4. 3. 2022
Ruské tažení bylo od počátku zatíženo politickými cíli, které nelze přeložit do smysluplných vojenských cílů. Putin hovoří o mýtické Ukrajině, produktu horečnaté imaginace stimulované praštěným historickým vyprávěním. Jeho Ukrajina vypadá jako vzdálená sestřenice, kterou je třeba zachránit před "narkomany a nacisty" (jeho výraz), jež ji svedli na scestí. Není to fantazie, kterou by Ukrajinci uznávali. Považují za záminku, proč jejich zemi změnit v pasivní kolonii - a to nedovolí. Žádná vláda opírající se o Rusy by neměla legitimitu a Rusku chybí kapacita pro trvalou okupaci, která by takovou vládu udržela u moci.
Toto základní strategické šílenství bylo posíleno taktickou neschopností, s níž je tažení prováděno. Rychlé a relativně snadné vítězství, s Kyjevem v ruských rukou a zmizením prezidenta Zelenského, by mohlo Putinovi umožnit uvalení nějakého typu míru, ať už se slibem neutrality a demilitarizace, nového ústavního uspořádání, nebo dokonce územních ústupků.
Místo toho se ruští generálové rozhodli předvést, jak jsou chytří, tím, že se rozhodli spolehnout se při obsazení klíčových měst na rychlost a překvapení, s použitím pouhého zlomku shromážděných sil, a ani se neobtěžovat se získáním převahy ve vzduchu. Arogance tohoto plánu se ukázala během útoku na hlavní město. Ten zahrnoval letecký přísun pravidelných jednotek na předměstí, kde se měly setkat s již předsunutými jednotkami zvláštního určení a sabotéry. Skončilo to operačním masakrem.
Selhání plánu A poškodilo přechod na plán B. Ukrajincům se podařilo útoky zpomalit pohyb přijíždějících vojáků a přinutili je pohybovat se objížďkami, a to včetně vyhazování mostů. Postupující ruské síly byly roztažené, což vytvořilo problémy s koordinací a umožnilo obráncům připravit léčky pro jednotlivé konvoje. Problémy s logistikou rostly, když zásobovací konvoje, včetně těch vezoucích nezbytné palivo, nedokázaly držet krok s jednotkami vpředu. 28. února byl hlášen masivní konvoj v délce 67 km, který měl postupovat na Kyjev. V praxi se ukázalo, že jde o sérii menších konvojů, které společně uvízly, protože silnice je zablokována vozidly, která mají poruchu, nebo jim došlo palivo. Ukrajinci nepotřebují mnoho úsilí, aby této útočné síle zabránili v postupu: Zastavila se sama.
Kvůli opatrnosti a abychom nepředbíhali, musíme stále předpokládat, že Rusové budou nakonec v nasazení své vojenské síly úspěšnější. Na sociálních médiích vidíme mnohem více ruských zajatců a jejich opuštěných a zničených vozidel, než ukrajinských sil v činnosti (ačkoliv ruská média by se zřejmě nerozpakovala předložit snímky ubohých ukrajinských zajatců, kdyby existovaly). Na jihu síly postupující z Krymu zaznamenávají větší úspěch, ačkoliv i zde byl postup pomalejší, než se očekávalo.
Ale i s ohledem na tyto zisky, dostat se do města není totéž co udržet je. V protikladu s většinou map území, po němž se Rusové volně pohybují, není pod jejich kontrolou. Kontrola je politický, nikoliv vojenský pojem. Ukrajinci se nesnažili bránit každou píď své země, ale místo toho se brání v klíčových městech, z nichž největší, Kyjev a Charkov, zůstávají symbolicky a politicky nejdůležitější. Vyměnili prostor za čas a přitom využili času k posílení svých postavení.
A co je nejdůležitější, mobilizovali a zorganizovali milice, které pomáhají bránit města. Zelenskyj nalezl slova, jimiž motivuje svůj lid a získává mezinárodní podporu. Ukrajinský narativ hovoří o solidaritě, hrdinství a oběti, bez toho, aniž by naznačoval, že příští dny a týdny budou jiné než drsné. To je v ostrém kontrastu s ruským narativem hnisající křivdy předstírané nevinnosti, když Putinovi hlásné trouby nedokázaly předložit přesvědčivý výklad toho, co ruské jednotky dělají a proč a když dál poukazují na nesouvisející zločiny jiných, aby ospravedlnili své vlastní.
Výsledkem je, že mezinárodní společenství bylo motivováno k akci, slíbilo pokračovat v dodávkách zbraní - a což je klíčové, uvalit mnohem tvrdší ekonomické sankce, než většina pozorovatelů očekávala. Mezitím se Putinovi spojenci drželi od něj dál a v některých případech vystoupili ostře proti ruské invazi.
Kromě výjimek jako Asadův režim v Sýrii, který vděčí za svou existenci ruské palebné síle, a Pákistánu, který si podivně zvolil okamžik k podpisu obchodní smlouvy, má Rusko minimální mezinárodní podporu. Dokonce i Kazachstán, kam byly v lednu vyslány ruské jednotky, odmítl Moskvu podpořit. Běloruský prezident Lukašenko poskytl klíčové východiště ruského útoku, ale i on může váhat nad rozsahem, v jakém chce nasadit své vlastní vojáky, v neposlední řadě proto, že to ještě posílí jeho neoblíbenost.
Putin byl nucen přejít k plánu C. je tu spousta prvků, z nichž některé zbyly z plánů A a B. Protože existuje improvizovaný aspekt toho, co se nyní děje, bylo by nemoudré udělat si příliš silný názor na to, co přijde.
27. února Putin vyzdvihl ruské jaderné síly a oznámil, že zvýšil pohotovost odstrašujících sil o jeden stupeň, což ještě zaostává za válečnou pohotovostí. Objevily se spousty spekulací ohledně toho, proč to udělal, a úzkost ohledně toho, kam to může vést. Nejjednodušším vysvětlením zůstává, že tváří v tvář sílící materiální podpoře Ukrajiny ze strany Západu a zesíleným sankcím chtěl posílit varování před zahraničním vměšováním, které přednesl při zahájení invaze. Byl si vědom návrhů, aby NATO vyhlásilo "bezletovou zónu". To by se rovnalo vyhlášení války a proto to lídři NATO vyloučili. V každém případě plně chránit ukrajinská města by znamenalo zřídit také "zónu bez děl a raketometů".
V tomto stádiu války nejvíce znepokojují útoky na města. Jejich strategický efekt je těžké zjistit, ale tři body stojí za zmínku.
Za prvé, mnoho záleží na reakci obyvatelstva. Ačkoliv je klišé očekávat, že se civilisté za bombardování stanou odhodlanějšími a odolnějšími, není tomu tak vždy. Záleží na rozsahu bombardování, předchozím stavu jejich morálky a kvalitě lídrů. Nicméně až dosud se klišé ukazuje platným. Charkov, město, které trpí nejvíc, zůstává odhodlané. To má být jedno z nejrusofilnějších míst na Ukrajině, kde Rusové v roce 2014 doufali vyvolat lidovou kontrarevoluci.
Za druhé, může být pravda, jak tvrdí Rusové, že některé údery směřují na klíčové vojenské a vládní cíle, ale nebylo vynaloženo vážné úsilí na minimalizaci civilních škod. I když některé z cílů mají taktický význam, může to odrážet jiné zkreslení: Že na zničení administrativních budov nebo mediálních věží ve válce v tomto stádiu skutečně sejde. Ukrajina je řízena z kyjevských zastávek metra a podzemních prostor a prostřednictvím volání ve službě Zoom.
Za třetí, aby takové útoky měly strategický význam, musely by se vztahovat k jiným vojenským krokům. Dělostřelectvo může být brutálně použito jako nástroj boje ve městě, k demoralizaci obránců, k odstranění obranných postavení a vytvoření přístupových cest vhodných k útoku. Ale ze Stalingradu až po Groznyj víme, že obránci dokážou bojovat i v troskách. I v této zoufalé fázi zůstává městské prostředí pro invazní síly výzvou. Jednotky se mohou ztratit a ocitnout se v izolaci, být překvapeny v ulicích - a je těžké získat spolehlivé zpravodajské informace. Pokud chtějí ruští velitelé udržet své ztráty nízké, jsou to nepříjemné vyhlídky.
Navíc, abych zdůraznil předchozí bod, a jak jsme viděli v oblastech, kam Rusové přijeli, přítomnost není totéž co kontrola. Existuje řada snímků toho, jak jsou ruští vojáci konfrontováni s početným davem rozhněvaných, neozbrojených obyvatel a netuší, co dělat. Jedna věc je zabíjet civilisty zdálky dělostřeleckými a raketovými údery, ale druhá dívat se obyčejným lidem, kteří by mohli být vaši příbuzní, do očí na ulici podobné ulici vašeho rodného města, a začít do nich střílet.
Alternativou dostatku okupačních sil by mohlo být obléhání. Obyvatelstvo lze donutit, aby trávilo svůj čas v bunkrech, zatímco město přichází o elektřinu, dochází potraviny a léky a situace se stává stále nesnesitelnější. Z toho se může stát plán C, zejména pokud Rusové budou mít dál problémy s uchycením se v nejdůležitějších městech. Lidské bytosti mohou vydržet tyto podmínky po určitý čas, ale v určitém okamžiku to povede k humanitární krizi. V tomto ohledu lze očekávat volání po únikových koridorech pro civilisty, nebo prosté úsilí dopravit zásoby, dokud nejsou města ještě úplně obklíčena.
Je nepravděpodobné, že by obléhání Putinovi přineslo rychlé výsledky. Jeho lidé netrpí stejným způsobem, ale ruské ekonomika je nyní v obležení. Může se s tím na chvíli vyrovnat a potlačit nesouhlas a nezávislá média. Ale lidské a ekonomické náklady této války nelze nadlouho pokrýt. Lidé zjistí, co se stalo s jejich syny a bratry a jak málo si koupí za rubly. Putin potřebuje, aby tato válka skončila brzo. Nemůže si dovolit být příliš trpělivý. Kromě intenzívní frustrace není známo o jeho rozpoložení takřka nic.
Pokud vůbec kdy existovala možnost, že tato válka skončí úplným podrobením Ukrajiny silou zbraní, nyní je pryč. Ani to neskončí vyhnáním ruských sil ze země. Nejpravděpodobněji bude válka ukončena jednáním, zřejmě o příměří. Ačkoliv je možné, že dojde na nějaké dokumenty, v nichž Ukrajinci slíbí nedělat věci, které se stejně nechystali dělat (jako vyvíjet jaderný arzenál nebo být nacisty) a dokonce mohou učinit nějaké zásadní ústupky jako přijmout ztrátu Krymu, musejí vyjít z této zkoušky jako svobodná a nezávislá země bez ruských vojáků na svém území.
Nyní je stejně pravděpodobné, že dojde ke změně režimu v Moskvě, jako že k ní dojde v Kyjevě. Putin riskuje, že ztratí auru nemilosrdné moci, kterou si tak pracně vytvořil. Tato aura znamenala, že si na něj doma troufli jen ti nejodvážnější oponenti a autokrati v zahraničí jej vzývali jako příklad hodný následování. Víme, že se dosud těší značné lidové podpoře, i když demonstrace proti válce pokračují. Nejvíce bude záležet na nespokojenosti elity, která bude sledovat důsledky bezohlednosti svého lídra. Až budeme vědět více o tom, jak jeho válka skončí, budeme lépe chápat i to, jak skončí jeho režim.
Celý text v angličtině: ZDE
Diskuse