Lidé právem chtějí od elit nikoliv slova, ale reálnou změnu k lepšímu

11. 9. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut
Jan Čulík vyslovil názor, že „pražská kavárna lidem pořád káže, ale oni ji neposlouchají“. Je to reakce na dopis paní Kozlové, jejíž názory se zřejmě brzy stanou pravidelným obohacením diskurzu Britských listů. Řešení podle Jana Čulíka je jít za lidmi, jako je paní Kozlová, a mluvit s nimi. Podle mne ovšem základní motor názorů paní Kozlové není v rovině názorů na komunismus, ale ve frustraci současností (ještě jasněji to jde vidět v jejím novém dopise. A v té frustraci má bohužel pravdu.

Pokud „elity“, tedy údajně inteligentní a vzdělaní lidé, dopustily např. děsivý způsob exekucí v ČR, kdy se exekuce stávají problémem pro masy malých dětí, není možné k tomu přistoupit tak, že o tom budeme s lidmi mluvit. Mluvení nic nespraví, musíme to změnit.

 Dokud v této zemi nebudou fungovat instituce, a zejména právo, budou lidé považovat „elity“ za blbce, šejdíře, tlučhuby atd. Aspoň bychom si toho měli být vědomi a tlačit na efektivní řešení, tlačit nikoli směrem dolů k obyčejným lidem, aby s námi vedli nějaký diskurz, ale na ty, kdo to mohou změnit, aby to změnili.

Věřím tomu, že v té chvíli, kdy lidé získají důvěru ve fungování demokratických institucí, stesk po minulém režimu opadne a bude zcela zřejmé, že demokracie je lepší než minulost. Lidé právem čekají od „elit“, že tohle musí vyřešit ony.

Frustrace z toho, jak tyto „elity“ nezvládají svou roli, pak vede lidi do náruče Babišovi a Okamurovi nebo ještě horším.

Myslet si, že voliče v tomto smyslu lze k něčemu přemluvit nebo s nimi něco vydiskutovat, je nesmysl. A ještě větší nesmysl je vyžadovat nějakou loajalitu k demokracii jen proto, že to je demokracie.

To je bolševický přístup: socialismus je dobrý z definice, bez ohledu na to, že vůbec nefunguje a žije se vám blbě.

Novináři dávno píší o nefungujících institucích, o korupci, bezpráví (a díky Bohu za to, neboť z nedávné debaty nad novinářskou prací Saši Uhlové, podpořené Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky se mi skoro zdálo, že tzv. demokraté u nás chtějí zakázat solidním byznysmenům, aby financovali nezávislou investigativní žurnalistiku, neboť to rozbíjí demokracii a nahrává sentimentu po komunistické minulosti… tedy opět bolševický přístup: místo medializace problémů a jejich efektivního řešení jejich zamlčování a obviňování těch, kdo o nich chtějí mluvit, z ideologického selhání a kontrarevoluční motivace). Obecně se, zejména mezi insidery daných oborů, ví, co a proč nefunguje.

Pavel Rychetský např. svého času velmi otevřeně (v Otázkách V. Moravce) líčil fungování tzv. konkurzní mafie a navrhoval jasné způsoby řešení. Problém je, že se „tam nahoře“ nedaří nic pořádně udělat, což může mít různě chaotickou změť příčin od lhostejnosti, neschopnosti až po zlou vůli.

Někdy se mi zdá, že když se někomu u nás někde nahoře jako „elitě“ žije dobře, tak se vlastně na prvním místě bojí o to své dobré bydlo a k veřejným problémům se staví v duchu: nehas, co tě nepálí. Vzpomeňme na příběh pana Poula, kterého ochromila jeho hypotéka takovým strachem, že přestal plnit své povinnosti nadřízeného vůči paní Nagyové. Takto jsem to komentoval před čtyřmi roky:

„Jak funguje Úřad vlády pod pravicovou vládou „rozpočtové zodpovědnosti“, která nechce zvyšovat zdanění lidí s vysokými příjmy, protože ti jsou přece ti schopní a táhnou tuhle zemi dál, je naprosto zřejmé z informací, které cituje Jan Čulík.

Formální nadřízený Nagyové, šéf Úřadu vlády Poul, se ji neodvážil kritizovat, protože měl hypotéku na nový dům. Poul byl za svou schopnost a tah, tedy vlastně spíš schopnost tažnosti ("tažnost" je mechanická vlastnost materiálu, zjišťovaná zkouškou tahem), také královsky odměněn.

Jinými slovy řečeno: drž hubu a krok k šlendriánu, prováděnému za veřejné peníze, a my ti za to pořádně z veřejných peněz zaplatíme a ještě tě prohlásíme za schopného a tažného, abys nemusel tohle všechno spolufinancovat ze svých daní. Česká pravice v kostce.“ ZDE

Politici jako by pochopili, že reálné, podstatné problémy tohoto státu nedokážou řešit, a tak mávají uprchlíky, xenofobií nebo – ti demokratičtější – demokracií. To je ovšem cesta k totalitě.

Někdy mi přijde, že by naopak stačilo celkem málo, upřít veřejnou pozornost správným směrem a podat řešení, a tím si získat důvěru. Svého času byla pozornost např. upřena na exekuce, kde se díky tomu mnohé pohnulo k lepšímu. Nicméně stále je skutečnost asi strašná, svědčí o tom následující.

Před pár dny se mi celá česká společenská realita zhmotnila v jednom údajně převratném soudním rozsudku: v Radiožurnálu nebo Českém rozhlase Plus, už si přesně nepamatuji kde, jsem slyšel zprávu o tom, že nějaký soud zrušil exekuci z toho důvodu, že rozhodce, který o ní měl nestranně rozhodnout, byl ekonomicky závislý na jedné ze stran.

Prý je to průlom a prý to otvírá dveře k revizi desítek tisíc exekucí (pokud si pamatuji správně). Není to neuvěřitelné? Kolik lidí muselo trpět (a bude muset trpět, než proběhnou další stovky soudů) kolik let toto neuvěřitelné bezpráví? Jak se vůbec mohlo stát, že rozhodcem mezi stranami mohl někdy být někdo, kdo je na jedné ze stran sporu ekonomicky závislý? Kdo tohle umožnil? Tímhle postižené (a jejich rodiny, známé…) tlačíme k nenávisti k současnému režimu. A jet za nimi jim něco vysvětlovat by bylo snad už jen jako plivnutí do tváře.

Zde je zpráva z Aktuálně.cz:

 „Desítky tisíc exekucí v Česku stojí na vodě. Krajský soud v Praze rozhodl v konkrétním případě ženy, která si půjčila u společnosti Profi Credit a přestala jí úvěr splácet, že exekuce musí skončit, protože běží protiprávně. Podobných exekucí probíhá v Česku mnoho.

Úvěrová firma totiž dluh vymáhá na základě rozhodčího nálezu, za kterým stojí rozhodkyně závislá na společnosti Profi Credit. Soud tak potvrdil názor právníků projektu Exekutor má smůlu.cz, kteří ženu u soudu zastupovali.“
 


1
Vytisknout
11130

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2017