Monitor Jana Paula: Křesťanství a západní kultura

4. 4. 2022 / Jan Paul

čas čtení 14 minut

Autor obrazu Jan Paul

Křesťané na celém světě prožívají Velikonoční období, které Velkým pátkem, kdy byl ukřižován Kristus, vrcholí, připomínkou jeho zmrtvýchvstání. Ze smrti vzkříšený Ježíš dává všem lidem naději spásy, to je něco, co si člověk sám sobě nikdy neposkytne. Spása je proto ústřední myšlenkou křesťanství, a dosud nebyla lidské civilizaci poskytnuta významnější nabídka, než právě tato. Pro ni se nechal Ježíš ukřižovat, aby za naše hříchy zemřel a následně byl pro nás hříšné vzkříšen. Jeho nabídka je stále platná až do skonání světa, a proto je platná i pro budoucnost, nad kterou se v těchto týdnech zamýšlíme. Význam Velikonoc je civilizovanému člověku dobře znám i přesto, že křesťanství už zdaleka nemá v současné silně protiklerikální a sekularizované české společnosti takový kredit, jako kdysi.

To ale ještě neznamená, že lze zpochybňovat význam a vliv křesťanství pro západní kulturu. Tímto textem proto polemizuji s názory Borise Cveka, které publikoval 4.3.2022 jako reakci na můj Monitor ze dne 3.3.2022. Pan Cvek se ve svém textu dopustil zásadního omylu, když se domnívá, že vzývám křesťanskou společnost minulosti. Podsunul mi tím něco, co jsem nejen nenapsal, ale ani neměl na mysli. Naopak, byl jsem mimořádně kritický ke katolické církvi, a uvedl jsem, že křesťanství nelze šířit silou, tedy jakýmikoliv způsoby donucování a že to už z historie víme. Cvekova snaha zpochybňovat vliv a význam křesťanství poukazem na excesy, a neblahé praktiky katolické církve v minulosti, je jen zastaralý způsob, jak relativizovat význam křesťanství pro současnost a budoucnost.

Mám pocit, že pan Cvek mému textu neporozuměl, anebo z nějakého důvodu porozumět nechce. Vznik západní kultury by nikdy nebyl možný bez vlivu křesťanství, které ji zásadně ovlivnilo. Co bychom asi dnes jezdili obdivovat, kdyby nebylo křesťanství? Louky, lesy, kopce a pole, pouze přírodu. Ale i do ní vtisklo křesťanství svůj charakter. Panem Cvekem vysmívaná někdejší vrchnost nebyli jen zabednění tupci, jejichž jediným cílem bylo vykořisťování lidí a snaha držet je v pohanských tradicích. Pan Cvek moc dobře ví, že šlechta byla i osvícená, umožňovala rozvoj umění v jakýchkoliv formách, a kulturu bez umění si nelze představit. Jsem rád, že jsem měl možnost navštěvovat na Akademii výtvarných umění v Praze přednášky z dějin umění u starého pána Jiřího Kotalíka, historika a kritika umění, překladatele a v určitou dobu i ředitele Národní galerie v Praze. Kotalík byl mimořádnou autoritou svého oboru s mezinárodním respektem.

Podle pana Cveka je představa, že v době panování vrchnosti existovala nějaká křesťanská společnost, urážkou křesťanství, a z toho vyvozuje, cituji: „Křesťanská společnost jistě existovala v římských katakombách. Jestli je pro někoho křesťanství vrchnost, nesvoboda, mučení a války, tak je křesťanství naprostá ohavnost“. Myslím, že pan Cvek nerozlišuje dvě věci, církev instituci, v níž působí Bůh svým duchem a zbožnost věřícího člověka. V církvi se projevují dvě hodnoty, člověk a Bůh, která selhává? Pochybuji, že Bůh přikazuje knězi, aby zneužíval děti, že je vede do války, k ničení a zabíjení. To lidé si zde přivlastnili Boha jako společníka, s kterým se pouštěli do všech zmiňovaných hrůz. Bůh se ale nedá přivlastnit, stojí mimo naše zlé konání, ale obdařil nás svobodnou vůlí k rozhodování se mezi dobrem a zlem. To vše, k čemu se Boris Cvek odkazuje, byla činnost lidská.

V Novém zákoně Ježíš nikoho nevybízí k tomu, aby pronásledoval menšiny a upaloval lidi za hříšné jednání. Naopak brání cizoložnici, když říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem“. A dále. Jestliže pan Cvek zpochybňuje existenci a vliv křesťanské společnosti v historii člověka poukazem na neustálé války, vládu vrchnosti, existenci bídy, mučení a jiná negativa, která se děla pod ochranou církve, a ve jménu Božím, neznamená to, že neexistovala například křesťanská mystika a spiritualita, kterou byli schopni prožívat i ti, kteří byli zotročováni a ponižováni. Tvrdit, že v dobách minulých neexistovala křesťanská společnost, která by neprožívala evangelijní hodnoty, je jako tvrdit, že člověk je obdarován pouze vůlí ke zlu, nenávisti a nesnášenlivosti, protože mu chybí srdce, totiž schopnost cítit a prožívat lásku. Praktiky církve jsou přece jedna věc, druhou je křesťanská zbožnost.

Není pravda, že lidé věřili v minulosti jen na základě donucení a pod povrchní slupkou křesťanství bylo brutální pohanství. To je velmi zjednodušený pohled. I v těch dobách existovali lidé, kteří udržovali křesťanské ideály lásky, a pomoci bližnímu, oslovovali tím druhé a předávali tyto hodnoty dalším generacím. A co těm lidem, kteří byli podle pana Cveka jen mučeni, zotročováni, a ponižováni, nakonec jiného zbývalo, než prožívání víry, epifanie a naděje, kterou křesťanství přineslo? V čem jiném, než ve víře v Boha, by asi ti „chudáci“ nacházeli úlevu a útěchu po celodenní dřině pro svého vykořisťovatele? Pouze v alkoholu a pohanských rituálech? Ano, mnoho z toho, co bylo křesťanským základem Evropy, bylo pohanské, ale ne všechno! Myslet si, že tehdy lidé nežili duchovně tím, co nazýváme křesťanstvím, je přece naprostá hloupost. Opravdu nerozumím snaze relativizovat to, co je prokazatelně zřejmé.

Vývoj západního myšlení, se odvíjel v trojjedinosti vztahu, antika, judaismus, křesťanství. Má smysl zde vyjmenovávat křesťanské filozofy, myslitele a teology, kteří měli vliv na vývoj naší kultury a myšlení? Například Mlada Přemyslovna vedla poselstvo, které po roce 970 vyjednávalo s papežem Janem XIII. zřízení pražského biskupství. Mlada, která v Římě přijala řeholi sv. Benedikta, a papež ji dovolil založit klášter sv. Jiří na Pražském hradě, kde se stala první abatyší, zastávala jako žena nejvyšší diplomatické a duchovní posty v knížecích Čechách před rokem 1000. Nebo Mikuláš Kusánský, církevní hodnostář, diplomat, renesanční filosof, teolog a všestranný učenec, který silně ovlivnil novověké myšlení včetně J. A. Komenského. Mnozí jej považují za největšího evropského myslitele 15. století. Křesťanství motivovalo, a změnilo západní svět, a mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmost, například v sociální sféře, bylo iniciováno křesťanstvím.

Ani panem Cvekem zmiňovaná emancipace se nezrodila pouze vůlí člověka, ale vlivem křesťanských myšlenek ve smyslu lásky k bližnímu svému. Problém je, že člověk Boha vytěsnil z účasti na svém životě, a zásluhy přisuzuje pouze sám sobě. Pan Cvek vyvozuje, že právě emancipace a pokrok je uskutečňováním ideálů evangelia, a dokládá to na tom, že lidi už nemučíme, dáváme ženám možnost studovat, nežijeme pod vrchností, máme rovnost před zákonem, ba dokonce nenecháváme staré lidi umírat hlady. To je jistě bohulibá činnost člověka, ale zdá se mi, že pan Cvek má podobný problému, který měl T. G. Masaryk, když viděl v křesťanství jen jeho funkčnost: Bůh je kamarád, společník, který pomáhá člověku být lepším. To jistě ano, ale bez zbožnosti člověka, se ze vztahu člověk – Bůh, stane jen účelové spojení. Humanistické myšlení sice nevylučovalo zbožnost, nicméně kladlo důraz na osvobození člověka, které završilo Osvícenství odpoutáním se od Boha.

Máme vše, co vyjmenoval pan Cvek, ale nemáme zbožnost, protože jsme se postavili v touze o svoji emancipaci a pozemské statky na roveň Boha. Osvobodili jsme se tak radikálně, že neuznáváme nic, co by nás převyšovalo. Jsme, pane Cveku, příliš pyšní sami na sebe, a v tom spatřuji podstatu dnešní krize západní společnosti. PhDr. Jolana Poláková říká: „Křesťanství bude vždy neseno silnou myšlenkou heteronomie: Za všechno, čím jsme, i za nejpodstatnější vědomí toho, co máme dělat, vděčíme Bohu. Nestvořili jsme se, neurčujeme si podmínky spásy, nejsme sami ze sebe zdrojem vykupující lásky. Všechno - bytí, zákon i milost - přijímáme od Boha. Je v tom hluboká závislost na Bohu a zároveň hluboká náročnost na nás. Obojí nás však osvobozuje od všech povrchnějších, nahodilých, efemérních závislostí a nároků. Myšlenka heteronomie, pro křesťanské myšlení bytostně regulativní, je prokazatelně původnější i perspektivnější než myšlenka lidského sebeurčení“.

Podle Polákové je křesťanství schopno přijmout i ideu autonomie člověka jako svůj pomocný korektiv, kterým samo sebe podněcuje k rozlišování toho, co je pouhé uctívání idolů, modloslužebnictví a co je křesťanská víra. O toto téma mi jde, umět - jak říká Poláková – „rozlišit, kdy člověk slouží Bohu, který je nad ním, a proto neruší jeho lidskou důstojnost, nýbrž ji ontologicky i eticky pozvedá, a kdy člověk propadá zpohanšťujícím vlivům, které přes svou imponující sílu jsou nižší než člověk, a proto lidskou důstojnost ničí a rozkládají“. Podle Polákové se náboženství podřízené humanitě dopouští téhož přečinu, který kritizuje na církvi: fetišismu lidských ustanovení. Pan Cvek říká, že vláda vrchnosti a tmářství byla jen pokračováním starého pohanství, a že to nové, co přineslo křesťanství, a nemá v dějinách srovnání, přišlo až s emancipačním hnutím. Dle mého názoru nelze dokončit emancipaci člověka bez Boha, protože Bůh dalece přesahuje naše pozemské snažení, byť by bylo vedeno těmi nejlepšími úmysly a v souladu s evangelii.

Jsem přesvědčený, že tzv. sekularizace, od-náboženštění společnosti, nespočívá jenom v úbytku věřících, spočívá především v tom, že – řečeno obrazně - člověk dosadil na místo Boha sám sebe. A iluze sebe-zbožštění, projevovaná přehnaným jástvím a sebe-humanizací zapříčinila, že jsme zapomněli na naše kořeny, že ztrácíme půdu pod nohama, duchovní identitu, smysl, a s ním i naději. Proč asi zemřel Ježíš? Panu Cvekovi se nelíbí má slova o individualismu, ale co jiného je zaměření člověka na sebe? Nerozporuji hodnoty, jako jsou lidská práva, demokracie, svoboda a snaha mít se dobře, jen mi vadí, že za tím vším nejsme schopni spatřit Boží vůli, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, a že je tu něco, co přesahuje naši pomíjivost. To snad lze přece pochopit. Jde mi o to, že skrze křesťanství můžeme znovu objevit pokoru, a že pokora a láska je do budoucna jedinou možnou cestou.

Západ směřuje už řadu let k vážné duchovní krizi. I přes prosazování emancipace, a lidských práv dnes existuje pokrytectví, předsudky a nenávist. Svět se sice proměnil, ale jak říkával Jan Werich, i středověk musí kupředu, aby mohl být stále ve středu. Naším jediným východiskem, a novou možností duchovní obnovy západního světa, je nutnost opuštění našeho zbytnělého Ega, jeho pýchu. Křesťanství přijímá až na výjimky myšlenku pokroku, lidského poznání, ale nemůže přijmout, že člověk je – řečeno slovy Jolany Polákové - tvůrcem svého „Boha“. Že se Bůh stane pouhou ideou podle našich představ. V popření Božské autority nelze nalézt víru. Proč? Protože člověk sám sebe nespasí. Poláková dodává, že náboženství, které je podřízeno humanitě, přestává být náboženstvím v pravém slova smyslu, protože se tím ruší hluboká vnitřní vazba (religio) mezi člověkem a Bohem - vazba, která předchází jakoukoli lidskou náboženskou ideu či koncepci a je na ní nezávislá.

Pan Cvek se v závěru svého textu ptá: „Je to, že dnes se mohou homosexuálové v Británii brát, nějaký úpadek hodnot?“, a dodává:“Je to jen konec brutálního tmářství“. Pan Cvek k tomu argumentuje, cituji: „Ještě v 50. letech 20. století byl Turing v Británii odsouzen k chemické kastraci za homosexualitu, a to byl pokrok, neboť v dobách mnohem „křesťanštějších“ mohl být také upálen nebo lámán v kole“. Pan Cvek jako filosof a přemýšlivý člověk ví moc dobře, že redukovat význam křesťanství na otázky podobného charakteru, je poněkud málo pro člověka, který nahlíží svět v širších souvislostech. Ujišťuji ho, že já osobně nemám s profánními sňatky homosexuálů zásadní problém, pokud to nenaruší model rodiny, postavený na tradičních rolích ženy a muže. Jiným tématem je ale svátostné manželství stejnopohlavních párů, posvěcené katolickou církví, což je ale úplně jiné téma.







1
Vytisknout
6076

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2022