Kde se ty potvory vůbec berou?

Co je to vůbec ta “povolenka”? Je to právo vypustit 1 tunu CO2, a má elektronickou podobu (zápis v registru); úřední název jedné povolenky je EAU (EU allowance). EU rozhoduje - na základě fungování trhu, zejména množství vypouštěných emisí u dotčených firem - o každoročním generování těchto povolenek; vypořádání je vždy k 30. dubnu.

A co se s nimi dál děje?

Jedna důležitá a nejspíš málo známá informace: z těch “vygenerovaných” povolenek se skoro polovina přiděluje bezplatně, tedy “daruje” firmám. Například v roce 2023 šlo do aukcí 517 mil povolenek, zdarma přiděleno bylo 537 mil., a ještě docela velká část (dalších 272 mil povolenek) šlo do stabilizační rezervy, tedy mimo trh.

To vypadá divně - znamená to, že vlastně nemalá část firem dostává “odpustky”, a to zdarma? Skutečně to takhle funguje. EU totiž není taková necitelná bestie, za jakou ji možná považujeme a ví, že existuje řada průmyslů, kde není možné přestat vypouštět emise z technologických důvodů (není zatím jiná cesta). Proto nastavila pravidla, že na “nejlepší možný postup” se přidělují povolenky zhruba kryjící emise firmy zdarma, a až na nadprodukci, které lze úpravou technologií zabránit, si musí firma povolenky koupit. Obří část průmyslu tak není povolenkami vůbec zasažena - jedná se přitom o tak důležitá odvětví, jako je např. výroba cementu, oceli, papíru či hliníku. (Tolik k debatě, že “Green Deal zabíjí evropský průmysl”).

Tuto skutečnost pochopitelně na dezinformátorských médií nenajdete; bohužel o ní skoro nepíší ani ta korektnější média.

Jak se s povolenkami obchoduje?

Existují tři typy obchodů a všechny jsou časté.

První je tzv. primární trh, primární aukce: povolenky, které vydá EU a firmy si je kupují. Tyto povolenky jdou pouze přes aukci.

Druhý pak je trh mezi firmami (firmy jako producenti, firmy jako finanční instituce), tzv. sekundární trh - ten taky probíhá na té stejné burze.

A třetí je pak přímý trh mezi firmami, což je též povoleno, tedy zcela mimo burzu a za takové ceny, jaké si dohodnou. Jen se musí obchody zapsat pak do registru, aby EU znala bilanční sumy.

Důležité je znát poměry. Zdaleka největší je sekundární trh, vzájemně mezi firmami (skoro 90% všeho objemu), menší jsou pak přímé obchody mimo burzu (cca 6% objemu) a nejmenší jsou ty primární emise povolenek, které vydá EU (zbylá 4%).

Těch 90% ovšem klame: zde se jedná o vícenásobné obchody s jednou a tou stejnou povolenkou - blížíme se tedy k tématu přeprodávání a spekulačnímu obchodování, derivátech, opcích a futures. O tom pak dále.

Povolenky se spotřebovávají

Co když firma vypustí tunu emisí a koupí si tedy povolenku na tuto tunu, co se s ní stane potom? Firma se jí při každoročním součtu pak “vzdá” (protože byla “použita”), v žargonu se to nazývá surrender. Povolenka je pak v registru zrušena (logicky, je využita).

A co když se na to firma třeba vykašle? Vypustí emise a nekoupí povolenku, nebo vypustí, koupí a “nevzdá” se jí? Jednoduše - zaplatí pokutu, která je větší než kdyby to udělala jak má.

Jakou roli v tom hraje ta unijní rezerva (Market Stability Reserve)?

Velkou :). Unie vydává nové povolenky podle předem daných pravidel (účastníci trhu je znají), ale umísťuje část “mimo trh” do jakéhosi zásobníku jménem Market Stability Reserve (MSR). Čísla jsou velká, zásobníku jsou stovky miliónů povolenek, tedy dá se říci, že tam je skoro jednoroční rezerva.

Důležitější je vědět, k čemu MSR slouží - inu, jak název napovídá, ke stabilizaci trhu. EU může kdykoli z MSR uvolnit povolenky na trh, nebo je naopak z něj stáhnout. Může (a dělá to) část povolenek pak stáhnout i z MSR, tedy je zneplatnit.

Toto je právě důležitý nástroj EU pro držení cen povolenek v rozmezí, které dává smysl: tedy které motivuje účastníky trhu k dekarbonizaci, a zároveň je to neničí. Příliš nízká cena není motivační, příliš velká by dopadala na firmy příliš těžce a poškozovala by jejich byznysy neúnosně.

Pokud tedy se (zcela správně) ptáte, zda má EU dostatečné nástroje, jak držet cenu v přijatelných mezích, tak ano.

Hrozně moc komplikovaných pravidel. Dá se tedy vůbec hovořit o trhu, není to celé nesmysl?

Je to pořád trh s pravidly, jeho účastníci je znají. I řady jiných trhů mají svá pravidla (“cap and trade”, tedy “obchodování v limitech”). EU nepracuje s tím úložištěm nějak náhodně, jak se tam kdo zrovna vyspí - pravidla jsou předem dána, účastníci je znají.

Ostatně velká většina trhů podléhá nějaké regulaci, pravidlům - důležité je, že platí pro všechny stejně a účastníci je znají dopředu. Vypadá to tady na papíře komplikovaně, ale ve skutečnosti je to “softwarová věc”, která nikomu hlavu nemotá.

A co spekulanti? Nejsou to nakonec ti, kteří se “napakují”?

To je dobrá a důležitá otázka a i experti jsou trochu rozpolcení v tom, zda tam “tradery” (tedy ti, kteří nejsou ani poskytovateli, ani příjemci, jen zobchodovávají) pustit či ne. Tak jako u každých obchodů je totiž trading se všemi jeho nástroji užitečný a potřebný, bere si nicméně svoji marži.

Je potřeba si to rozebrat. Tradeři (i burza sama) se typicky živí z poplatků - ty jsou procentuálně nepatrné, ale při objemech to dělá peníze, které je uživí. Povolenku ale zatíží úplně nepatrně. Budu i konkrétní: existují poplatky za futures (transakční a na clearing), na primární a sekundární strop, a pohybují se v jednotkách eur na 1000 povolenek (kilotun CO2). Pokud tedy jedna povolenka stojí těch 45 EUR, tedy tisícikorunu, jedná se o cca 4 eurocenty, tedy o korunu dvacet. To je zanedbatelné a nejde se tomu stejně vyhnout, protože burza taky není zadarmo.

Lidé, kteří moc nerozumí fungování burz, říkají: spekulant nakoupí levně obrovské objemy, vyžene cenu nahoru a pak to draho prodá, strká si do kapsy obrovské zisky. Jenomže tak to moc nefunguje (výjimky ale existují!). Za prvé je zde dohled, který takovéto chování zakazuje a není bezzubý - transakce jsou pod kontrolou, povolenky jsou registrované a dohližitel ví, kdo kolik drží.

Nejlepší ochranou ale je trh samotný - na to má nástroje jako deriváty či futures. Pokud by byla známka takovéhoto hromadění (povolenek) za účelem vyhnání ceny nahoru, hedgeoví obchodníci to rozpoznají a okamžitě si vsadí proti tomu. Na burzách je navíc obrovské množství hráčů, kteří si velmi tvrdě konkurují; to, co tvoří jejich zisky, jsou maličké “odškrabky” z transakcí a vydělávájí tedy hlavně na objemu a velikosti transakcí.

Nakonec: není lepší uhlíková daň namísto vymýšlení těchto složitostí?

I tohle je úplně legitimní otázka a korektní odpověď je, že každá z variant má svá pro a proti.

První argument je prosaditelnost. Uhlíková daň (carbon tax) spadá pod daňový režim, kde je nutná jednomyslnost - všechny státy EU by musely hlasovat pro. Je skoro jasné, že ruské gubernie, jakými je Maďarsko a dnes i Slovensko, by byly proti. ETS lze prosadit kvalifikovanou většinou, což se stalo.

ETS je paradoxně ochranou konkurenceschopnosti, což by jednotná daň nebyla. Píšu o tom výše v článku: některá odvětví jsou extrémně energeticky náročná (energie tam tvoří velkou část nákladů a současně není zatím cesta, jak je převést na čisté energie - ocelářství a cementárenství například). ETS jim umožňuje dát výjimku, případně časově omezenou výjimku a tím udržet konkurenceschopnost.

Důležitým faktorem je právě ten stabilizační fond (“zásobník”, MSR), který umožňuje flexibilně měnit cíle. Daně by to neumožňovaly.

Dále, ETS má ty dva konce: ty firmy, které jedou na čisté energie, na něm přímo vydělávají (dostávají alokované povolenky zdarma a prodávají je = mají tržby), zatímco u daně by byly na tom “jenom” na nule.

A ve finále: ETS umožňuje lépe pracovat s penězi, které EU díky tomu vybere, a cílit je na dekarbonizační opatření. Daně se vybírají lokálně a je obtížné (spíš nemožné) je využít cíleně; zřejmě by z toho státy lepily různé díry v rozpočtech.

Uf, bylo to dlouhé a doufám, že ne úmorné a že to snad trochu přispělo k pochopení mechanismu. Znovu, opakuji, nediskutuji zde věc samotnou, její smysl (dekarbonizace Evropy versus pomalejší postup okolního světa například), ani klimatickou změnu - to jsou jiná témata a věnuju se jim průběžně.