"Ruští vojáci mě znásilňovali, zatímco můj vyděšený syn plakal"

31. 3. 2022

čas čtení 9 minut
Přečtěte si tenhle článek. A neříkejte mi nikdy, že je to jen Putinova válka.
Natalja mluví potichu, protože se bojí, že se její malý syn Oleksij probudí a dozví se strašnou pravdu. O tom, proč museli utéct z domku u borového lesa, který pro ně postavil jeho otec. O tom, co jí muži se zbraněmi udělali, zatímco chlapec seděl a vzlykal v potemnělé kotelně. O tom, kdo byl ten muž, který ležel bez života na jejich dvorku, když naposledy opouštěli domov, píše deník Times.
 
"Moc tomu nerozumí," vysvětluje po telefonem z města na západě Ukrajiny, kam matka se synem před třemi týdny utekla z jedné vesnice u Kyjeva. "Tady na hřišti chodí za lidmi a říká, že jsme museli opustit náš dům, protože byla válka a v domě byli bandité, ale že tatínek zůstal doma. Neví, že jeho otec je mrtvý."

Natalja není její pravé jméno a její syn se nejmenuje Oleksij, ale právě tato jména si zvolila, aby mohla vyprávět příběh o tom, jak jejich život obrátili naruby ruští vojáci, kteří 9. března vtrhli do jejich domu, okradli je, zastřelili jejího manžela a pak ji během několika hodin opakovaně znásilňovali.



 

Ukrajinské úřady informují o systematickém znásilňování žen ruskými jednotkami. Dymtro Kuleba, ukrajinský ministr zahraničí, slíbil, že se bude domáhat spravedlnosti prostřednictvím Mezinárodního trestního soudu poté, co bylo v roce 2008 znásilnění průlomově uznáno za válečný zločin.

Nataljin případ může být prvním trestním stíháním. Minulý týden oznámila ukrajinská generální prokurátorka Iryna Venediktová, že bylo zahájeno první oficiální vyšetřování údajného znásilnění ženy ruskými vojáky poté, co zastřelili jejího manžela. Touto ženou, která zůstává v anonymitě, byla Natalja.

Souhlasila s tím, že svůj příběh poprvé vylíčí deníku The Times, aby vyvrátila šeptandu, že zprávy o znásilnění ruskými vojáky jsou příliš šokující na to, aby byly pravdivé.

Třiatřicetiletá Natalja a její pětatřicetiletý manžel Andrej žili v malé vesničce u obce Ševčenkove v Brovarském okrese u Kyjeva, kde se manželé rozhodli postavit si svůj první společný dům u hustého borového lesa.

 
"Plánovali jsme dítě a snili jsme o našem prvním domově," vzpomíná v dlouhém telefonátu z Ternopilu, města, kde se nyní ukrývá. "Chtěli jsme žít blíž přírodě, proto jsme nebydleli ve městě. Manžel dal do stavby domu srdce a duši, vše bylo z přírodního dřeva a kamene. Dokonce jsme chodili do lesa sbírat odpadky, které tam zanechali jiní lidé."

Brovary byly jedním z prvních bojišť ruských vojsk, která chtěla zaútočit na hlavní město Kyjev. Když se 8. března dozvěděli, že Rusové vstoupili do vesnice, vyvěsili manželé na vrata bílé prostěradlo, "aby ukázali, že je tu jen rodina a nikdo nechce nikomu ublížit".

Druhý den ráno uslyšeli před domem jediný výstřel a zvuk vyražené brány. Když vyšli z domu se zdviženýma rukama, uviděli skupinu vojáků, z nichž jeden stále mířil puškou na jejich psa ležícího mrtvého na dvoře. "Říkali, že nevěděli, že tu jsou lidé, že nechtěli ublížit," řekla Natalya. "Samé obvyklé pohádky, 'mysleli jsme si, že jdeme na výcvik, nevěděli jsme, že nás pošlou do války'."

Později se vojáci vydali hledat benzín do čtyřkolky, kterou ukradli sousedům. Velitel se   Natalje vysmíval, představil se jako Michail Romanov a řekl, že kdyby nebyla válka, určitě by spolu měli románek.

"Byl tam ještě jeden chlap jménem Vitalij, který žádal o odpuštění za psa. Říkal, že ve svém rodném městě byl se svou ženou chovatelem psů," řekla Natálie. "Michail v tu chvíli vypadal trochu opile. Požádala jsem je, aby odešli, protože můj syn se bál, jsou mu teprve čtyři roky. Řekla jsem jim: 'Můžete odejít, zkontrolovali jste dům a teď ho jen děsíte'."

Velitel začal být agresivní, když v Andrejově autě uviděl maskáčovou bundu a zahájil palbu, rozstřílel ji a pak vyhrožoval, že vyhodí do povětří Natáliino auto granátem. Prosila ho, aby ho nechal pro případ nouze, ale on jí vytrhl klíčky, roztočil motor a narazil s ním do padlého kmene stromu, načež ho opustil a odešel. Po setmění zaslechli u brány rozruch a Andrej se šel podívat, co se děje, a nechal otevřené dveře.


"Slyšela jsem jeden výstřel, zvuky otevírající se brány a pak zvuk kroků v domě," řekla Natálie. Byl to Romanov, který se vrátil s jiným, asi dvacetiletým mužem v černé uniformě "Vykřikla jsem, kde je můj manžel, pak jsem se podívala ven a uviděla jsem ho na zemi u brány. Ten mladší chlap mi přiložil pistoli k hlavě a řekl: 'Zastřelil jsem vašeho manžela, protože to byl nacista'."

Natálie zavolala na syna, aby zůstal v kotelně, kde se ukrývali před ostřelováním. "Rus řekl: 'Drž hubu, nebo si pro dítě dojdu a ukážu mu mozek jeho matky rozházený po celém domě'." \Její hlas poprvé ztichl. "Řekl mi, abych se svlékla. Pak mě oba po jednom znásilnili. Bylo jim jedno, že můj syn v kotelně pláče. Řekli mi, abych ho šla umlčet a vrátila se. Celou dobu mi drželi pistoli u hlavy a posmíval se mi a říkali: 'Myslíš, že nás vykouří? Zabijeme ji, nebo ji necháme naživu?"

Po nějaké době muži odešli a ona šla za synem, který byl ztuhlý strachem a odmítal se pohnout. Asi po dvaceti minutách se vrátili a znovu ji znásilnili, než se vypotáceli pryč. "Když se vrátili potřetí, byli tak opilí, že sotva stáli na nohou," řekla Natalja. "Nakonec oba usnuli na židlích. Vplížila jsem se do kotelny a řekla synovi, že musíme hodně rychle utéct, jinak nás zastřelí." Tentokrát ji mlčky následoval na dvůr.

Natálije pokračovala: "Když jsem otevírala bránu, syn stál vedle otcovy mrtvoly, ale byla tma a on nechápal, že je to jeho otec. Říkal: 'Zastřelí nás stejně jako tady toho muže?'"

Natalja minulý týden obdržela zprávu, že jeden z vojáků, kteří ji napadli, byl zabit.

Ani po útěku přes pole do sousedního domu a následujícího dne do Brovar a dále do západní Lvovské provincie nemohla Natalja snést, aby synovi sdělila zprávu o vraždě jeho otce. V Brovarech zůstala u příbuzných, kteří ji poslali dál do města u Ternopolu, kam už byla evakuována manželova sestra s dětmi. Byla to ona, kdo naléhal na Natalju, aby své znásilnění a vraždu manžela nahlásila na policii.

"Mohla jsem mlčet, ale když jsme se dostali na policii, manželova sestra mě přiměla promluvit a už nebylo cesty zpět," řekla. "Chápu, že mnoho lidí, kterým bylo ublíženo, by mlčelo, protože se bojí. Spousta lidí nevěří, že se takové hrozné věci dějí. Jedna z žen, se kterými jsem byla, pak posílala zprávy vesnické skupině a lidé říkali 'přestaňte si vymýšlet'."

Romanova Natalja identifikovala podle profilů na sociálních sítích, později se dozvěděla, že byl obviněn z několikanásobného znásilnění. Identitu druhého násilníka nezná, ví jen, že one je jedinou obětí, která by ho mohla identifikovat. Minulý týden se jí ozvali, že muž, o němž se domnívala, že je Romanov, byl zabit ukrajinskými silami v Brovarech, "ale stále nevím jistě, zda je to pravda".


Když v Ternopilu bere Oleksije na hřiště, ten říká  ostatním dětem: "Zabili mi mého oblíbeného psa. O svém otci nic neví. I když jdeme do obchodu, žádá mě, abych mu koupila koblihu. 'Kup tatínkovi koblihu'."

Na 24. dubna by připadlo výročí jejich svatby. Mrtvola  jejího manžela dál leží, bez pohřbu, tam, ked padl. "Nemůžeme ho pohřbít, nemůžeme se dostat do vesnice, protože vesnice je stále obsazená," řekla. I když bude osvobozena, neví, zda se do ní vrátí. "Ty vzpomínky jsou těžké," řekla. "Nevím, jak s tím vším budu žít, ale pořád chápu, že ten dům pro nás postavil můj manžel. Nikdy bych se nedokázala přimět k tomu, abych ho prodala."


Zdroj ZDE

0
Vytisknout
7613

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2022