Polemika s Jiřím Pehe, kterou Deník Referendum nevydal

7. 4. 2023 / Filip Outrata

čas čtení 7 minut
 

Pro zájemce o moje články nabízím text, který jsem napsal pro Deník Referendum, ale redakce se rozhodla ho nevydat. Je to polemika s textem Jiřího Pehe "Odbory a sociální demokracie si pod sebou podřezávají větev", který vyšel 30. 3., píše autor.

Na jednom pódiu. K situaci demokratické opozice a sociální demokracie zvláště


 
Středeční demonstrace odborů před Úřadem vlády dobře ukázala, jak složitá je dnes situace politické opozice, konkrétně té demokratické, a specificky sociální demokracie.

Začněme trochu zeširoka. V posledním roce se zřetelně projevilo, že hlasy protestu a odporu proti pravicové (či středopravicové) vládě dokáže zužitkovat někdo jiný než tradiční levicová politická opozice či odbory. To se jasně ukázalo při srovnání podzimních demonstrací na Václavském náměstí, z nichž zdaleka nejmenší účast zaznamenala a nejslabším dojmem působila ta odborářská, podpořená mimo jiné výrazně účastí sociálních demokratů.


Smyslem existence politické opozice přitom je zachytit nespokojenost s vládou a proměnit ji v politický úspěch a vlastní vládnutí. V Česku si v tomto smyslu dnes nejlépe vede Andrej Babiš, který svou účastí v prezidentské volbě (ačkoli zřejmě sám tušil, že v ní nemá příliš velké šance) dokázal sám sebe před očima všech občanů prezentovat jako jedinou alternativu k vládnímu bloku, jenž u většiny obyvatel zahrnuje i prezidenta Pavla.
Proto v průzkumech začíná vysávat i hlasy SPD, která měla donedávna neotřesitelnou pozici mezi protestními hlasujícími. Babiš chápe, že jako lídr opozice, jímž dnes fakticky je, musí být viditelný, musí stále tlačit na pilu a „jít vládě po krku“. Proto svou přítomností ovládl i poslední odborářskou demonstraci a zejména její následný obraz v médiích.
Je smutné a výmluvné, že se ve zprávách o demonstraci mnohem méně zmiňovaly její konkrétní body a požadavky, a mnohem více osoby, které vystoupily na pódiu. A vlastně ještě víc to, co měla jedna z nich na sobě. Všechno překryla cena bundy, kterou si vzal předseda ANO. A nebyla to jen bulvární média, kdo se svezl na téhle vlně, ale třeba i konzervativní pravicový server Echo24, který si zakládá na své intelektuální úrovni.
Bunda za 130 000, či jen za 35 000 je tragikomickým symbolem stavu, kdy nad skutečnými problémy a otázkami převládá povrchnost. Nejde totiž o kus oblečení, ale o skutečnost, že i miliardář se může stát mluvčím sociálně slabých, znevýhodněných vrstev společnosti. Andrej Babiš se v České republice takovým mluvčím a politickým reprezentantem dnes stal. Může se nám to plným právem nelíbit, ale je to tak.
Ten, kdo chce v Česku dělat opoziční politiku, to musí vzít v úvahu. To neznamená, že musí stát s Andrejem Babišem na jednom pódiu. Ale i pokud tam stát nebude – a nechá si tak uniknout další příležitost, jak o sobě dát vědět, jak ukázat, že jako opoziční alternativa vůbec existuje – bude někdy muset s Babišem souhlasit. Protože v opačném případě by rezignoval na svoji roli opozice a stal se zbytečnou „neparlamentní vládní stranou“, což lze třeba v případě ČSSD občas zaslechnout.
Je možné zcela zásadově odmítat ANO a SPD jako nedemokratické strany a přesto věcně a důsledně kritizovat vládu a snažit se o demokratickou alternativu. Je to ale opravdu obtížné. Jednak to znamená cosi jako hrát simultánně dvě hry najednou – proti vládě i proti stávající parlamentní, tj. reálné opozici, jednak to dopředu omezuje okruh těch, kdo by takovouto demokratickou opozici podpořili.
Jiří Pehe chápe českou společnost dnes jako nesmiřitelně rozdělenou na demokraty a nepřátele demokracie. Demokrati podle něj podporují současnou vládní koalici, nepřátelé demokracie podporují dnešní parlamentní opozici, ANO a SPD. Pokud přijmeme toto striktně dualistické hodnocení, pro demokratickou levici zbývá jediná cesta, totiž získat si část voličů dnešní středopravicové koalice.
To zásadně limituje možnosti sociální demokracie, protože jí to vlastně jako jedinou cestu dovoluje jakési parazitování na pravicové vládě, kterou musí principiálně podporovat (jakožto demokratickou alternativu k nedemokratické parlamentní opozici), ale současně se od ní distancovat tak zřetelně, aby to voliči pochopili. To zní jako neřešitelný úkol.
Můžeme se samozřejmě tak jako Jiří Pehe domnívat, že v české společnosti bude narůstat poptávka po „levicové, avšak jasně demokratické alternativě“. Ovšem to není žádné konstatování faktu, ale spíš přání, a může to být nakonec zcela jinak. Může naopak narůstat poptávka po nedemokratických alternativách, nebo akceptace toho, že ANO i SPD sice (každá jinak) nejsou sice strany plně demokratické, ale přesto dokážou sociální alternativu k vládě nabízet.
Na pódiu odborářské demonstrace stál a vystoupil tam Michal Šmarda. Další sociální demokraté byli mezi účastníky demonstrace. Někteří z nich se o den dřív účastnili demonstrace akademiků humanitních fakult proti chronickému a nedůstojnému podfinancování jejich oborů. Myslím, že obojí bylo správně. Požadavky na obou demonstracích byly relevantní, účast na nich nebyla popřením demokracie, spíš naopak.
S tím se nevylučuje to, že je možné a potřebné vymezit se proti tomu, co na odborářské demonstraci říkali někteří z vystupujících. Mohu a jako demokratický levicový politik i mám podpořit odbory, ale nemusím souhlasit se vším, co tam říká třeba Kateřina Konečná.
Řešením podle mého není odmítat společné vystoupení s ostatními opozičními silami, ale dokázat se i na společném pódiu od nich dostatečně odlišit tam, kde je to potřeba.
Je jistě v pořádku upozorňovat na absurditu toho, že se mluvčím sociálně slabších a znevýhodněných stal multimiliardář, jeden z nejbohatších lidí v Česku. Ale je naivní si myslet, že to samo o sobě bude stačit k tomu zbavit Andreje Babiše postavení „hlasu lidu“, které si dokázal svou politickou obratností, chytrým marketingem (a samozřejmě také díky svým penězům) vydobýt.
K tomu je zapotřebí opoziční práce, která se nemůže primárně zaměřovat proti jiné opozici, ale proti vládě. A to občas může znamenat stát na jednom pódiu s těmi, které bychom si jako partnery nevybrali, kdyby bylo na výběr. Sociální demokracie je a musí být demokratickou stranou, ale v dané situaci by neměla fungovat jako jakýsi neparlamentní ocásek a pomocník vlády.

1
Vytisknout
5470

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2023