Ještě k hned neviděným předstupňům 2. světové války?

12. 5. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut

 

(Ale též nečekané přemostění k její dohře)

 

Kupodivu cesta ke 2. světové válce byla nastoupena dnes běžně neznámými lidmi a ne zrovna v okamžitě proslulém „koutě“ tohoto světa. Už 5. ledna 1919 byla v Mnichově založena Německá dělnická strana („DAP“). V září 1919 na jednu z jejích schůzí zavítal zrovna tehdy taky zcela neznámý Adolf Hitler. Bylo to v jedné pivnici. Do roka a do dne po svém založení (24. února 1920) byla ta strana na naléhavý Hitlerův podnět přejmenovaná na „NSDAP“ (tj. česky na „Národně-socialistickou německou dělnickou stranu“). Už 29. července 1920 stál Hitler v čele té malé strany a krátce nato založil v ní Tělovýchovný a sportovní odbor, z něhož se mělo docela rychle – 5. října 1921 – navíc vylíhnout „SA“ (tj. „Úderné – či Útočné – oddělení“). (Pozdější „Ochranný oddíl“, v obávané pak zkratce „SS“, vznikl 4. dubna 1925; jako původně jenom osobní Hitlerova stráž.)

 

Ne že by zrovna teď – v době vzpomínající na konec 2. světové války – byl příhodný čas k zvažování toho, co, kdy a jak (a „proč asi“) jí předcházelo. Jenže v rámci NSDAP již roku 1926 byla založena „HJ“ (tj. „Hitlerova mládež“) a k roku 1930 též BDM (tj. „Svaz německých dívek“); obě organizace s uniformami, předvídajícími příští „brannost“.

Když došlo v říjnu 1929 k propadu akcií na americké burze, navodilo to velkou hospodářskou krizi první poloviny 30. let. Znamenalo to rostoucí počet nezaměstnaných a nespokojenost občanů s parlamentním vládnutím. Z německých voleb na konci roku 1932 vzejde NSDAP jako nejsilnější politická strana. 30. ledna 1933 je Hitler jmenován říšským kancléřem. Po smrti prezidenta Hindenburga převzal i jeho funkci a nechává se teď (od 2. srpna 1934) citovat též jako „Vůdce“. Autoritativní režim se může dále upevňovat. Při okázalých přehlídkách až omamně zněl ten vojensky vyladěný „Parademarsch“. (Kdepak jsou ty časy, kdy ještě jako dítě zpívající v chrámovém sboru chtěl se zřejmě Hitler snad stát knězem. Léta před 1. světovou válkou žil jako bezdomovec. Když ta válka potom vypukla, rakouská odvodní komise Hitlera nepovažovala za způsobilého k vojenské službě. Podařilo se mu být odveden k vojsku až v Bavorsku. Stal se nositelem železného kříže I. třídy.)

A v druhé půli třicátých let 20. století nebyl stále nikdo, kdo by Hitlerovy plány znemožnil. Ještě tzv. „Mnichovská dohoda“, podepsaná 30. září 1938, dosvědčuje, jak vzdálená tehdy byla těm, kteří ji podepsali, potřeba řešit mezinárodní problémy reálně a korektně.

V Evropě před 2. světovou válkou se zdálo, že – už pro řadu ovládaných kolonií v rozmanitém zámoří – Velká Británie a Francie jsou jedinými „už předem“ respektovanými supervelmocemi. Tři státy na evropské půdě byly v 30. letech pravicovými diktaturami: Španělsko, Itálie a Německo; levicově navíc SSSR. A v létě 1940 Německu zbýval již jen jeden na kontinentě vojenský nepřítel, Velká Británie! Nezdálo se, že by Britové neuzavřeli mír, když Německo naznačovalo ochotu ke skončení bojů. Mohlo se zdát, že rovněž vzájemné „smlouvání“ Německa se Sovětským svazem z konce léta 1939 otupilo bdělost Moskvy před možným vojenským napadením z Berlína, když pozemní boje v Evropě v mezičase skončily…

A divme se posléze ke konci 2. světové války, že tu máme jakoby od východu nejen mohutně triumfující SSSR, ale též pod německou kuratelou na opačné straně fronty působící armádu generála Vlasova (jako proklamačně protikomunisticky orientovanou vojenskou formací), navíc od západu rychle postupující angloamerické spojence, a uprostřed mezi nimi Německo již vojensky skoro v posledním tažení. Přitom v uniformě jak Němci, tak „vlasovci“ touží na poslední chvíli dostat se ještě do zajetí „západními armádami“, jaké tu pochopitelně na konci jara 1941 nebyly.

Nakonec se tu v tom květnu 1945 již pro další mírový čas předběžně předprogramovával model pro kupodivu – provizorně či napořád? – již dvojí Německo, dva Vietnamy, dvě Koreje, ne-li rovněž taky dvě Číny; a taky ještě stále bez výčitek tekoucí krev těch, kteří v tom časovém provizoriu (ale i „jindy“) nebyli zrovna na „správné“ straně.

(ČSR z května 1945 měla namále, kdyby Praha byla bývala nakonec osvobozena „ze západu“, zatímco Slovensko již tehdy bylo spolehlivě ve východní náruči. Z Plzně byla Praha pro vojáky gen. Pattona „na skok“! Meditovat v dubnu o „demarkační čáře“ mezi západními spojenci a SSSR by bývalo tehdy mohlo být rozmanitě ne zrovna vděčné; ne tolik vojensky, jako politicky. Kupodivu má to své zvláštní aroma ještě i dnes.)



0
Vytisknout
9560

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2020