Kolonialismus, postkolonialismu a Korkorán

23. 10. 2025 / Matěj Metelec

Podobně jako řada jiných slavných titulů dobrodružné literatury minulých staletí se ani Assolantův román nedočkal plnokrevného českého překladu, ale byl do češtiny pouze „převyprávěn“. Patrně nejvíce byl takto „postižen“ Defoeův Robinson Crusoe, jenž sice existuje i v regulérním překladu, avšak generace čtenářů a čtenářek jej četly pouze v převyprávění J. V. Plevy. Zápletka Korkorána je prostá: v době, kdy v Indii pomalu propuká Velké povstání (známé také jako povstání sipáhíů, tj. indických vojáků britské Východoindické společnosti), hledá Lyonská učená společnost někoho, koho by vypravili najít posvátnou knihu Gurukaramtu. V konkurzu uspěje námořní kapitán René Korkorán a v doprovodu věrné tygřice Jiskry vyráží do Indie, kde se záhy připlete do konfliktu mezi Angličany a maráthským knížetem Hólkarem. Hólkarovi pomůže anglické kolonizátory porazit, kníže však umírá a na smrtelné posteli odkáže titul mahárádži (a ruku dcery Sítu) Korkoránovi. Ten vládně moudře a spravedlivě a odolá několika dalším anglickým pokusům o invazi. Po řadě dobrodružství se nakonec rozhodne vzdát trůnu a odejít s manželkou a synkem na odpočinek na opuštěný ostrov, kde žije jeho bratranec vzduchoplavec. Maráthům na odchodnou nadělí republikánské zřízení s tím, že králové (a mahárádžové) by neměli existovat.

Korkorán samozřejmě představuje nechvalně proslulou figuru „bílého zachránce“ (white saviour), pomáhající „domorodcům“, kteří si nejsou schopni pomoct sami. Zároveň měl dobově tenhle dobrodružný román jednoznačně antikoloniální rozměr: Korkorán nepředá svěřené knížectví Francii, a nakonec se sám zřekne trůnu – i naivní republikánské gesto v závěru je vlastně sympatické. Korkorán zkrátka přináší kritiku kolonialismu v podobném romantizujícím balení, jako Sueovi Tajnosti Paříže kritiku sociální. Což nic nemění na tom, že ve své době ve sledovaném směru oba tyto romány působily pozitivně. Navíc na začátku devadesátých let, když jsem ještě déle, než deset let neměl mít sebemenší tušení, že existuje cosi jako postkoloniální myšlení, mě samozřejmě pochybný status hlavního hrdiny, a do značné míry pasivní role většiny Indů okolo něj, nevadily. Příběh hrdinného kapitána mě zato velmi účinně naočkoval odporem ke kolonialismu a sympatiemi k indické historii.

Nepochybně byl základ těchto sympatií orientalistický, navíc množství indických reálií, které jsem z románu načerpal, nepřesahuje víc než pár slov – mughalové, maráthové apod (která ve mně ovšem ještě dnes vzbuzují rozechvění). V tom byl o mnoho cennějším pramenem Salgariho Sandokan, jehož sešitové vydání jsem na začátku devadesátých let rovněž hltal – navíc ústřední hrdina byl Neevropan a tak účinněji vyvažoval eurocentrizující prózy jako Sienkiewiczovo Pouští a pralesem. Ten prvotní citový impuls byl ale dál kultivován a fungoval vlastně jako mentální výhybka – a kdo ví, kam by se osobní dějiny mé imaginace ubíraly, kdyby ji přehodilo nějaké jiné dílo.

Návratu ke Korkoránovi po několika dekádách musel být nevyhnutelně z literárního hlediska zklamáním, ostatně podobně, jako když jsem před pár lety zkoušel číst Sandokana. Rozlehlé a barvité světy se smrskly a zmatněly, a bez nostalgické aury bych knihu možná ani nedočetl. To není nijak neobvyklé. Ve skutečnosti mě fascinuje něco jiného – objevování postojů a náhledů, které člověk načerpal z konkrétního literárního díla, a jež v něm zůstaly a rostly, i když na jejich původ dávno zapomněl. Možná, že z téhle archeologie sebe sama neplyne větší poučení, než že je důležité číst v dětství dobré knihy. Ale třeba to není tak málo.