Co by Rusko mělo udělat s Ukrajinou?

5. 4. 2022

V dubnu loňského roku jsme psal o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nepotřebujeme nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu ke zničení Ruska. Dnes se otázka denacifikace přesunula do praktické roviny.

Denacifikace je nezbytná, když významná část národa – s největší pravděpodobností většina – byla pohlcena a vtažena nacistickým režimem do jeho politiky. To znamená, že hypotéza "lidé jsou dobří – vláda je špatná" nefunguje. Uznání tohoto faktu je základem politiky denacifikace, všech jejích činností - a jejím předmětem je sám tento fakt.

Ukrajina je právě v takové situaci. To, že ukrajinský volič hlasoval pro "Porošenkův mír" a Zelenského mír", by nás nemělo zavádět – Ukrajincům vcelku vyhovovala nejkratší cesta k míru přes Blitzkrieg, kterou poslední dva ukrajinští prezidenti zjevně naznačili, když byli zvoleni. Právě tento způsob "usmiřování" vnitřních antifašistů – prostřednictvím totálního teroru – byl použit v Oděse, Charkově, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších ruských městech. A to Ukrajinci na ulici docela vyhovovalo. Denacifikace je soubor opatření ve vztahu k nacizované mase obyvatelstva, kterou technicky nelze přímo trestat jako válečné zločince.

Nacisté, kteří se chopili zbraní, by měli být na bojišti maximálně zničeni. Mezi ozbrojenými silami Ukrajiny a tzv. národními prapory by neměly být výrazné rozdíly, stejně jako územní obrana, která se těmito dvěma typy vojenských formací spojovala. Všichni jsou stejně zapojeni do extrémní krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, stejně vinni z genocidy ruského lidu, nedodržují zákony a válečné zvyklosti. Váleční zločinci a aktivní nacisté by měli být exemplárně a demonstrativně potrestáni. Musí dojít k celkové lustraci. Všechny organizace, které se spojovaly s praktikováním nacismu, budou zlikvidovány a zakázány.

Na vině je však kromě vrchnosti i značná část mas, což jsou pasivní nacisté, spolupachatelé nacismu. Podporovali a oddávali se nacistické moci. Spravedlivé potrestání této části obyvatelstva je možné pouze jako snášení nevyhnutelných útrap spravedlivé války proti nacistickému systému, vedené co nejpečlivěji a nejobezřetněji ve vztahu k civilistům. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které je dosahováno ideologickou represí (potlačováním) nacistických postojů a přísnou cenzurou: Nejen v oblasti politické, ale nutně i ve sféře kultury a vzdělávání. Právě kulturou a vzděláním byla připravována a prováděna hluboká masová nacifikace obyvatelstva, zajištěná příslibem dividend z vítězství nacistického režimu nad Ruskem, nacistické propagandy, vnitřního násilí a teroru i osmiletá válka s lidmi z Donbasu, kteří se vzbouřili proti ukrajinskému nacismu.

Denacifikaci může provést pouze vítěz, což znamená (1) jeho absolutní kontrolu nad procesem denacifikace a (2) pravomoc takovou kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní. Denacifikující stát – Rusko – nemůže vycházet z liberálního přístupu ohledně denacifikace. Ideologie denacifikátorů nemůže být zpochybňována viníkem, který je podroben denacifikaci. Ruské uznání nutnosti denacifikace Ukrajiny znamená uznání nemožnosti krymského scénáře pro Ukrajinu jako celek. Tento scénář byl však v roce 2014 a na odbojném Donbasu nemožný. Pouhých osm let odporu proti nacistickému násilí a teroru vedlo k vnitřní soudržnosti a vědomému jednoznačnému masovému odmítání zachování jakékoli jednoty a spojení s Ukrajinou, která se definovala jako nacistická společnost.

Termín denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny pokračovala více než 30 let, počínaje přinejmenším rokem 1989, kdy ukrajinský nacionalismus obdržel legální a legitimní formy politického vyjádření a vedl hnutí za "nezávislost" směrem k nacismu.

Zvláštnost moderní nacizované Ukrajiny je v amorfnosti a rozpolcenosti, které umožňují maskovat nacismus jako touhu po "samostatnosti" a "evropské" (západní, proamerické) cestě "rozvoje" (ve skutečnosti – k degradaci), tvrdit, že na Ukrajině "neexistuje žádný nacismus, pouze soukromé excesy". Koneckonců neexistuje žádná hlavní nacistická strana, žádný fýrer, žádné plnohodnotné rasové zákony (pouze jejich okleštěná verze v podobě represí proti ruskému jazyku). V důsledku toho neexistuje žádná opozice a odpor vůči režimu.

To vše však nedělá z ukrajinského nacismu "měkčí verzi" německého nacismu první poloviny 20. století. Naopak, protože ukrajinský nacismus je oproštěn od takových "žánrových" (v podstatě politických a technologických) rámců a omezení, svobodně se rozvíjí jako základní osnova veškerého nacismu – jako evropský a v nejrozvinutější podobě americký rasismus. Proto denacifikaci nelze provést v kompromisu založeném na vzorci, jako je "NATO ne, EU ano". Kolektivní Západ sám je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, v té době byly západní banderovské kádry a jejich "historická paměť" pouze jedním z nástrojů nacifikace Ukrajiny. Ukronacismus nepředstavuje pro svět a Rusko menší, ale větší hrozbu než německý nacismus hitlerovského původu.

Název "Ukrajina" zřejmě nemůže být zachován jako název žádného plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé v prostoru osvobozeném od nacismu by měly a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociálního zabezpečení, obnovy a modernizace systémů podpory života obyvatelstva.

Jejich politická aspirace nemůže být ve skutečnosti neutrální – vykoupení viny před Ruskem za to, že s ním zachází jako s nepřítelem, lze uskutečnit pouze spoléháním se na Rusko v procesech obnovy, obrození a rozvoje. Žádné "Marshallovy plány" pro tato území by neměly být povoleny. Nemůže existovat žádná "neutralita" v ideologickém a praktickém smyslu slučitelná s denacifikací. Personál a organizace, které jsou nástrojem denacifikace v nových denacifikovaných republikách, se nemohou než spoléhat na přímou moc a organizační podporu Ruska.

Denacifikace bude nevyhnutelně také deukrarainizací – odmítnutím rozsáhlého umělého nafukování etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska a Novoruska, které zahájily sovětské úřady. Jako nástroj komunistické supervelmoci nezůstal umělý etnocentrismus po svém pádu opuštěn. V této oficiální funkci přešel pod pravomoc jiné supervelmoci (mocnosti stojící nad státy) - supervelmoci Západu. Musí být vrácen k přirozeným hranicím a zbaven politické funkčnosti.

Na rozdíl řekněme od Gruzie a pobaltských zemí je Ukrajina, jak historie ukázala, jako národní stát nemožná a pokusy o její "vybudování" přirozeně vedou k nacismu. Ukrajinismus je umělá protiruská konstrukce, která nemá svůj civilizační obsah, podřízený prvek cizí a cizácké civilizace. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude - banderovský prvek je pouze vykonavatelem a lstí, převlekem evropského projektu nacistické Ukrajiny, proto je denacifikace Ukrajiny také její nevyhnutelnou deeuropeizací.

Banderovská elita musí být zlikvidována, její převýchova je nemožná. Společenská "bažina", která ji aktivně i pasivně podporovala akcí a nečinností, musí přežít útrapy války a osvojit si zkušenost jako historickou lekci a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, trpěli jím a jím rozpoutanou válkou na Donbasu, musí být konsolidováni a organizováni, musí se stát pilířem nové vlády, její vertikály i horizontály. Historická zkušenost ukazuje, že tragédie a dramata válečných časů prospívají národům, kteří jsou pokoušeny a unášeny rolí nepřítele Ruska.

Denacifikace jako cíl speciální vojenské operace v rámci této operace samotné je chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených příznivců nacistů, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců, zajetí válečných zločinců a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru.

Ta by měla začít organizací místních samosprávných, policejních a obranných orgánů, očištěných od nacistických živlů, zahájit na jejich základě ústavní procesy založení nové republikánské státnosti, integrovat tuto státnost do úzké spolupráce s ruským ministerstvem pro denacifikaci Ukrajiny (nově vytvořeným nebo převedeným, řekněme, z Rossotrudničestva), s přijetím republikového regulačního rámce (legislativa) o denacifikaci pod ruskou kontrolou, vymezením hranic a rámce pro přímou aplikaci ruského práva a ruské jurisdikce na osvobozeném území v oblasti denacifikace, vytvořením tribunálu pro zločiny proti lidskosti na bývalé Ukrajině. V tomto ohledu by Rusko mělo vystupovat jako strážce Norimberského procesu.

Vše výše uvedené znamená, že pro dosažení cílů denacifikace je nezbytná podpora obyvatelstva, jeho přechod na stranu Ruska po osvobození od teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, po ústupu informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z nepřátelských akcí, než se přesvědčí o dlouhodobých záměrech Ruska – že "nebudou opuštěni". Není možné předem předvídat, na kterých územích bude taková masa obyvatelstva tvořit kriticky potřebnou většinu. Je nepravděpodobné, že by se "katolická provincie" (západní Ukrajina skládající se z pěti regionů) stala součástí proruských území. Linie odcizení však bude nalezena empiricky. Zachová si sice nepřátelskou vůči Rusku, ale násilně neutrální a demilitarizovanou Ukrajinu s nacismem zakázaným z formálních důvodů. Nenávistníci půjdou tam. Zárukou zachování této zbytkové Ukrajiny v neutrálním stavu by měla být hrozba okamžitého pokračování vojenské operace v případě nedodržení uvedených požadavků. To může vyžadovat trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jejím území. Od linie odcizení k ruským hranicím vznikne území potenciální integrace do ruské civilizace, svou vnitřní povahou antifašistické.

Operace s cílem denacifikace Ukrajiny, která začala vojenskou fází, se bude v době míru řídit stejnou logikou fází jako vojenská operace. V každé z nich bude nutné dosáhnout nevratných změn, které budou výsledkem odpovídající fáze. V tomto případě lze nezbytné počáteční kroky denacifikace určit následovně:

—likvidace ozbrojených nacistických formací (kterými se rozumí jakékoli ozbrojené formace Ukrajiny, včetně ozbrojených sil Ukrajiny), jakož i vojenské, informační, vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost; 

—vytváření lidových samosprávných orgánů a milicí (obrana a právo a pořádek) osvobozených území, chránících obyvatelstvo před terorem podzemních nacistických skupin; —instalace ruského informačního prostoru;

—konfiskace vzdělávacích materiálů a zákaz vzdělávacích programů obsahujících nacistické ideologie na všech úrovních;

—hromadné vyšetřovací akce k určení osobní odpovědnosti za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu;

—lustrace, zveřejňování jmen kompliců nacistického režimu, jejich zapojení do nucených prací s cílem obnovit zničenou infrastrukturu jako trest za nacistické aktivity (u těch, kteří nebudou podléhat trestu smrti nebo uvěznění);

—přijetí primárních normativních aktů denacifikace "zdola" na místní úrovni pod dohledem Ruska, zákaz všech typů a forem oživení nacistické ideologie;

—zřizování memoriálů, pamětních desek, památníků obětem ukrajinského nacismu, udržování paměti hrdinů boje proti němu; 

—zahrnutí souboru antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik;

—zřízení stálých denacifikačních subjektů na dobu 25 let.

Rusko nebude mít pro denacifikaci Ukrajiny žádné spojence. Neboť se jedná o čistě ruskou záležitost. A také proto, že nebude vymýcena jen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale včetně a především západního totalitarismu, vnucených programů civilizační degradace a dezintegrace, mechanismů podrobení supervelmoci Západu a Spojených států.

Aby bylo možné uvést plán denacifikace Ukrajiny do života, bude se muset Rusko samo konečně rozejít s proevropskými a prozápadními iluzemi, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování těchto hodnot historické Evropy (starého světa), které si to zaslouží a které Západ nakonec opustil a prohrál boj o sebe sama. Tento boj pokračoval po celé 20. století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které jsou navzájem neoddělitelně spjaty.

Rusko ve 20. století udělalo pro záchranu Západu vše. Realizovalo hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který vyhrál nad národními státy - socialistický, rudý projekt. Rozdrtilo německý nacismus, monstrózní produkt krize západní civilizace. Posledním aktem ruského altruismu byla Ruskem přátelsky nabídnutá ruka, za což Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu.

Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady, tím, že přineslo největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, devalvoval ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se pomstít Rusku za pomoc, kterou nezištně poskytlo. Dále se Rusko vydá vlastní cestou, nebude se obávat o osud Západu a bude se spoléhat na jinou část svého odkazu – na vůdčí postavení v globálním procesu dekolonizace.

V rámci tohoto procesu má Rusko vysoký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a které se nechystají znovu přijmout své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, kterou bude muset obyvatelstvo Ukrajiny pochopit, až se začne osvobozovat z opojení, pokušení a závislosti na tzv. evropské volbě.

Zdroj v ruštině: ZDE