Proč jen tři evangelia jsou „synoptická“?

15. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty


Především řecké „syn“ = „spolu“, a „opsis“ = „vidění“ (později třeba též „předvedení“). A „eu“ = „dobrý“, a „aggelion“ = „zpráva“ či „poselství“. Jde tu o křesťanské texty, mající toho víc společného než vzájemně jedinečného; což se vztahuje v běžném řazení evangelií jen na prvá tři evangelia. To čtvrté bylo psáno v odlišné atmosféře času; možná vůči Markovi to Janovo bylo psáno nejméně asi o tři desetiletí později a s nesrovnatelně vypracovanější verzí „kristovství“. Další texty s „evangelijním“ obsahem zůstaly mimo „Nový zákon“ (s různými názvy; podle toho, jak byly vnímány jejich pozdějšími uživateli či přímo církvemi). Nelze u žádného ze čtyř „kanonizovaných“ evangelií přesněji určit ani totožnost pisatele, ani dobu vzniku jeho textu. Jsou tu ovšem jisté náznaky aspoň pro vzájemný časový sled těch evangelií. Původní novozákonní texty nebyly ještě děleny na kapitoly, ani dílčí „verše“.

   

Dnes má většina biblistů za to, že nejstarším z evangelií je Markovo. Nejen proto, že je navíc nejkratší; přičemž původně některé jeho verze z nynějšího na verše rozčleněného souboru mají v závěru poslední kapitoly pouze Mk 16:1-8, nikoli ne zrovna obsahově navazující verše Mk 16:9-20 (které ale bývají bez komentáře jako „Markovy“ pod jeho jménem do evangelijního souboru nadále včleňovány.

Matoušův text byl dlouho považován za nejstarší (i proto byl v rámci kodexů zařazován jako výchozí). Zachycuje také jako závažnou Ježíšovu životní etapu rovněž jeho narození (podobně jako Lukáš), zatímco Marek začíná své evangelium teprve Ježíšovým křtem v Jordánu Janem Křtitelem. Dnešní biblisté vesměs vzájemně souhlasí s tím, že Matouš se inspiroval nejméně 45 % v Markova textu, zatímco Lukáš 41 %; ovšem Lukáš měl ze všech tří teď zmiňovaných autorů nejvybranější stylistiku a slovník. (Lukáš navíc pro pozdější Nový zákon zřejmě napsal aspoň část Skutků apoštolů.)

Pokud jde o Janovo evangelium, nemůže být jeho pisatelem z řady důvodů ještě Ježíšův takto evangelijně pojmenovaný „učedník“. Evangelista Jan vnímá ve svém textu Ježíše jako dokonce již předhistoricky existujícího „Krista“. (Určitě si teď znovu přečtěme hymnický „prolog“, tj. výchozí část dnešní 1. kapitoly J 1:1-14; bude hned jasné též to, že tento text nemohl napsat nikdo, kdo by vedle Ježíše skutečně žil.)

Ještě míním upozornit na to, že Ježíšovo nanebevzetí původní Marek neuvádí. (Snad jako kdyby se to zhruba nějakých 40 let po Ježíšově smrti rozumělo automaticky. Pro nás anonymní autor dovětku k Markovu evangeliu nechal Ježíše stoupat do nebes z večeřadla, kde se rozloučil se svými učedníky. Přitom podle ještě Markova textu se měl Ježíš rozloučit se svými učedníky v Galileji, viz Mk 16:7!) Zbývající dva „synoptikové“ se v místu, kde mělo k tomuto jedinečnému zázraku dojít, rovněž vzájemně liší. Matouš zde místně odkazuje na Galileu. Lukáš ten zázrak triadicky štěpí; nejdříve nechá Ježíše setkat se se dvěma poutníky do Emaus, nato teprve mělo dojít k jeho zjevení mezi učedníky v Jeruzalémě, a posléze k vlastnímu nanebevzetí vzkříšený Ježíš příští apoštoly vyvedl do Betánie, kde teprve měl nastoupit cestu k nebesům… (Pokud se můžeme spolehnout na to, že Lukáš psal hned úvod ke Skutkům, tam se Ježíš s učedníky loučil naprotitomu na Olivové hoře, což nám dokládá, že Lukáš přinejmenším osobně neznal  jeruzalémské okolí, pokud o něm takto psal.)

Měli bychom zde preventivně dodat, že evangelia nejsou historickými spisy. Nebyla napsána svědky událostí, které jejich autoři někdy tak naléhavě líčili. Ty texty ovšem byly tím, co vypovídá jejich řecký název, a tedy „dobrou zvěstí“ (dodejme, že k stvrzení víry vyznavačů Krista, vesměs v roli již „Spasitele“; i když – anebo právě proto, že – zatím nenastával „konec časů“ již spolu s Kristem, takže pisatelé rozmanitě odkazovali takto aspoň na to, že kdo uvěří už v zjevný Ježíšův pozemský odkaz, může nárokovat věčnou spásu s nebes)…

0
Vytisknout
7936

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2020