Zelený čtvrtek v zrcadle Pavlova hymnu na lásku
6. 4. 2023 / Boris Cvek
V Písmu lze najít nejrůznější citáty, které vytržené z kontextu mohou působit, že si jasně protiřečí. Když např. autor Listu Titovi nabádá otroky, aby poslouchali své pány (2,9), těžko to lze číst jako požehnání otrokářskému systému, spíše jde o zachování pořádku v očekávání brzkého konce světa. Když má brzy přijít konec světa a Boží soud, nemá smysl dělat revoluce. Ostatně to ani nebylo v možnostech tehdejších křesťanů.
Pak jsou ale pasáže, které se vymykají nějaké partikulární situaci a mění do samého kořene pohled na svět. Především jde o samotný velikonoční příběh, o Golgotu. Představa Boha, který soudí naše skutky a který se snadno může stát jakýmsi automatem podle zásady „něco za něco“, se tu mění do kořene. Bůh visí umučený na kříži a visí tam proto, aby nás vykoupil. Už ne my sami jsme strůjci své spásy, ale dostáváme ji jako milosrdenství z kříže. Proč to dělá? Protože nás miluje. Touží nás vtáhnout do lásky, protože ona je věčný život.
V tomto světle je třeba číst Písmo. Když čteme o pekelných hrůzách, nemá jít o to, aby nás ovládl princip strachu, ale princip svobody, vítězství nad touto temnotou. Když čteme o tom, že je lépe si vytrhnout oko, než jím zhřešit, není to návod, jak dosáhnout dokonalosti nebo jak nenávidět tělo, nýbrž je to obraz bezvýchodnosti, v níž bychom byli bez Kristovy oběti. Jsou ale pasáže, které přímo vyjadřují smysl Golgoty svým vlastním, do hlubin srdce pronikajícím způsobem. Může to být příběh milosrdného Samaritána, poučení o Božím soudu z 25. kapitoly Matoušova evangelia, může to být příběh marnotratného syna, na prvním místě by to ale mohl být Pavlův hymnus na lásku z 13. kapitoly Prvního listu Korintským.
Dnes, kdy Kristus usedne k poslední večeři, kdy umyje nohy učedníkům, kdy vstoupí do Getsemanské zahrady, aby tam v hrůze potil krev, dnes, kdy se připravuje na zítřejší soudní proces a umučení, dnes, kdy ho opustí v hrůze všichni učedníci, dnes, kdy ho zradí i Petr, stojí za to si připomenout právě Pavlovými slovy světlo obsažené v jeho oběti, světlo spásy. Všimněte si toho důrazu a té naléhavosti, že lásku nelze nahradit ničím, že všechno mimo ni je mrtvé. Tohle je živý Kristus v Písmu, zatímco citáty čtené bez kontextu jsou tou literou, která zabíjí (jak píše Pavel ve třetí kapitole Druhého listu Korintským). Nyní ale onen hymnus na lásku.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“
Tento Pavlův hymnus obsahuje mnoho úžasných myšlenek, vypíchnul bych nejen omezenost našeho poznání a vedlejší postavení dokonce tak důležité věci, jakou má v židovské tradici prorokování, nýbrž především ono „jako Bůh zná mne“. Bůh mne zná a nemá smysl se ho snažit obalamutit, jako bych místo Boha věřil ve své okolí. Spíše je otázka, kdo vlastně jsem takový, jak mne zná Bůh. Takový, že za mne zemře na kříži. Tam někde za těmi všemi deformitami doby, společnosti, psychologie, všech těch mentálních a emočních mechanismů je někdo, já, koho Bůh miluje tak, že vše to deformované na sebe bere na kříži, aby otevřel prostor svobody a světla. To je to, oč bojuje dnes v noci v Getsemanské zahradě. O každého bez rozdílu.
Zelený čtvrtek a celý velikonoční příběh není postaven na hrdinných lidech. Ukazuje lidskou slabost. Učedníci utečou, nevěří, nechápou. Sám Kristus děsivě trpí na kříži. Kněží a farizeové se mu vysmívají: když jsi Boží syn, sestup z kříže! Tohle není jen nějaká epizoda, abychom se pak vrátili rychle zpátky do starých hrdinských mýtů. Vzkříšení je láskyplné objetí, nikoli popření lidské slabosti, zranitelnosti a smrtelnosti.
Diskuse