OSPOD Náchod se rozhodl v rozporu s posudky podpořit týrání dítěte, které má chránit

7. 3. 2022 / Milan Čech

čas čtení 54 minut

Bylo to pro metodiku ministerstva,co nepatří do civilizovaného světa? 


Aktuálně se v blízkém sousedství naší země dějí strašné věci, které zasáhly nás všechny. Ale problémy, kterým jsme museli čelit dříve, se nikam neztratily, tak jednoduché to bohužel není. Nevědomost, zlo, lež, podlost a prosazování sobeckých postranních důvodů nebo zájmů se nachází v nějaké míře v každém z nás, v každé instituci a každé zemi. I v této době má smysl se zasazovat o spravedlivou a ohleduplnou společnost právě zde kde žijeme. Naší povinností je přinášet pozitivní změny tam, kde můžeme svět ovlivnit. Osud jednoho dítěte, na kterém je pácháno bezpráví, se zdá být marginálním oproti osudu národa, co je právě masakrován po stovkách a tisících, ale zároveň platí, že kdo zachrání před utrpením jeden život, zachránil celý jeden svět.

 

Aby byl základní článek kratší, bude obsahovat číslované odkazy na podrobnější vysvětlení v druhé části článku, pro ty kteří chtějí pochopit sdělení do větší hloubky.


Před několika lety jsme se s přítelkyní rozhodli stát se dlouhodobými pěstouny. Chtěli jsme pomoci nějakému miminku, o které rodina nemá zájem nebo které bylo rodině odebráno z důvodu špatné péče, a dát mu úplně stejné možnosti láskyplného vývoje jako mají např. vaše děti. (odkaz č. 1, Pěstounská péče v ČR)

Museli jsme projít proškolením u neziskové organizace, které bylo velmi přínosné a podnětné. Na jeho základě a na základě našich psychologických znalostí o nás samých jsme se rozhodli, jaké dítě chceme přijmout. Nezáleželo nám na etniku dítěte a dalších věcech, které jsou pro jiné pěstouny často překážkou pro přijetí takových dětí. Moje žena je velmi empatická bytost, a tak nám naopak na jiných “parametrech” velmi záleželo.  Chtěli jsme, aby miminko bylo co nejmenší (do 1 roku), nemělo narušenou citovou vazbu nebo mělo možnost její nápravy (odkaz č.2 Dětská psychologie) a zároveň byla jeho situace taková, že návrat do rodiny nebude reálný. Toto v podstatě byly naše jediné podmínky. Mnoho dlouhodobých pěstounů má nároky daleko větší a početnější, a tak neměl být problém nám vhodné miminko najít. 

Bohužel se ukázalo, že státní aparát zabývající se dětmi je minimálně v našem kraji tak chaotický, nesystémový a bohužel dokonce manipulující a zákeřný, že naše putování jejich “péčí” bylo noční můrou. Začínali jsme rozumět tomu, proč čím dál častěji pěstouni obcházejí úřady, vyhledávají si děti potřebující pomoc sami, a přímo žádají soud o svěření dítěte do péče. 

Nejsem obecně s žádnými úřady příliš často v kontaktu, ale z mé omezené zkušenosti vnímám, že např. na stavebním a finančním úřadě jsem vždy narazil na férové, čestné a nápomocné lidi, a tak nerozumím tomu, proč něco tak nekonečně důležitějšího než peníze a domy - naše děti, mají na starosti lidé kteří sice dlouze, hezky a s úsměvem vzletně debatují, ale jejich praktická činnost je často děsivá, plná nekompetence a bohužel i lží a manipulací. (odkaz č.3 Náš pěstounský příběh s úřady a jejich pochybení) 

Po těchto neúspěšných pokusech, kdy jsme si mohli ukroutit hlavu nad tím, jestli KÚ děti losuje nebo tahá z klobouku (bylo jisté, že je nevybírá dle požadavků pěstounů), jsme dostali možnost vzít si do péče malého romského chlapečka. Jeho matka ho opustila v porodnici, kde byl v inkubátoru a z nemocnice tak byl propuštěn do přechodné pěstounské péče. Chlapeček byl desáté dítě matky (většina dětí byla v dětských domovech) a první dítě jejího nového přítele. Byli jsme opět ujišťování, že to je typický případ, kdy rodiče zájem nemají a “nehrozí” návrat do rodiny.

Nemohli jsme tenkrát tušit jak úřad zanedbá oslovení širší rodiny obou rodičů, a tak jsme chlapečka u přechodné pěstounky navštívili a rozhodli se ho přijmout. Začal velmi dlouhý, náročný a z obou stran citlivý postup zvykání a předávání dítěte do nové (dlouhodobé pěstounské) péče. Proběhly desítky návštěv v obou bydlištích, než bylo před Vánoci 2020 rozhodnuto chlapečka natrvalo přemístit k nám.

Bohužel se ukázalo, že i tak to pro něj byla nesmírně traumatizující zkušenost, i když měl nás, nové lidi v jeho životě, velmi rád, bylo zcela evidentní, že problémy pochází z aktivace traumatu z narušené primární vazby, když ho matka opustila ihned po porodu a neměl žádnou pečující osobu, na kterou by se mohl citově navázat.

Přechodná pěstounka odvedla skvělou práci a dokázala miminko z tohoto traumatu částečně dostat, ale podobný zážitek, v něm opět toto trauma obnovil a znásobil. Z hlediska nastaveného systému pěstounské péče v ČR byl však nevyhnutelný.

Chlapeček se vrátil ve vývoji o několik měsíců zpět, přestal přijímat pevnou stravu krom mléka, motoricky se výrazně zhoršil, byl velmi plačtivý, ubližoval si atd.

Neuvěřitelnou péčí především mé přítelkyně se podařilo dostat ho do stavu, kdy má opět v někoho hlubokou důvěru a cítí velmi silné pouto, i když se ještě stále objevují důsledky traumat. Rovněž velmi pomohla činnost rehabilitačních pracovníků a psycholožky.

Začali jsme tak nedávno více fungovat jako běžná rodina, naši rodiče (náhradní prarodiče chlapečka) a celá širší rodina si ho velmi zamilovala a on je také. Má rád náš venkovský dům, naše zvířectvo, les atd., ale ze všeho nejvíc miluje samozřejmě mou přítelkyni, která už víc jak rok prakticky nespala a její obětavost je za hranicí chápání.

Je to prostě jeho “máma”. Pro vytvoření normální zdravé psychiky, která měla umožnit zahojení ran a umožnění zdravého a plnohodnotného života dítěte, bylo toto úsilí nezbytné. Nedá se říct, že by byl již ze všeho venku, ale jeho progres je dle psycholožky, lékařů a rehabilitačních pracovnic ohromný. Stále si ale například hlídá “mámu”, daleko více než jiné děti, které podobnými traumaty neprošly, a na jakékoli odloučení, byť v řádu vteřin, reaguje často úzkostlivě, dokud se přítelkyně “nevrátí”.

Evidentně nechce znovu prožít stav, kdy nejdůležitější osoba jeho života najednou zmizí, a on zůstane se svým ještě znásobeným traumatem.  Samozřejmně i náš vztah je velmi hezký a vzájemně obohacující, ale primární osoba je pro něj jen jedna, jak to má ostatně být. 


Přišel ale obrovský šok. O dítě požádala jeho teta z otcovy strany, která tvrdí, že nebyli řádně příslušným OSPODem osloveni, zda nemají o příbuzenskou náhradní rodinnou péči zájem. Údajně ani dlouho nevěděli, že dítě vyrůstá v přechodné pěstounské péči. S biologickými rodiči dítěte se pro velkou vzdálenost nenavštěvovali a neznali skutečný stav věcí. A tak zejména pro zájem biologických prarodičů, kteří nemohli sami, požádali o svěření do péče. 

OSPOD toto následně sdělil i nám s tím, že chápe, že pro “naše” dítě by toto bylo nyní brutálním zásahem do jeho psychiky, ale že české soudy rozhodují různě a nemohou nám zaručit, jak danou věc soud rozhodne. Tvářili se velmi nápomocně a soucitně, probírali s námi specifika toho, jak na právě tento případ nelze vztahovat upřednostňování biologických rodin - ty mají smysl zejména pokud dítě v biologické rodině již má nějaké vazby, je na co navázat a jiné silnější citové vazby dítě nemá.

Smysl má také více tehdy, pokud biologičtí rodiče jsou s pečující širší rodinou v kontaktu a vazby na ně se rovněž posilují. Což nebyl tento případ, rodiny jsou v kontaktu pouze telefonicky. Jejich plán byl dítě na čas převzít a až biologičtí rodiče začnou řádně pečovat o děti z dětských domovů (podmínka kterou jim jiný soud dal) předat i “naše” dítě jim. Oni to samozřejmě  nemyslí zle a jejich motivace jsou správné, ale neznají dětskou psychiku, nemají v tomto směru žádný výcvik a neví co dítě prožívá a jak specifická a odlišná má být jeho výchova (u příbuzenských pěstounů školení a psychologický výcvik stát nevyžaduje).

Vlastně vůbec neví do čeho se chtějí pustit a jak náročná péče může být. Psychologie znalí samozřejmě vidí, že jimi plánovaný postup je ta nejhorší možnost pro zdravý vývoj takto citlivého dítěte, sebrat mu ty, co miluje, vždy, když se začne jeho psychika dostávat do normálu. Dítě není hračka co se v rodině přehazuje tak jak si dospělí usmyslí. 

Proběhlo několik soudních stání, měli možnost se vyjádřit jak žadatelé, tak biologičtí rodiče, my jako pěstouni, tak i OSPOD, který je v pozici “opatrovníka” hájícího zájmy dítěte. OSPOD se před soudem choval nestranně a pro ujasnění názoru vyžadoval jak odborné posudky od psychologů, kteří o dítě pečovali, tak rehabilitačních pracovníků. Všechny vyzněly jednoznačně proti předání dítěte do nové péče, a to odborníci nebyli seznámeni se všemi technickými fakty ohledně toho, co se pro dítě chystá, jinak by jejich stanoviska musela být ještě tvrdší, pokud je to tedy ještě vůbec možné. Vyhodnotili, že hrozí doživotní trauma, zesílení a umocnění současné anamnézy, velká regrese, citová plochost, narušení psychomotorického vývoje, destabilizace psychického stavu, trvalý intelektový deficit, narušení attachmentu chlapce a rozvoj dalších mnohých psychických a výchovných obtíží s tím spojených. Žadatelé toto nebyli schopni ani náznakem přijmout. Žijí ve světě, kde si dítě prostě nakonec nějak zvykne. (odkaz č.2)  

Před posledním stáním byly tyto posudky doručeny soudu a byly na jednání soudem čteny. Následně byl jako poslední soudem vyzván právě OSPOD (který posudky požadoval a při jednání si je vyslechl), aby se vyjádřil k tomu, co pro dítě navrhuje. K velkému překvapení všech, třesoucím se hlasem, zástupkyně OSPODu přečetla stanovisko, že doporučuje umístit dítě do příbuzenské pěstounské péče tety. Což bylo nejen v rozporu se vším, co nám OSPOD do té doby tvrdil, ale i v rozporu s odbornými posudky, které si vyžádal. OSPOD navíc věděl další informace, které soud neřešil, např. že žadatelka (teta) nemá možnost za dítětem dojíždět jindy než o víkendech, a tedy že kvalita předávání a zvykání by byla naprosto nepřijatelná i pro dítě, které není tak citlivé a traumatizované jako “naše”. OSPOD, určený jako “opatrovník” dítěte se rozhodl, že ideální pro něj je vystavit ho opakovanému obrovskému psychickému traumatu a poznamenat ho na celý život, pro důvody, které nebyly (a nemohly být) řádně vysvětleny. 

Náhlý obrat v jejich postoji a nezájem o odborné posudky těch, co znají dítě daleko lépe a hlouběji než oni, lze vysvětlit několika způsoby. Možná že platí všechny tři, nevíme. První možné vysvětlení pochází z kolektivního traumatu, co jako společnost máme z období, kdy zájmy romských biologických rodin byly přehlíženy, ženy sterilizovány atd., (odkaz č. 4 Kolektivní trauma ve společnosti a vymezení se k němu), ale to myslím není tento případ. Druhá varianta, kde OSPODy mají “návrat” do biologické rodiny jako jisté “plusové body”, kterými dokazují “kvalitu” své práce, je pravděpodobnější. Ale vzhledem k náhlé změně postoje se nabízí vysvětlení, že se tento OSPOD rozhodl “vyvažovat” chyby OSPODu, který, pokud žadatelé mluví pravdu, udělal fatální chybu při neoslovení rodiny dítěte, zda má o dítě zájem.  (OSPODy spolu velmi často spolupracují, zastupují se vzájemně u soudů, KÚ je jejich společný nadřízený orgán atd.)

Což je obzvlášť trestuhodné opomenutí u nabízení dítěte pěstounce, jejíž hlavní požadavek na dítě byl, aby toto ověřeno bylo a návrat do biologické rodiny byl nepravděpodobný. Že se takto brutálně OSPOD vykašle na odborná stanoviska a fakta, a dá přednost nějakým svým hrám (popř. zamaskování chyb) nad zájmem dítěte, které má ze zákona chránit, je nepochopením smyslu své práce a úlohy ve společnosti. Ze strany OSPODu zazněla i těžko uvěřitelná slova o tom, že se moje přítelkyně chová k dítěti příliš mateřsky a citově, jakoby právě toto nebylo důvodem pro to, aby se dlouhodobá pěstounská péče zavedla místo anonymity ústavů. Jako by nejlepší možností nebylo pro dítě mít náhradní milující matku, ale někoho, komu na něm až tak nezáleží. Dalším prezentovaným stanoviskem OSPODu bylo, že “pokud jednou dítě trauma vydrželo a z většiny se zotavilo, tak to vydrží znovu”, což je prohlášení, které nějak snesete u sadistických jedinců, ale ne od státní organizace, co má děti chránit. Pokud se změnou stanoviska OSPOD dokonce snaží napravit pochybení na straně jiného nedalekého OSPODu tím, že raději psychicky trvale poškodí dítě, než aby vyšla najevo jejich pochybení, dostáváme se do něčeho, co demokratickým, právním a civilizovaným státem nelze již nazvat. 

Soud si dal nyní týden na zvážení a vynesení rozsudku. Jak náš soud dopadne nevíme, ale to má nakonec význam jen pro nás a pro náš další právní postup a případné odvolání. 

Důvodem napsání tohoto textu ale je snaha o důležitou nápravu špatných praxí soudů a OSPODů  a nastavení takových pravidel rozhodování o dětech, která postaví zájem dítěte na prvním místě. Pro malé děti je bytostně zásadní, aby se uplatňovaná praxe připojila k civilizovanému světu. Obecné představy a koncepty (v tématu nevzdělaných) dospělých nejsou oproti zájmům dítěte podstatné. Civilizovaný svět toto dávno ví. (odkaz č.5 rozhodování soudů, Ústavní soud a jeho apel na “nejlepší zájem dítěte”) 

Zároveň považuji za nutné, aby všichni, kdo do systému vstupují (chtějí se stát pěstouny), znali všechna rizika této bohulibé činnosti. Aby věděli, že stát je do systému na základě často zkreslených údajů a slibů láká, ale některé složky státního aparátu je následně mohou na základě neodborných a nevědeckých názorů odkopnout, když nabydou dojmu, že již nejsou potřeba. Je správné, aby budoucí pěstouni věděli, že v jistém ohledu - narozdíl od biologických rodin - žádná práva nemají, a tak v některých případech musí sledovat, jak přínos jejich několikaleté lásky a péče se naopak stává zdrojem nesmírného utrpení, protože čím lepší péče a čím silnější vazba na pěstouny, tím větší utrpení dítěte, které je o své milované připraveno.

Když jsme naši situaci analyzovali, shodně jsme s přítelkyní zjistili, že pro nás není tolik nesnesitelná “sobecká” ztráta pro nás samé, ale vědomí toho, že trpí on. Osobně bych se asi jako člověk, co např. ví že jeho živočišný druh ukončuje život na planetě, nakonec nějak dokázal smířit s tím, že nastavení pravidel ukončilo tu část mého rodinného štěstí pocházející z jistého naplnění u pěstounství. Ale tento příběh není o mě, a tak za “naše” dítě a jeho “nejlepší zájem” budu bojovat ze všech svých sil. A to i pro všechny ostatní děti, jejichž osudy se ocitají v rukou dospělých, kteří se nesnaží poznat, co v jejich nejlepším zájmu skutečně je. 


update: 

Hovořili jsme s právníkem, který tyto spory v posledních letech řešil. Všechny následující informace jsou od něj. Říkal že současná metodika z MPSV je směrem k podřízeným orgánům taková, aby se snažily co nejvíce vracet děti do biologických rodin. OSPODy jsou tlačeny k návrhům, co psychologické posudky neberou v potaz. (v našem případě pak nedává smysl proč byl posudek OSPODem vůbec požadován) Jedná se tedy o přesný opak toho, jak se na problematiku nahlíží ve vyspělém světě. Buď to znamená, že naše děti jsou úplně jiné než děti v jiných zemích (a biologická rodina je pro ně vždy nejlepší a vyváží veškeré utrpení a doživotní traumata) a nebo má tato metodika jiný důvod než “nejlepší zájem dítěte”, který je v jiných zemích důsledně hledán. Jiný možný důvod než ekonomickou úsporu nevidím, pokud neberu v potaz níže vysvětlené kolektivní trauma naší země. Dát dítě za každou cenu rodičům nebo příbuzným znamená totiž ekonomickou úsporu pro stát. Dlouhodobí pěstouni dostávají větší finanční podporu než ti příbuzenští, rodiče nedostávají žádnou. Ústavní péče je ale samozřejmě pro stát ještě daleko dražší. Navíc se správně vynaložené prostředky na netraumatickou výchovu společnosti několikanásobně vrátí. Pokud budu řídit stát jako firmu řešící cash flow, bude mi jasné, kam budu OSPODy tlačit. Na traumatizování dětí z přechodu od pěstounů a z toho plynoucí problémy (drogová závislost, kriminalita atd.) se neohlíží. Patrně je důležité ušetřit teď, ekonomické problémy z traumat vzniknou až v dalších volebních obdobích a budou zátěží někoho jiného. (současná metodika je pozůstatkem předchozích vlád, ale nikdo ministerstvo nenutí si ji ponechat)

Když se posuzuje umístění dítěte u rozvodu, zohledňuje se to, kdo vytváří lepší podmínky. Ve sporech biorodina x pěstoun se toto nedělá, většinou stačí když je biorodina schopná zajistit tu úplně nejzákladnější péči. Trauma z pádu od kvalitní péče do základní se neřeší.  

Právník rovněž tvrdil, že řešil již několik případů kdy OSPOD zapoměl kontaktovat příbuzné, kteří následně o dítě žádali a získali ho. Pokud OSPODy ví, že musí upřednostňovat biologickou rodinu (a mají to metodicky nařízeno z ministerstva), tak jejich opomíjení kontaktování biologických rodin je ještě závažnějším pochybením než se zdálo. Vlastně nevím v čem by měly být pečlivější než v tomto. Neuskutečněných několik málo telefonních hovorů totiž znamená zlomené dítě, zničené pěstouny, měsíce soudních sporů atd. Je zajímavé že MPSV má metodiku pro dávání dětí do biologických rodin, ale nemá metodiku na to, jak postupovat při ověřování zájmu příbuzných. Asi jsou telefony drahé nebo nevím. 

Rovněž lhaní pěstounům ze strany OSPODů je prý zcela běžnou praxí. Pravdivé informování se v případě nepříjemných skutečností nenosí. OSPODy evidentně ví, že pokud pěstouny potřebují, mlžit o realitě a jejich právní pozici na individuální úrovni jednotlivých případů prostě musí. Obecné povědomí o současném stavu by narušilo zájem o tuto činnost. 

Co se týče soudců tak prý většinou platí, že jejich znalosti psychologie jsou minimální a toto hledisko příliš neberou v potaz. Když prý rozhodují o autech, tak jim také nerozumí. Když rozhodují o dětech, nerozumí jim úplně stejně. Neprůstřelná logika. Až na to že auto netrpí desítky let a neví proč. Řekněte tohle ve Skandinávii a budou si myslet že si děláte legraci. 

V našem případě se právník divil, že nebyl požadován i znalecký posudek dítěte. Soudy to často nedělají, protože znalecké posudky musí platit a snaží se tomu tedy vyhnout. Opravdu nám v této zemi jde o děti? 

Nejhorší stav z tohoto pohledu byl prý před pár lety, nyní se občas stane, že nejlepší zájem dítěte opravdu zvítězí.  …konec informací právníka


Každopádně z výše uvedeného vyplývá, že vstupování do pěstounské péče s nějakými naivními představami o pomoci dětem a optimistickými konci z toho automaticky vyplývajícími, může být obrovským omylem. Procento dětí o které mají biologické rodiny zájem sice není nijak zvlášť vysoké, ale i tak je otázkou, jestli do takto (v civilizovaných zemích neobvykle) nastaveného a takto nefunkčního systému, co je v podstatě loterií s osudy lidí, vůbec vstupovat, pokud nejste gambler nebo masochista, kterému doživotní traumata dělají dobře. I my jsme se k těmto informacím, potvrzeným z několika nezávislých zdrojů, dostali teprve nedávno, součástí našeho výcviku nebyly. Realita ale nakonec vždy vyleze na povrch a můžeme se brzy divit, že o pěstounství není zájem, protože zdecimovaní a doživotně frustrovaní pěstouni budou pro druhé varováním. Jedinou cestou k nápravě je systém přenastavit, především tak, aby dětem NIKDY neubližoval. Rovněž dospělí altruisté, s motivací pomáhat dětem, nikdy nebudou tolerovat fakt, že jejich činnost, kterou chtěli pomoci, se může proměnit v psychické mučení dětí. Oni totiž ta reálná taumata znají z praxe, znají “svoje” děti, narozdíl od lidí, co je svými rozhodnutími způsobují a často o tom vůbec neví.


Kopie textu bude odeslána ministrovi na příslušné ministerstvo. (MPSV)



odkaz č. 1 Pěstounská péče v ČR


Pěstounská péče je určena pro děti, které nemohly vyrůstat u biologických rodičů a zároveň je rodiče neposkytli k adopci. Umožňuje, aby každé dítě mělo (zejména ty malé) svou Primární Pečující Osobu (PPO), která je pro jeho vývoj nejzásadnější.(viz. odkaz č.2)  V ČR jsou dva druhy: pěstounská péče na přechodnou dobu, slouží pro rychlou reakci v krizových situacích než se problém vyřeší (max. jeden rok) a dlouhodobá pěstounská péče, kde jsou pěstouni připravování na celoživotní (min. do dospělosti) výchovu dítěte a plně mu nahrazují biologickou rodinu, prakticky vždy se pro dlouhodobé pěstouny používá oslovení “máma, táta”.


Zde bych rád připomenul za jak obrovské hrdiny “přechodné” pěstouny pokládám. Jsou to lidé ochotní měsíce prakticky nespat a dostávat děti z různých forem týrání a “ne-péče” nebo abstitenčních příznaků jejich závislých biologických matek. Po té co stvoří většinou relativně normální a šťastné dítě, které milují (pro podprůměrné ohodnocení toto 24 hodinové “zaměstnání” opravdu dělat nemůžete ) ho předají dál a dají si to celé znovu ….a znovu ….a znovu… to je za hranicí mého chápání a mých schopností. (Představte si takto založeného člověka třeba na místě prezidenta místo narcistického sebou posedlého psychopata).


 Oba typy péče jsou pro dítě přínosnější a pro stát levnější než ústavy. (I dlouhodobí pěstouni dostávají příspěvky na potřeby dítěte a “kapesné” za úkol, který na sebe vzali.) Děti nejsou odstřiženy ani od biologické rodiny, je kladen důraz na pravdivé porozumění rodinné situaci v rozsahu pro dítě přínosném, většinou ze strany biologické rodiny je zájem malý, přesto jsou vztahy udržovány a nejsou žádným tabu. V jistých obdobích dítěte by se opak mohl stát zdrojem mnoha problémů. Otevřenost a minimalizace prostoru pro vytvoření iluzivních příběhů v mysli dítěte je nejlépe fungujícím postupem.  

Dítě za svou rodinu považuje tu, ke které má nejsilnější citovou vazbu a může to tedy být jak rodina biologická, tak náhradní, záleží na době u ní strávené a mnoha dalších faktorech.

 


odkaz č.2 Dětská psychologie


Nyní popíši jeden aspekt vývojové dětské psychologie, který je pro pochopení textu zásadní. 

Ve světle různých historických “pokusů na dětech”, ke kterým bohužel v lidské společnosti v dějinách docházelo se ukázalo, že naprosto mimořádný význam ve zdravém vývoji dítěte má primární pečující osoba (PPO), nejčastěji jde samozřejmě o matku, ale není to, pro mnohé překvapivě, nutné (přesto mohu v textu zaměňovat PPO za matku). Jde o to, aby se u dítěte vytvořila citová vazba k jedné osobě, u které dítě cítí, že je tam výhradně pro něj a je bezpečným přístavem v moři, kterému nerozumí. Osobou, která dokáže chápat jeho potřeby a reagovat na ně. Pro totalitní režimy lákavá představa kolektivní výchovy, která ze svého principu PPO obsahovat nemůže, se ukázala jako nefunkční, jejím výstupem jsou v daleko větším procentu problematičtí jedinci, kteří jsou pro zdravou společnost často spíše přítěží (drogové a jiné závislosti, sebepoškozování, agresivita, kriminalita). 

Kdysi jsme začali navštěvovat malý dětský domov v našem okolí, chtěli jsme pomoci s aktivitami pro děti a také takto žijící děti poznat a pochopit. K našemu překvapení bylo z našeho pohledu vše takřka perfektní, malý domov v přírodě se skvělým zázemím (mnoho dětí v ČR takové materiální “štěstí” nemá), sympatičtí a milí “tety a strejdové” jako pečovatelé. Zdálo se v podstatě, že nemáme s čím pomoci. Zjistili jsme ale bohužel, že i děti samotné negativně a vědomě (podvědomě zcela samozřejmě) vnímají absenci PPO a rodiny, která by byla “jejich”. A tak se děti na nás obracely s požadavkem, zda by jsme si je vzali domů a byli jejich “táta a máma”. Zjistili jsme tedy, že daleko přínosnější, než být dalším v zástupu part time pomocníků dětí, stát se tím, co ve své hloubce potřebují nejvíce, a to alespoň pro jedno z nich. A tak jsme prošli výcvikem pro pěstouny.


Vztah mezi PPO a dítětem vzniká automaticky, ale může být narušen, s nedozírnými důsledky často pro celý život. (např. pokud neexistuje PPO co by na potřeby dětí reagovala, jako je tomu např. v kojeneckých ústavech, kde se pečovatelé střídají a úkony kolem dítěte jsou vykonávány v direktivně určené přesné časy, dítě časem přestává upozorňovat na to co se mu nelíbí (pláč atd.) a je tkz. “hodné” …je vyhráno? Naopak, dítě jen vyhodnotilo volání po PPO (onen pláč) jako nefunkční signální metodu pro řešení svého diskomfortu a nedělá ji. Substitučně si za ni vytvoří náhradu, začne si například ubližovat, rytmicky tlouct hlavičkou do zdi atd. a řešit tak tu primárně nepříjemnou situaci. V některém dalším vývojovém stádiu např. pubertě se takto vytvořený vzorec “řešení diskomfortu” může znovuvytvořit, takové dítě se pak  “z neznámých důvodů” začne např. sebepoškozovat, aniž by vědělo, že si tento bypass vytvořilo, když se ve světě ještě vůbec vědomě neorientovalo. 


Naopak ztráta PPO-matky, zničení oné vazby, je pro dítě tím nejhlubším možným negativním zážitkem. Biologická matka např. může své dítě opustit nebo její chování k němu může být tak nebezpečné, že dítě musí být předáno do jiné péče. Dokonce i předání ze špatné péče do nové náhradní, byť milující (s kvalitními proškolenými pečovateli) není snadné, protože nějaká vazba na PPO vznikla, i když se matka z našeho pohledu jako milující matka vůbec nechovala. Trvá delší dobu než vznikne vazba nová, dítě musí překonat nedůvěru a uvěřit, že je u nové PPO v trvalém bezpečí, jeho potřeby budou uspokojovány a není nijak ohroženo. Je to složitý a velmi náročný proces pro všechny účastníky, často dochází k tkz. regresi, kdy se dítě vývojově vrátí o několik měsíců popř. let zpět a musí se vše opět učit a dohánět ono vzniklé zpoždění. Za nějakou dobu ale zpravidla vzniká plnohodnotné navázání a dítě může prožívat vývoj jako ty šťastnější děti ve společnosti. Velký problém nastává, pokud by obdobných změn PPO bylo více (nebo se dítě opět ocitlo bez PPO v nějakém kolektivním zařízení). Každá změna je pro dítě nesmírně traumatizující a zasouvá do jeho podvědomí obsahy, které pak často určují a ovlivňují celý jeho další život. Dítě při každé této bolestivé  ztrátě zjistí, že silné citové navázání je “chybné”, protože v budoucnu se stává zdrojem ono nesmírně těžko snesitelného utrpení ze ztráty. Zkuste si např. představit sebe ve stádiu nejvyšší zamilovanosti do partnera, pak si představte že v tomto stavu někdo přijde a partnera vám odčaruje. A udělá to vždy, když se zamilujete. V obou případech je nejsnazší “vyřešení” problému identické a mysl se do něj automaticky nastavuje: Takto trpící se podvědomě začne hlubokých vztahů bát a začne vytvářet a vyhledávat jen ty povrchní, kde zranění nehrozí. Jaký je život bez hlubokých vztahů  je snad jasné každému kdo jich je schopen. Náhražkou za nehlubinné vztahy (jejichž potřeba v mysli samozřejmě dále je) je pak často alkohol či jiné drogy dodávající mysli jiná uspokojení.


Z tohoto důvodu jakákoliv změna PPO musí být prováděna velmi dlouho, opatrně a s mnoha ohledy, aby utrpení s tím spojené bylo co nejmenší. Špatné “předávání” dítěte do jiné péče může vytvořit doživotní traumatické poškození. 


Z výše uvedeného je evidentní, že v onom “nejlepším zájmu dítěte” je v každém případě zajistit takovou výchovu dítěte, v které existuje kvalitní a láskyplná PPO, zejména v raných fázích jeho vývoje, kde se poškození v této oblasti již následně nedaří napravit. Toto se zdá, pochopila i naše společnost a politici to nakonec reflektovali a kojenecké ústavy nahradili pěstouni. 

Samozřejmě je ideální, když kvalitní PPO je zároveň biologickou matkou, tak jako ve většině případů. Je rovněž často správné, v případě krátkodobě nefunkční rodiny, dítě po “přestávce” v jiném (kolektivním nebo rodinně náhradním) prostředí, opět do biologické rodiny navrátit a pokračovat v již vzniklých vazbách. (Odloučení od rodičů, sourozenců atd. je bolestné i v případě velmi neuspokojivých vztahů).

Ale jsou případy, kdy tomu tak není, kdy dítě celým svým srdcem a myslí považuje za rodinu  rodinu náhradní a biologická rodina v jeho mysli nemá žádný význam. Dítě není genetický inženýr tetelící se radostí nad těmi co mají podobné pořadí aminokyselin v DNA. Pro dítě, které nemá vazby na biologickou rodinu je toto naprosto podružné a nechce svou PPO vyměnit za biologickou matku, (jako nyní v případě Michaláková) protože podvědomě ví, že předání do její péče by bylo jen dalším zbytečným traumatem. 



odkaz č.3 Náš pěstounský příběh s úřady a jejich pochybení 


Po zdárném dokončení vzdělávání a psychologických testech jsme oznámili jaké dítě chceme přijmout. Již jsem to zde uváděl, ale zopakuji že naše jediná kritéria byla nízký věk a nezájem biol. rodiny, rovněž jsme, minimálně než si ověříme jak danou činnost zvládáme, chtěli přijmout pouze jedno dítě. Toto jsme opakovali při každé příležitosti a je to zaneseno v naší dokumentaci. Jaké nám na tomto základě byly nabízeny děti?

  1. sourozenecká dvojice starších dětí, otec po návratu z vězení trval na návratu do jeho péče.

  2. Starší holčička s narušenou citovou vazbou, (tyto děti se většinou již citově nenavážou, pro moji přítelkyni by bylo těžké mít dítě, které kteroukoli cizí osobu na ulici vnímá podobně jako svou náhradní “matku”)

  3. konečně jen jedno dítě námi určeného věku, ale ….  Po měsících jeho zvykání na nás se u soudu ukázalo, že uvěznění otce mělo na matku narkomanku pozitivní vliv a ta zjistila, že se o dítě (toho času u přechodné pěstounky) chce starat a tak soud rozhodl, že z krátkodobé pěstounské péče nepůjde do naší dlouhodobé, ale zpět k biologické matce. Přijali jsme takový rozsudek a neodvolávali se, protože jsme nemohli vyloučit, že biol. matka je pro něj v této situaci správnou variantou. 


Při absolvování školení na tento ne úplně snadný úkol (mimochodem s vynikajícími znalci dětské psychologie), se většinou o těchto situacích (soudní spory) příliš nedozvíte, protože zájem státu je pěstouny získávat a ne je odrazovat. Bylo nám sděleno, že návrat dětí do biologických rodin od dlouhodobých pěstounů prý probíhá tak v 1% případů. Tedy buď úřady nemluví pravdu nebo máme to “štěstí” a jsme “výherci v loterii”, když se nám tato “nepravděpodobná” eventualita stala dvakrát za sebou. 

Zde se hodí poznamenat, že pokusy nabízet nám dítě jiné než pro jaké jsme se vzhledem k našemu naturelu rozhodli, zabraly dohromady více než rok. Přitom “udat” romské děti je obtížné a existuje jich v ČR bohužel dostatek. Ale na úřadech si rádi hrají s osudy, baví je představa že mají nějakou speciální intuici a pokládají se za ty, co ví, jaké dítě je pro vás vhodné, místo toho, aby poslouchali, to co jim říkáte a co uvádíte do svých dokumentů. V naší pěstounské “komunitě” jsem vyslech příběhy o tom, jak někomu “tlačili” dítě, které nechtěli, což bylo přesně dítě dle parametrů těch, kterým ho nenabídli, a ti byli nešťastní, že se jim z úřadu nikdo neozývá.  (a přitom spadali pod stejný úřad)

Rovněž jsme z kontaktu s úřady poznali, že jejich styl komunikace je často říkání toho, co chce která strana slyšet, vytváření falešné pohody a víry, že vše dobře dopadne. Je nezodpovědné aplikovat tuto metodu zejména na oba subjekty, jejichž zájmy jsou v přímém rozporu.  

 


odkaz č. 4 Kolektivní trauma ve společnosti a vymezení se k němu



Mnohým se zdá, že po té co politici na nátlak neziskovek, celebrit a veřejného mínění konečně nahradili ústavní péči alespoň těch nejmenších psychologicky nekonečně příznivější pěstounskou péčí, utrpení dětí a kojenců v této zemi skončilo.  Bohužel tomu tak není. Nevědomost nebyla anihilována, ale přesunula se jinam. Těch, co si s dětskou duší hrají pro dávno vyvrácené představy a koncepty je mnoho, a zájmu o to pochopit co se v duši dítěte odehrává a co je pro ni nejlepší, není mnoho často ani u soudů, které mají rozhodování o dětech ve svých rukou.

 V tomto bodě vysvětlím jak v černobíle chápaném  světě prožité kolektivní trauma často nevede k řešení, ale ke stejně nebezpečnému opaku:

Často se podivujeme nad podivnými názory lidí, kteří rozhodují o druhých a určují obecné směřování naší země v různých oblastech. V jejich kritice vycházíme ze svých morálních hodnot, které pokládáme za obecně platné a celou společnost prostupující. Máme tendence pak nesprávné jevy ve společnosti dávat za vinu těm, co nás vedou.  

Co když ale tyto zdánlivě nesouvisející incidenty mají společného jmenovatele, a náš příjemný sebeobdivný pohled na naše společenství, kde “my-většinový lid” jsme ti správní a “oni-elity” jsou ti co nám to všechno kazí, neodpovídá realitě? Ano mocní v mnoha segmentech zneužívají svého postavení a skutečně “kazí” náš společný svět pro svoje osobní výhody, ale co když ve zbytku dělají právě to, po čem my většinově podvědomě voláme, aby se s takto vzniklou popularitou udrželi u moci a mohli dělat co chtějí v oblastech, o které jim jde především?

Pak nastává situace, kdy převažující názor (neboli kolektivní přesvědčení určité entity, jakkoli primitivní a překonané) je ve společnosti tím, co určuje chování a směr působení oněch elit, i když mají z podstaty politického systému chránit a pozitivně přispívat k evolučnímu vývoji směrem k více rozumnému, správnému a spravedlivému světu. 

Pak by výše uvedené izolované incidenty, z kterých některým z nás občas vstávají vlasy hrůzou na hlavě, byly způsobeny tlakem společnosti a politici je hlásají jen proto, že chtějí moc a nedomýšlí důsledky na společenský vývoj.

Subjektům, které mají to společensky prospěšné, vědecky prozkoumané a rozumné bránit se tedy často stává, že si na zastánce tohoto pouze hrají. Bohužel získání podpory se u málo vyvinuté a nevědomé populace snáze získává nějakou populistickou zkratkou, než pečlivou prací ve skutečný prospěch celku a pozitivní evoluční vývoj společnosti. Populismus nebo jen příklon ke zkratkám a náhražkám je velmi častý. Např. je pro mnohé daleko snazší vypořádávat se s historickými a překonanými problémy, které již nemají na společnost vliv, než řešit to aktuální, protože v roztříštěné společnosti není zájem společný a “zisky” z onoho hájení nejsou tedy vůbec jisté, narozdíl od profilování se na historických problémech na nichž je shoda u naprosté většiny obyvatel. 

Vymezení k historickým problémům není ale bez dalších nebezpečí, nejen že se neřeší aktuální věci, ale i ono vymezení samé může být zdrojem nových problémů. V černobílém světě nevědomých lidí platí, že když “A” bylo chybou, musí být opačné “B” tím nejlepším řešením. A tak se v touze po společenském zviditelnění nebo i pro pocit vlastní správnosti dostáváme do pozice, kdy ono “B” hájíme a prosazujeme, aniž bychom chápali důsledky. 

Abych se držel tématu onoho v ČR probíhajícího poškozování a týrání dětí, ukážu pár historických příkladů. Asi se shodneme na tom, že výchova dětí v kolektivních mysl znásilňujících lágrech, kde byla prioritou oddanost vůdci a straně (a udávání vlastních rodičů bylo měřítkem onoho kolektivního mindsetu) při totálním popření individuální svobody, bylo neuvěřitelnou chybou jak fašistického tak komunistického vedení. Hitlerjugend vychovával deprivanty stejně jako Stalinovy pokusy o kolektivní výchovu dětí. 

Po pádu jejich režimů došlo (bohužel pouze někde) k odhalení a poznání těchto chyb “A” a často se přešlo k opačnému extremu “B”. Děti v právě onom Německu  jsou často vychovávány bez jakýchkoli hranic a omezení, jejich individuální zájmy a chtění bývají hlavním božstvem celé rodiny. Vliv tohoto nastavení na mysl dítěte je dobře znám a popsán. Paradoxně dítě ke štěstí potřebuje ty zdánlivě nepříjemné hranice a omezení, stejně jako lásku. Bohužel ti co tvrdí, že to čisté “B” je správné, jsou v takové posttraumatické společnosti populární a své nesprávné postoje a vize dál šíří za potlesku těch, pro které se to zdá psychologicky výhodné (pocit, že vychovávám “indigové svobodné dítě” co bude jednou záchranou tohoto špatného omezujícího světa je příjemnější než pocit, že svou leností a nechutí k pracnější správné výchově vytvářím nevychovaného bezohledného “spratka”) .

Obdobnou zkušeností je chování socialistického Československa vůči některým biologickým rodinám (hlavně z romského etnika), děti byly odebírány pro představy státu, že socialistický člověk vznikne lépe v anonymním ústavu. Některé ženy byly sterilizovány, aby ty “nesprávné” děti dále neplodily. I toto společenské trauma se zapsalo do našeho podvědomí a i zde se zrodilo ono zdánlivě opoziční “B” k němu. V této zkratce je každá biologická rodina pro mnohé vším, a život v ní univerzálně nejlepším řešením pro každé dítě. 

V tomto zkratkovitém sebeprezentačním bypassu, v kterém různé subjekty dokazují na historických překonaných problémech svou prospěšnost a vyspělost např. došlo k tomu, že Úřad ombudsmana začal požadovat, aby děti, které byly rodičům odebrány pro různé velmi traumatizující okolnosti, (často i takové které budou doživotní součástí podvědomí a znemožní dítěti prožít spokojený život) jezdily na víkendy k biologickým rodinám, kterým byly odebrány. Dovedete si představit zranitelnou dětskou duši, co prožila víc traumat než většina z nás za celý život, jak např. z milující pěstounské rodiny musí odjíždět do prostředí, kde ona traumata vznikla? Tomuto nesmyslu z dílny hrdinného generála minulé války Křečka (a jeho zaměstnanců) naštěstí nedošlo. Mnohými nenáviděné neziskovky apelovaly na příslušné ministerstvo a domohly se vytvoření takové metodiky, která požadavku ombudsmana nevyhověla. 


Vyhráno ale rozhodně není, množství lidí ochotných, pro zkratkovité nechápání problematiky, dětem ubližovat není malé. Ani soudy často nechápou nutný individuální přístup ke každému případu. Psychologické povědomí soudců je často nulové a někteří soudci rádi uvěří zjednodušujícím a pro ně bezpečným představám typu “B” a hrají si s dětmi způsobem, kterým v žádném případě není v onom “nejlepším zájmu dítěte” tak, jak jej za prioritní požaduje ve svých nálezech Ústavní soud.  Zároveň ale existují soudci, kteří precizně, na základě doložených skutečností a psychologických posudků, rozhodují tak jak je pro dítě nejlepší. Tedy, výsledek nezáleží ani tak na faktech, jako na osobě soudce. Snad se shodneme na tom, že štěstí a zdravý vývoj dětí by měl být určen fakty a reálnými dlouhodobými dopady na jeho psychiku a ne osobou soudce. Je to jako kdyby jeden soudce odsoudil za vraždu nožem a druhý identický případ omilostnil jako nevinný “pokus o nevyžádanou operaci necertifikovaným skalpelem s následkem smrti”. 


 



odkaz č.5 rozhodování soudů, Ústavní soud a jeho apel na “nejlepší zájem dítěte”


Jak tedy v případě sporů o dítě (kdy zájem o jeho výchovu má více subjektů) rozpoznat jaký případ nastal a co je pro dítě nejlepší jak požaduje ÚS? Je zřejmé, že se jedná o velmi složitou a mimořádně individuální otázku. Jednoduchá pravidla “B” generálů minulých válek vzniklá na základě doby, kdy bylo biologickým rodinám ubližováno nejsou a nemohou být univerzálním řešením. Proto v milionu možných variant a rozdílných situací neexistuje a nemůže existovat jednoduchý jednotný postup. Ale právě proto by soudci o svěření do výchovy rozhodující měli být na posuzování řádně připraveni. Na základě několika nedávno vyslechnutých příběhů jsem usoudil že tomu tak často není, že jejich nevědomost je řešena univerzálními “B” koncepty, protože u nich méně hrozí společenské odsouzení. Často nechápou individuálnost každého případu a dotazují se psychologů na univerzální odpovědi “zda je pro děti obecně lepší biologická či pěstounská rodina?”. Což je něco jako ptát se “Zda je lepší jídlo svíčková nebo pizza? Pravá nebo levá ruka? ”

Soudce často nechce být tím starým bolševickým kádrovákem co si hraje s bilogickými rodinami. A tak se zapomíná na onen v civilizovaných zemích upřednostňovaný nejvyšší zájem dítěte, které křičet o tom co chce, na rozdíl od dospělých nemůže, protože si neuvědomuje co se kolem něj děje nebo nedokáže své potřeby verbalizovat. 

Pro vyspělé západní společnosti je zájem dítěte tím skutečně primárním a je dostatečně vědecky popsán. My tou vyspělou společností bohužel nejsme. Případ Michaláková kdy středověké volání po významu české biologicky příbuzné krve před tou cizáckou, kradoucí naše děti, se stalo pro mnohé šancí na vytěžení politických bodů. U nás považujeme zájem dospělých za identický zájmu dítěte a nejsme otevřeni možnosti, že nejlepší řešení pro dítě je nestandardní (pro ve středověku a zkratkách žijící společnost).. 

Nechtěl jsem být ovlivněn svým subjektivním postavením a těmito příběhy lidí co znám, a tak jsem se pro tento článek informoval u neziskové organizace, která se ochranou dětí zabývá o tom, jaké případy řešili a jaké mají s rozhodováním našich soudů zkušenosti oni. Bohužel příběhy kolem mě nelhaly. Dle neziskovky sice existují “osvícení” soudci, kteří na lékárnických vahách váží každý případ individuálně a jsou schopni se za pomoci psychologů a jejich posudků v dané situace rozhodovat precizně a odborně, ale existuje spousta soudců, kteří vše odbydou na základě onoho “B” vzorce.

V neziskovce mi při debatě o soudních rozhodnutích v ČR např. sdělili, že jeden soud rozhodl dokonce tak, že dítě nesvéprávné matky zastoupené právníkem má být odebrané z pečující a milující pěstounské rodiny a předané do anonymní ústavní péče proto, aby ho matka mohla případně snadněji navštěvovat. Lhůta na předání do ústavu byla 10 dní, což naprosto neodpovídá výše popsanému řádnému předávání a zvykání dítěte na nové prostředí a nové lidi. Toto psychické týrání posvěcené soudem je neuvěřitelným nepochopením onoho “nejlepšího zájmu dítěte”. Existuje mnoho případů kdy pečlivou péči náhradní rodiny (z hlediska pocitu dítěte jeho jediné rodiny) direktivně nahradí péče širší biologické rodiny, která se do té doby často o dítě vůbec nezajímala. Rodiny se dítěte domáhají z rozličných důvodů, od těch pozitivních (chceme naše dítě vychovávat) po ty méně pozitivní (dávky, mateřské dovolené, vědomí toho “co řeknou lidi, když se dozví, že dítě z naší rodiny skončilo v ústavu nebo u “cizích”atd.). Tyto pro výsledek velmi podstatné motivační důvody nejsou podrobně zkoumány, prostě se věří tomu, co lidé žádající o svěření dítěte do péče říkají, často na rady státního aparátu (OSPOD), který má své vlastní preference a motivace. Riskuje se tak většinou velmi funkční milující náhradní rodina pro experiment na základě krve, jakoby dítě byla hračka “co si nakonec nějak zvykne”. 

 U mnoha českých soudů se dle neziskovky skutečný nejlepší zájem dítěte nezkoumá, je to moc složité, rozhoduje se raději dle neplatných a vyvrácených dogmat o tom,  že biologická rodina je vždy to nejlepší, i když ji dítě jako v našem případě za celý svůj život vůbec nezná a za svou rodinu považuje někoho jiného. Jak krásně jednoduché je žít dle zkratek, navíc se tím distancujete od historie, která biologickým rodinám ubližovala a ukazujete, jak jste oproti historickým etapám na výši.


Celkově vzato v neziskovce vnímají potřebu toho, aby v podobných sporech existoval v této oblasti vzdělaný právník, který se bude soudu účastnit a hájit právě zájem dítěte. Protože součásti tohoto rozhodovacího procesu v ČR se ne vždy takto chovají, narozdíl od vyspělých zemí. Občas se jim prý podaří nasmlouvat právníka pro zastupování zájmů dítěte, ale nepodařilo se jim najít nikoho ochotného se této problematice věnovat dlouhodobě. Tedy zájem dítěte, i když je to v nálezech ÚS výslovně uvedeno jako nejvyšší priorita, není často hájen nikým pro koho by neexistovaly i zájmy jiné (Například OSPODy často považují návrat do biologické rodiny za svůj úspěch a na to, co to znamená pro dítě se neohlíží). Jakoby se u nás zapomínalo na to, že vyspělé a funkční společnosti se poznají podle toho, že hájí zejména zájem těch nejzranitelnějších, kteří nemají možnost toto dělat sami. 


Přitom Ústavní soud např. doslovně vyžaduje aby: “byl náležitě zohledněn nejlepší zájem dítěte a přijatá opatření byla činěna v jeho nejlepším zájmu….. je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje a podporuje nejlepší zájem dítěte…… dále pak uvedené ustanovení zakládá i procesní požadavky. Při jakémkoli rozhodování dotýkajícím se dítěte je třeba posuzovat a určit jeho nejlepší zájem a hodnotit možný dopad rozhodnutí na dané dítě. …. musí být odůvodněno a vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy. …… Nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám…..u soudního rozhodování o dětech rovněž nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě…. “


 to be continued ……….. 




0
Vytisknout
5326

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2022