Politika a covid

18. 5. 2020 / Boris Cvek

 

Pro mne osobně se politika stala po nasazení karanténních opatření téměř bezvýznamnou. Bylo to, jako bych se na politické dění najednou díval obráceným dalekohledem. Bylo a je to tak strašně daleko. Korupce, nekompetence, zmatky, to všechno mělo nějaké měřítko kdysi před vypuknutím karantény, ale ne teď.

Jak se má politik správně chovat během takové situace? Bohužel to nevím. Jakému odborníkovi vlastně věřit a jak si vůbec skládat na faktech založenou představu? Začal jsem sledovat více než během své normální vědecké kariéry opravdu kvalitní lékařské časopisy a hledat v nich konkrétní čísla. Většinou šlo beztak jen o předběžný výzkum.

 

Jenže i kdybychom se v dohledné době dočkali nějakého relevantního obrázku o tom, co vlastně nemoc covid znamená a proč v některých oblastech měla tak strašlivé následky (stále čekám na zcela konkrétní srovnání situace různých lombardských nemocnic a měst během celého průběhu epidemie), jak to budeme schopni vztáhnout na politiku? Netuším.

Největší obavu jsem měl z toho, že dojde prakticky k likvidaci společnosti: že ve jménu covidu přestaneme dlouhodobě léčit jiné nemoci, přestaneme chodit ven, přestaneme pracovat, vzdělávat – nakonec zjistíme, že nemáme peníze na platy lékařů a léky, že nemáme nové lékaře ani sestry ani inženýry ani nikoho, kdo by měl nějaké vzdělání. Že nemáme imunitu, propadáme šílenství a umíráme na nemoci, které by se daly léčit, kdybychom neměli strach vyjít ven, tedy do nemocnice. Že nemáme průmysl, obchod, divadla, nic. To se snad naštěstí nestane.

Kdysi to bývalo tak, že zachování společnosti je důležitější než život lidí. Mladí vojáci chodili do války umírat, aby bránili vlast. Klíčová otázka byla budoucnost, svět pro nové generace. Život byl krátký a bylo třeba ho žít. Ona je také otázka, co je to vlastně život. Vždycky mi přišel nesmírně odporný strach, který člověka paralyzuje a neumožňuje mu žít. Jako školák jsem třeba chodil sám do lesa na dlouhé procházky. Co kdyby se mi něco stalo? Diderot, pokud si to správně pamatuji z jeho životopisu od André Billyho, zemřel tak, že se udusil při pojídání broskve. Často na to myslím, když se cpu různým ovocem – a užívám si život, rizikový život, ještě více.

Pokud budeme schopni na základě poznání přistupovat k nemoci covid jako k riziku – jistě nesrovnatelně většímu, než je pojídání broskví! – které je jedno z mnoha rizik v našich životech, a pokud se nemoc covid zařadí konečně mezi ostatní smrtelné nemoci jako jedna z nich, můžeme začít také zvažovat, co všechno má smysl obětovat, co všechno má smysl udělat, abychom covid udrželi v nějakých přijatelných mezích a nezpůsobili případně ještě větší škody v jiných oblastech zdravotnictví nebo života. Budeme taky moci srovnávat množství prostředků a úsilí, které dáváme do boje s jinými smrtelnými nemocemi, s prostředky a úsilím, které dáváme do boje proti covidu. Společnost ani budoucnost bychom ale covidu obětovat neměli.

Teprve potom se může vrátit politika se svými měřítky, tedy aspoň pro mne. Jen se bojím – a třeba se ukáže, že to není pravda – že dalších mnoho let, a možná celou generaci, budeme v politice muset narážet na následky současné situace a spor o jejich interpretaci, který bude tvrdě zasahovat všechny oblasti života včetně solidní vědy. První zásadní krok je současné otevírání většiny států v EU. Povede ke katastrofě, nebo se stane argumentem pro ty, kdo tvrdí, že jsme se báli přehnaně a zbytečně, protože se po otevření kromě nárůstu počtu nakažených, z nichž drtivá většina bude mít lehkou formu nemoci, nic zásadního nestane? Odpověď bychom měli znát v příštích měsících.

3
Vytisknout
1896

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2020