"Žádná restaurace nemůže zaměstnat Romku jako číšnici, i když mluví anglicky, zkrachovala by"
21. 3. 2023
K Rozhovoru Britských listů Bohumila Kartouse s Jaroslavem Mikou nám poslal čtenář Peter Nešvara toto:
Ohleduplnost a velkorysost (versus sobectví a šikanování)
6. 4. 2023 / Jiří Hlavenka
čas čtení
3 minuty
V něčem je tato až směšná a jakoby malicherná debata o tom, zda děti smějí do restaurace a co tam smějí nebo nesmějí dělat a co si smí a nesmí dělat hospodský hrozně důležitá, vlastně až zásadní pro českou společnost. Je myslím docela jasné, jak by to mělo být. Když jdu do hospody, snažím se být ohleduplný, protože jsou tam další lidi. A současně, když jdu do hospody, snažím se být velkorysý k ostatním: někdo tam dělá hluk, srká, mlátí lžičkama, děti povykují a pobíhají. No a co? Stane se. Jsou to děti. Já sám to nedělám, ale když jsme v partě a potřebujeme něco probrat, hulákáme abychom se slyšeli a nejspíš trochu rušíme ostatní, ale snad ne moc. Když jsme ve dvou, hovoříme potichu. Člověk má být ohleduplný a velkorysý navzájem: chovat se slušně, ale tolerovat, pokud se okolí tak úplně slušně nechová. (Protože většinově se slušně chová taky, spíše jsou výjimky, které mají svůj důvod, jako výše zmíněné, a nepřekračuje to hranici úplné neúnosnosti).
Tu odvrácenou stranu reprezentuje hospodský na obrázku a všichni, kteří argumentují podobně jako on. Netolerantní, egoistický šikanismus: "Moje hospoda, moje pravidla!!!", "Děti do hospody nepatří, RUŠÍ MĚ!". Včera na ČRo+ v debatě: "když beru dítě do restaurace, musí sedět u stolu, klidně, odstravovat se (fakt baba použila tento termín!) a hned po jídle odejdeme". (V další větě - "když jdeme s přáteli, tak sedíme déle, bavíme se". Esence egoismu; nechtěl bych být její dcerkou).
Sobeckou, hulvátskou, šikanistickou "náturu" si dobře pamatuju z minulého režimu, kdy toto chování bylo vlastně normou. Kdo byl "výš", choval se arogantně a šikanisticky - pingl, úředník, nadřízený k podřízenému, v důsledku jsme se tak chovali i my ke svým dětem, a oni pak ke svým dětem. Vytrácí se to, ale někde se to pořád ještě drží.
Skoro si myslím, že toto lze najít za mnoha problémy a konflikty ve společnosti - absence těchto dvou vlastností, tedy ohleduplnosti a velkorysosti ZÁROVEŇ. Tedy chovám se sám slušně, ale toleruju, když se někdo jiný úplně slušně nechová. Všechen ten skrytý nebo více otevřený rasismus, odpor k jinakosti (cizinci, jiná náboženství, menšiny všeho druhu). Opovrhování nejchudších a nejslabších: "můžou si za to sami". Neochota pomáhat: "mně taky nikdo nepomůže!". Absolutní odsuzování těch, kteří z nějakého důvodu žijí z cizího, "z našich daní, z naší práce!", ani špetka velkorysosti. Kázeň a pořádek, to je to hlavní, kazeň musi byť. Dítě poslouchá na slovo rodiče, mladší staršího, podřízený nadřízeného, ženská chlapa, běda jak ne.
Jako kdyby se v naší středoevropské kotlině míchaly a střetávaly dvě mentality - pořád, žádná nevyhrává, permanentní konflikt, který se ostatně pak promítá i do politiky, do veřejné debaty, a občas "vypučí" na povrch tak jako u tématu zda patří děti do hospod nebo ne a co tam smějí nebo nesmějí. Zítra bude zas jiné téma, ale podstat je pořád stejná: málo ohleduplnosti a málo velkorysosti.
Ale je to lepší než to bylo.
Autor zveřejnil text na sociální síti.
7376
Diskuse