost, přičemž ze závislosti se suverénní závislost stane tím, že můžeme nahrazovat ty, na nich jsme závislí, podle potřeby. Což je taková „politika všech azimutů“ z dílny Miloše Zemana. Česko jako princezna, kterou chce obsluhovat tak velké množství ženichů, že se na ně může dívat shora jako na nějaké nástroje vlastní suverenity. Suverénní v reálném světě ale nejsme a nikdy nebudeme. Můžeme být ovšem součástí celku, který bude mít k suverenitě mnohem blíže, jak díky vzájemné pomoci uvnitř toho celku, tak díky silnému postavení toho celku v globální ekonomice. Neustálé omílání fiktivní suverenity nás k takové integraci do silného celku Unie nepřiblíží.

Zbytek projevu pana premiéra Fialy probíhá i nadále v duchu chlubení, nyní už ale mnohem více věnovaného přímo vládě. Struktura je jednoduchá: jsou tu tyto a tyto problémy, vláda dělá maximum pro jejich zvládání, což ale neznamená, že to zvládne tak, že všichni budou v pohodě, tak by ti, kteří v pohodě nejsou, měli mít na mysli, že vláda dělá maximum. Chudí lidé se prý nemají obávat využívat vládní pomoci, aniž by premiér zmínil zoufalou situaci na úřadech práce. Samozřejmě: „Stát je připraven vám pomoci.“ Napadlo někdy pana premiéra, zda taková tvrzení mohou ti, kterých se to týká, brát vážně? Nebo k nim vlastně záměrně vůbec nemluví a jen se snaží udržovat takovou iluzi, aby se ti, kdo nemusí řešit problémy s chudobou, necítili provinile při svých radovánkách? Vždyť vláda přece dělá maximum.