Hamás a Izrael se vzájemně přiživují na své krutosti

7. 12. 2023 / Fabiano Golgo

čas čtení 18 minut
 
Útoky Hamásu na Izrael byly vypočítavou chybou, která zároveň snížila podporu pro palestinskou kauzu kvůli "personalizaci" hrůz, které jeho členové spáchali během říjnové invaze. Přestože Izrael zabíjí děti, ženy, staré lidi - tedy nebojovníky - mnohonásobně více než Palestinci, činy Hamásu jsou vnímány  v takových podrobnostech, které rozhodně pošramotil mysl a emoce těch, kdo je viděli, zatímco zabíjení, které provádějí jednotky Benjamina Netanjahua k nám přichází do České republiky  jen jako čísla (kromě mnohem menšího  publika, kteráékonzumuje média jako Britské listy, kde drastické  záběry z poražené strany ukazují v osobnější rovině skutečnou hrůzu odehrávající se v Gaze). 


 
Sémiotika útoků Hamásu v ČR pracuje proti němu. Pouze ti, kteří si již vybudovali pevný názor na to, kdo jsou skutečné oběti v tragické historii palestinsko-izraelského konfliktu, se od neospravedlnitelných hrůz páchaných Hamásem na izraelských i neizraelských civilistech, dětech, starých lidech, přesunuli k pochopení, že ať už jsou tyto vraždy a znásilnění jakkoli nespravedlivé, nepřišly z ničeho nic, byly důsledkem desetiletí izraelského útlaku a obtěžování. Nic z toho nemůže omluvit činy Hamásu. A Hamás je ten problém.

Stejně jako si mnozí lidé v ČR pletou židy s Izraelci a Izraelce s politikou Izraele - obojí považují za rovnocenné -, většina průměrné veřejnosti na celém světě sledující tuto nejnovější kapitolu blízkovýchodního konfliktu si plete Hamás s Palestinci. Pak není divu, že se veřejné mínění v ČR přiklonilo na stranu Izraele, což vede k tomu, že česká mainstreamová média a veřejnost obecně ignorují genocidní bombardování Gazy nebo mu nepřikládají patřičný význam.

Většina médií na celém světě, včetně médií amerických a brazilských, v tomto konfliktu nyní podporuje věc Palestinců.

Veřejnost v ČR také byla šokována při pohledu na zrůdné záběry ukazující, jak jsou mladí lidé, kteří nihilisticky tančili na rave party, zabíjeni a odnášeni jako kořisti, zvířata, jak jsou odnášeny starší dámy, jak jsou zabíjeny celé rodiny v jejich domácích bunkrech, jak jsou bez milosti vyvražďovány celé komunity kibuců. 

Zprávy ukazují, že zpravodajské služby již dříve varovaly izraelskou vládu před možností takovéhoto útoku, což vyvolává otázku, zda si Netanjahu skutečně nepřál, aby k němu došlo, protože věděl, že zvěrstva  plánovaná druhou stranou vyděsí svět i Izraelce, a umožní mu tak semknout společnost kolem svého vůdce, aby porazil zrůdného nepřítele. Protože je těžko uvěřitelné, že by tradičně aktivní a na obranu připravený Izrael, kde se i zcela neefektivní házení kamení palestinských dětí řeší jako velké nebezpečí pro zemi, nejednal rychle, aby k  invazi Hamásu nedošlo. Člověk nemusí být Machiaveli, aby v tom viděl příležitost, jak zmanipulovat pohled lidí na Palestince.

Skutečnost, že lidé jsou od přírody líní a mozek šetří energii na to, co identifikuje jako potřebné nebo příjemné, ztěžuje vstřebávání složitých otázek. Lidé si dělají úsudky během několika vteřin a na základě těch nejpovrchnějších významů dané problematiky. Jak mi jednou vysvětlil Václav Havel poté, co jsem se ho zeptal, proč má na sobě make-up (na setkání se světovými lídry, během oslav 10. výročí konce komunistického režimu), veřejnost vnímá jakýkoli jeho čin během dvou vteřin a na základě obrazů, nikoli slov. Aby tedy snímky jeho a hostujících vůdců vypadaly dobře, musel se tvářit jako herec. Dokonce žertoval, že je dramatik, který se stal hercem. 

Všude se pouze malá menšina obyvatelstva hlouběji zabývá detaily aktuálních problémů. Drtivá většina jakékoli populace na světě jen konzumuje drby o celebritách a pár titulků, které jim při brouzdání internetem vyskočí před očima. 

Palestinská kauza měla vždy dobrý sémiotický potenciál, protože jsou chudší (je běžnější, že lidé jsou na straně těch, kteří jsou méně zvýhodněni), i když zároveň byli v nevýhodě kvůli vzhledu, oblékání a náboženství, které je odlišovalo od západního světa. Židé vypadají více jako "my" na Západě, a mají (i když nyní ohroženou) demokracii.

Svým způsobem mohu vysledovat srovnání se situací brazilských favel, zejména v Riu de Janeiru. I když většina jejich obyvatel bydlí daleko od středních vrstev, nacházejí se favely i na kopcích nad nejznámějšími částmi města, Copacabanou a Ipanemou. S mnoha jejich obyvateli jsem se spřátelil a měl jsem vzácnou příležitost, pro "bílého" člověka, který nepochází z nižších vrstev, vidět z bezprostřední blízkosti jejich každodenní život, jejich životní perspektivy. Mnohokrát jsem byl svědkem situace, kdy byli obtěžováni policií jen proto, že se snažili vstoupit na pláže Copacabana nebo Ipanema. Zde je paralela mezi nimi a Palestinci, kteří se snaží dostat do izraelských oblastí své země.

Jednou jsem šel s jedním černochem z favely směrem k pláži, když nás zastavila skupina sedmi vojenských policistů a začala ho prohledávat, chtěla po něm občanský průkaz, kontrolovala jeho jméno v systému, agresivně se ho ptala, proč chce jít na pláž (jestli už není moc černý na to, aby chtěl jít na slunce...) Celou dobu jsem čekal, až na mě přijde řada. Pustili ho s tím, že se má vrátit do favely, a mě ignorovali. Tak jsem se zeptal, jestli se nechystají prohledat i mě. Tvářili se překvapeně. "Ale vy přece nejste 'favelado'..." Otevřeně sociální apartheid. 

Na druhou stranu je pravda, že stovky chlapců z těchto favel se denně vydávají na lov za krádežemi mobilních telefonů, hodinek, peněženek a zlatých řetízků. Je nemožné projít se po Copacabaně a nevidět denně chlapce, kteří přepadávají lidi. Tento druh neustále chronické kriminální zprávy o některých lidech z favel vypálil do myslí obyvatelstva, že favela je místem nebezpečných zlodějů, kde drogoví dealeři provozují feudální systém a kolem jejich obchodu s narkotiky se odehrávají středověké vraždy a mučení. 

Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s tím, jak to funguje, favely jsou jako paralelní stát uvnitř Brazílie. Policie do nich nevstupuje, pokud se nejedná o válečnou operaci, při níž zabije každého, kdo se jí připlete do cesty, a služby poskytované státem, jako je elektřina a voda, se tam neposkytují. Takže  místním občanům poskytují  elektřinu, vodu, plyn, úklidové služby, bezpečnostní služby, zdravotní služby, prostě všechno možné, drogoví bossové, i když mnohem chudším a improvizovanějším způsobem. Zajímavé je, že většina lidí z favel nekonzumuje nelegální drogy. Většina z nich považuje aktivity spojené s obchodem s drogami, které se odehrávají uvnitř favel, za službu středním vrstvám. 

A když jsem se s některými z těch zlodějů sblížil, zpočátku mě překvapilo a vyděsilo, jak nonšalantně o svých zločinech mluví, ale časem jsem se dokázal vžít do jejich situace a alespoň pochopit, odkud se bere ten nedostatek citu k těm, které okrádají nebo zabíjejí.

Stejně jako v Gaze je naprostá většina z milionů lidí, kteří žijí ve favelách, normálními občany, kteří tvrdě pracují, aby se uživili, a jejich život není spojen s žádnou trestnou činností. Většina z nich je obecně velmi nábožensky založená a konzervativní. Jen velmi malá část obyvatel favel se stává zločinci. Totéž platí pro bojovníky Hamásu. 

A z těch, s nimiž jsem mluvil a kteří se v určitém okamžiku svého života stali zločinci, jsem viděl jen lidi, s nimiž policie a střední vrstvy od narození špatně zacházely a kteří nikdy neměli možnost vstoupit do naší společnosti a stát se její integrální součástí. Bez slušného vzdělání (Brazílie právě zabodovala jako nejhůře vzdělaná mládež na planetě, neschopná provést nejjednodušší matematické výpočty nebo psát vlastním jazykem), se špatnou výživou, s obtížemi najít práci. Pak viděli, že si mohou vydělat spoustu peněz prodejem drog těm, kteří s nimi špatně zacházejí a diskriminují je. Svým způsobem mají pocit, že ty playboye ze střední třídy vlastně otravují drogami, které jim prodávají. 

Problémem je, že jde o nebezpečnou práci, protože většina mladých lidí, kterým drogoví magnáti za prodej drog platí (vybírají si nezletilé, aby je nemohli dlouho zatknout), je nakonec zabita policií nebo konkurenčními frakcemi. Ti, které jsem potkal, měli to štěstí, že tuto "práci" opustili poté, co získali určitou částku peněz, která jim umožnila je investovat do nějakého malého podniku. 

Co se týče chlapců, kteří kapsářili na pobřeží pláže, jeden z nich byl příkladem pro ostatní. Přišel ke mně ke stolu v restauraci a snažil se mi prodat nějaké sladkosti. Číšník ho vyštval z podniku a já jsem šel za ním, řekl jsem mu, ať počká, že už dojídám a že si od něj koupím bonbony. Takových chlapců prodávajících cukrovinky jsou na ulicích tisíce. Část našeho rozhovoru jsme si nahráli (https://www.youtube.com/watch?v=91aawhn3OOg&t=107s) Řekl mi, že když mu bylo osm let, jeho matka se prostě nevrátila domů. Nikdo nepřišel říct jemu ani jeho třem mladším sourozencům, co se stalo. Nyní je mu 21 let a stále nic netuší. Otce nikdy neměl, což je u nejnižších vrstev velmi časté, protože muž buď utekl, byl zatčen, nebo zabit.

Strávil jsem několik měsíců pátráním a zjistil jsem, že jeho matku zabil autobus, její tělo bylo pohřbeno na veřejném hřbitově. Úřady se nesnažily rodinu kontaktovat, protože viděly, že je chudá. V Brazílii můžeme snadno poznat, kdo je z jaké společenské vrstvy, podle způsobu oblékání a také podle znalosti portugalštiny, gramaticky složitého jazyka, kterým nižší vrstvy nemluví správně (dokonce ani prezident Lula, nebot' pochází z nejnižší vrstvy). 

Co tento chlapec udělal? Po několika dnech bez jídla poté, co se jeho matka nevrátila domů, se vydal z kopce z favely do Copacabany, kde pak začal shánět jídlo. Netuší, co se stalo s jeho mladšími bratry a sestrou. Po nějaké době začal krást. Vypráví, že žebral, ale jen velmi zřídka mu někdo dal jídlo nebo peníze. Těchto chlapců je okolo pláži tolik, že je těžké vybrat, komu pomoci, a stávají se svým způsobem neviditelnými, protože je jich tolik. Stávají se číslem, ne člověkem. Stejně jako situace v Gaze.

Když se stal teenagerem, začal šetřit skromné mince, které dostal, dokud si nemohl koupit nějaké sladkosti, které pak prodával lidem na pláži. Začíná v sedm hodin ráno a chodí tam a zpátky až do deseti hodin večer. Přespává na ulici. Až do svých 18 let říkal, že když se k němu člověk, kterému chtěl prodat bonbony, choval jako k odpadu, tak mu sebral zlatý řetízek, hodinky nebo mobil a utekl. Ale jen tehdy, když se k němu chovali příliš špatně. Vysvětlil však, že s tím v osmnácti přestal, protože jako nezletilého by ho na policejní stanici drželi pár hodin a pustili by ho, zatímco teď by mohl strávit několik let ve vězení a to on nechce. 

Věcnost, s jakou mi svůj příběh vyprávěl, mi dokazoval, že není jako jeden z těch zločinců, které si představujeme, kteří vědomě porušují zákon, aby získali něco, co jim nepatří. Z jeho pohledu neudělal nic pro to, aby se dostal do své mizerné situace, a usilovně se snaží získat peníze legální cestou. Poté, co denně trpí ponižováním jen kvůli tomu, jak vypadá, je přirozené, že necítí žádnou empatii k nepříteli, člověku ze střední třídy. 

Loni jsem se procházel po Copacabaně s mobilem v ruce. Ucítil jsem malé štípnutí do krku a viděl jsem, že to bylo od mladého chlapce bez trička a bot, který mi právě v tu chvíli řekl: "Dávej si pozor na ten telefon, jsi v Riu". Jeho slovům jsem nevěnoval velkou pozornost, cítil jsem se uražený, že se mě dotkl cizí člověk. Šel jsem dál a asi po deseti minutách se zezadu přiřítil ten samý kluk, sebral mi telefon a utekl, ale nejdřív zařval "já ti to říkal, nebral jsi mě vážně...".

Jak zvláštní! Zloděj se mě snažil zachránit sám před sebou. Nějaké zbytky empatie. Je to skutečná lidská bytost, v zoufalé situaci, bez jakékoli perspektivy, že se nakonec nikdy dostane z bídy ani nebude přijat vládnoucí elitou. A to všechno kvůli tomu, jak vypadá, kde se narodil.

Nikdo nemá dobrý pocit z toho, že byl okraden. Ale předstírat, že člověk, který vás okradl, je jen špatný člověk, znamená ignorovat, že většina z nich měla nějakou příčinu, i když existuje i spousta zločinců, kteří se jen tak rozhodli, aniž by je k tomu vedly okolnosti, jako je tomu v případě zkorumpovaných politiků nebo podnikatelů. 

Útoky Hamásu tak mnozí Palestinci a jejich příznivci po celém světě pociťovali jako odplatu za desítky let šikany ze strany izraelských sil, za nespravedlnost, že je z jejich domovů vyhnali newyorští nebo ruští židovští osadníci, kteří si nárokují půdu, kde Palestinci žili po celé generace, za každodenní potíže s přístupem k nejzákladnějším věcem v životě, jako je voda, elektřina, potraviny, práce. Pro miliony dětí, které jsou odsouzeny k pokračování tohoto pekelného života, částečně způsobeného izraelským systémem apartheidu. 

Nicméně skutečnost, že existuje důvod, který vysvětluje pozadí, jež vedlo Hamás k existenci a mnoho Palestinců k touze po pomstě proti izraelskému obtěžování, samozřejmě  neznamená, že civilisté smějí  být obětí, stejně jako já, který nezpůsobil bídu žádného z těch chlapců a nechci jim dát svůj mobilní telefon. Natož aby byli zabiti, jako mnozí z nich, při těchto krádežích v Riu.

Pak se ocitáme ve velmi obtížné situaci, kdy se musíme postavit na jednu či druhou stranu, protože mezi důvody obou stran k vzájemným útokům je velmi tenká hranice. Každá z nich má svůj legitimní důvod, proč se jí něco na té druhé nelíbí, ale obě se zároveň vůči sobě chovají nelidsky.

Hamás není dobrý pro Palestince, stejně jako drogoví baroni nejsou dobří pro favely. Oba používají extrémní, diktátorské a vražedné způsoby, aby se udrželi u moci. Gaza žila pod diktaturou. Ti, kdo jsou u moci, vykořisťují obyvatelstvo. Řídí ji jako léno. Něco jako Taliban. 

Vůdce Hamásu v rozhovoru pro katarský zpravodajský kanál al-Džazíra z pohodlí svého luxusního domu v Jordánsku řekl, že žádná revoluce se neobejde bez mrtvých. Že irská nezávislost si vyžádala teroristické činy. Aby byl Afghánistán osvobozen, muselo zemřít mnoho lidí. Že všechny revoluce vyžadují hodně krve. V podstatě říkal, že je mu jedno, kolik palestinských dětí zabijí izraelské bomby, protože jsou jen nástrojem k dosažení vyššího cíle. Že Hamás je nad svou fyzickou existencí, že je to subjektivní aspirace, která se může zvětšit jen pokaždé, když se palestinský lid stane obětí izraelské brutality. 

Pokus Izraele srovnat Gazu se zemí nezabije Hamás, ale naopak ho posílí. Přidají se k němu tisíce sirotků, vdov a lidí, kteří viděli genocidní účinky izraelského bombardování. Aby pomstili své lidi. 

Je to konflikt bez hrdinů. Hamás a ti, kdo věří, že Izrael by neměl existovat, svým tvrzením nahrávají právu Izraele bránit se jeho touze po  jeho zániku. Je načase, aby se Palestinci a propalestinští příznivci smířili s tím, že stejně jako původní obyvatelé amerického kontinentu přišli o vládu nad územím svých předků ve prospěch evropských kolonizátorů a že Indiáni ji zpět nedostanou (ale mají svou půdu, rezervace, které si sami spravují), Palestinci své území nikdy nerozšíří a nedostanou ho celé zpět. Je to již prohraná válka, bez ohledu na to, jak špinaví a krutí kolonizátoři byli.

Je čas jít dál a dosáhnout toho, aby Izrael nekolonizoval jejich území ještě více. Bojovat za to, aby skončily předsudky mnoha Izraelců vůči nim, které mají kořeny v generalizaci, že jsou to teroristé, kteří chtějí Židy zlikvidovat. Bez uznání Palestinců, že prohráli válku a musí zachránit to, co je reálné zachránit, bude Hamás dál vzkvétat a Izrael se na tom bude dál přiživovat, aby mohl pokračovat ve svém tažení za expanzi, podmaněním a vyhlazením.




4
Vytisknout
3011

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2023