Pokročilá eroze reality

Nasraná jednota

25. 2. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Zcela fascinován jsem sledoval projev paní Simony Lukáčové, ze které se v posledních dnech stala veřejně známá odpůrkyně protipandemických opatření, zejména nošení dvou roušek. Paní Lukáčová se rozhodla, že z prádelny ukončí politickou kariéru všech, které viní za současnou situaci a učinila tak skutečně neotřelým, svérázným způsobem. Člověk se neubrání úsměvu nad způsobem, jakým se paní Lukáčová rozhodla opřít do politické reprezentace a jaké vysvědčení a ultimáta jí předkládá.

Jenže paní Lukáčová není komická figura. Je to člověk, který hluboce uvěřil tomu, že dvě roušky jsou vlastně způsob ne zase tak pomalého zabíjení lidí, že protipandemická omezení vlastní vedou k vytvoření koncentračních táborů, nebo že prezidenta Zemana někdo ovlivňuje omamnými látkami a manipuluje jím, aby se - v očích paní Lukáčové - zpronevěřil sám sobě.

Paní Lukáčová má ve sněmovně své zástupce a v české společnosti nemálo obdobně smýšlejících souputníků, kteří nevěří, že COVID-19 je hrozba a naopak jsou přesvědčeni, že se stali obětí celosvětového spiknutí. Vytváří "nasranou jednotu" (licence paní Lukáčové), která je ochotna - jak ostatně lze ukázat na jiných příkladech - klidně vyměnit realitu za pocit vzdoru proti všemu, co se jim nelíbí. Evidentně za jakoukoliv cenu.

Lidi, kteří po projevu někdejšího prezidenta USA Donalda Trumpa zaútočili na Kapitol, sídlo amerického kongresu, jsou přesvědčeni podobně hluboce, jako paní Lukáčová. Každý zřejmě o něčem trochu jiném, někteří o tom, že demokratičtí politici jsou pedofilové, jiní o nadřazenosti bílé rasy, někteří o tom, že jsou poslední mohykáni amerického národa. Poměrně dobře a neodbytně demonstrují "nasranou jednotu" paní Lukáčové, která se už také posunula kousek dál ve své naléhavosti, s jakou se snaží svou nasranost demonstrovat. Společně s dalšími členy jednoty chtějí chodit k politikům domů a demonstrovat tam.


Ti lidé jsou komičtí pouze do okamžiku, než dojde k násilí. Během útoku na Kapitol zemřelo 5 lidí, z toho jeden policista. Na COVID-19 umírá stále více lidí ve věku, o němž se soudilo, že je bezpečný. Mimo jiné také proto, že mnoho lidí možná nepůjde vytmavit k Hamáčkovi domů, co si o něm myslí kvůli dvěma rouškám, nicméně roušku si prostě nevezmou, zda jsou infekční nevědí a pokud ano, je jim to často jedno, neboť se máme přece smířit s přírodou a odmítnout tu hloupou, zotročující západní medicínu, která je tu přece jen kvůli businessu farmaceutických firem. Nedají příliš na paní Lukáčovou, ale po částech to slyší a čtou od jiných lidí, kteří pravděpodobně nepůsobí tak komicky, byť částečně blábolí úplně stejně. Jen s jiným statusem a s jinou váhou blábolu.

Lidé, kteří podobně jako Edgar Maddison Welch věří, že objevili centrálu pedofilního spiknutí demokratických politiků a neváhají si to ověřit, mají v Kongresu také své zástupce. Paní Lukáčová má pana Volného, který tvrdí, že bojuje za pravdu, když odmítá dodržovat protipandemická opatření.

Mluvil jsem před pár dny s lékaři z jedné fakultní nemocnice, společně s dalšími svými univerzitními kolegy se rozhodli, že chtějí aktivně působit proti dezinformačnímu smogu a ukazovat lidem, kteří se domnívají, že COVID-19 je zástěrka světového spiknutí nebo jen lehké nachlazení, co se děje na jednotkách intenzivní péče.

Jenže jsme se s krizí důvěry v autority a instituce dostali tak daleko, že ani toho nestačí. Je otázka, zda pokud by paní Lukáčovou někdo vzal za loket a s respektem ji provedl jednotkou intenzivní péče, ukázal pacienty v kritickém stavu a záznamy o těch, kteří nepřežili, povyprávěl jí z pozice lékaře, co zažil, zda by věřila.

Obklopuje ji totiž řada lidí, kteří budou tvrdit něco jiného, a je pouze na paní Lukáčové, jakou sociální (i)realitu si zvolí. Sociální realita, kterou jsme ochotni akceptovat, je postavena na důvěře, že ten druhý mluví pravdu a na tom, že mu i ostatní věří. Ocitáme se v období eroze důvěry a míra vlivu dezinformací o COVID-19 je toho poměrně dobrým indikátorem.

Nepochybně je možné, že s mírou zažité zkušenosti dojde postupně k uklidnění situace a k tomu, že řada dnes pochybujících lidí přijme fakt, že není možné zrušit opatření a prostě jen tak žít dále, že cesta vede přes očkování, že nejde o pokus zotročit či poškodit lidstvo. To ale v žádném případě neznamená, že se "nasraná jednota" neobrátí k jinému tématu, které poslouží jako motiv ke katalýze zcela jiného problému než je COVID-19 či imigrace. 

Ke katalýze naprosté nedůvěry a potřeby hledat opěrný bod tam, kde identitě zoufale chybí. Očkování proti COVID-19 na tuto těžkou poruchu společenské imunity nezabírá. Nazabere nic, pokud společenská reprezentace nebude prokazovat, že skutečně chce posilovat společenskou imunitu vůči nedůvěře a nebude ji naopak trvale, v sobeckém zájmu vlastním nebo úplně cizím, prohlubovat.

Problém spočívá v tom, že nedůvěra plodí nedůvěru, respektive, uvedeno na politické rovině, nedůvěra vede vesměs k volbě proti, nikoliv pro. V tomto stavu se nyní ocitáme a z něj lze vykročit pouze politickou změnou, která vytvoří svazek důvěry a odpovědnosti. Nikoliv nedůvěry a pomsty.

0
Vytisknout
6492

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021