Putin z Ukrajiny dělá poušť a říká tomu mír

5. 3. 2022

čas čtení 6 minut
V minulých konfliktech dokázalo Rusko skrývat ztráty malého rozsahu, ale teď už ne

Když ve dnech před ruskou invazí na Ukrajinu navštívili Moskvu vysocí britští důstojníci, náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov se chlubil, že velí druhé nejsilnější armádě na světě. Týden po začátku konfliktu však ruská armáda podává velmi špatné výkony. Rozdíl mezi očekáváním ruské armády a její skutečnou výkonností ukazuje, co se za posledních 14 let vojenské modernizace naučila a co ne, a jak bude pravděpodobně pokračovat její válka na Ukrajině.

 

 
Po neuspokojivém bojovém výkonu během invaze do Gruzie v roce 2008 zahájila ruská armáda trvalý program přezbrojování. Rusko do svých ozbrojených sil ročně nalilo přibližně 159 miliard dolarů, měřeno na základě parity kupní síly (PPP). Díky tomu vznikly jednotky s rozsáhlým vozovým parkem modernizovaných hlavních bojových tanků, dělostřelectva, protivzdušné obrany a střel dlouhého doletu a balistických raket. Zatímco v době studené války sovětská armáda očekávala, že v každém konfliktu vysoké intenzity bude záviset na jaderných zbraních, moderní ruská armáda usiluje o rychlý a přesný boj.

Souběžně s tímto přezbrojováním rostl koncepční význam nesmrtících vojenských aktivit. Ruská armáda, posedlá "barevnými revolucemi", začala využívat zpravodajské důstojníky a speciální jednotky, a snažila se rozdělit protivníkovu společnost zevnitř. Teorie spočívala v tom, že pokud lze obrátit síly protivníka proti sobě, pokud lze kontrolovat informace a pokud lze podkopat důvěru v politiky v zemi, pak lze vítězství dosáhnout s minimálním použitím síly.

Ruské vojenské operace od roku 2008 očekávání Ruska částečně potvrdily. Na Krymu v roce 2014 se díky kombinaci informačních operací a rychlosti podařilo poloostrov obsadit téměř bez boje. V oblasti Donbasu a v Sýrii se ruská armáda ocitla v omezených konfliktech proti nepřátelům, kteří nemohli účinně udeřit zpět. V Sýrii to bylo kvůli omezeným schopnostem syrské opozice. V Donbasu to bylo proto, že Ukrajinu od rozhodných protiútoků politicky odrazovala hrozba eskalace. V těchto bojových laboratořích se Rusko cvičilo v integraci elektronického boje a dělostřelectva, začalo propojovat své speciální síly a letectvo a ukázalo, že dokáže vyrábět a nasazovat přesné zbraně.

Je však důležité si uvědomit omezení ruských zkušeností v Donbasu a v Sýrii. Za prvé, rozsah ruských operací v obou zemích byl malý. Ruské letectvo sice přesně bombardovalo nemocnice, ale činilo tak při letech dvou až čtyř letadel během dne proti protivníkovi s velmi omezenou protivzdušnou obranou. Ruské pozemní síly jen zřídkakdy operovaly ve větších formacích než v rotách o několika stech osobách. Byly to také v nepoměrně větší míře speciální jednotky nebo žoldnéři. Nebyli vždy stateční, ale byli na boj psychicky připraveni.

Invaze na Ukrajinu je zcela jiná válka. Rusko nasadilo více než 190 000 příslušníků proti ukrajinské armádě čítající více než 200 000 vojáků a mnohem více dobrovolníků. Jen zabránit tomu, aby jednotky uvízly v obrovských dopravních zácpách, vyžaduje výkony v plánování a koordinaci. Proti nepříteli s letectvem a protivzdušnou obranou musí ruští piloti létat nízko, v noci, a  synchronizovat lety několika letadel proti jejich cílům, aniž by se navzájem srazila. Spolehlivé provedení tohoto úkolu vyžaduje mnoho zkušeností a výcviku. Zatímco některé ruské jednotky jsou vysoce zkušené, dovednosti sil, které vyslalo na Ukrajinu, se značně liší.

Příčina vojenského debaklu Ruska na Ukrajině však spočívá v jeho bezcitnosti vůči lidským životům, ukrajinským i ruským. Po celou dobu války v Donbasu bylo rodinám ruských vojáků zabitých v boji sdělováno, že jejich příbuzní zemřeli při nehodách při výcviku. V Sýrii Rusko organizovalo útoky na civilní infrastrukturu, aby zlomilo vůli k  odporu, a zároveň vedlo neutuchající propagandistickou kampaň proti civilním zdravotnickým organizacím, které se snažily zachraňovat životy.


Ukrajinci, kteří sledují, co Rusko udělalo v Sýrii a Donbasu, mají silnou vůli k odporu. Putin válku zarámoval jako nápravu historické chyby, která zapříčinila existenci Ukrajiny. Boj je Ukrajinci vnímán jako existenční. Pokusy Ruska rozdělit ukrajinskou společnost proto naprosto selhaly.


Bezohledné zacházení Ruska s vlastními vojáky, které bylo sice v malém měřítku skryté, nyní přineslo operační důsledky. Poté, co svým vojákům Rusko neřeklo, že se chystají do války, zůstala jeho armáda logisticky i psychologicky nepřipravená. Morálka je nízká, což omezuje bojovou sílu ruských sil. Vzhledem k příliš malému množství času na plánování je ruská logistika a komunikace v chaosu, což zpomaluje tempo jejího postupu. To dává Ukrajincům rozhodující čas na přípravu obrany a organizaci zdlouhavého odporu.

Bohužel neúspěch počátečních ruských výpadů na Ukrajinu znamená, že se Rusko nyní vrátilo k tradičnějšímu spoléhání na těžké dělostřelectvo a obklíčení ukrajinských měst. Toto ostřelování je nevybíravé a systematické. Cílem je zlomit vůli vojenských a civilních obránců, připravit je o vodu a potraviny a zabíjet je požáry. V současné době je toto prováděno proti Charkovu a Mariupolu a Rusové se snaží zaujmout pozice k podobnému útoku na Kyjev. Putin dělá z Ukrajiny poušť a říká tomu mír.

Podrobnosti v angličtině ZDE https://www.theguardian.com/commentisfree/2022/mar/04/russias-callousness-towards-its-own-soldiers-is-undermining-its-combat-power

1
Vytisknout
6494

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2022