Předchůdce estetiky i nonsensu

24. 2. 2021 / Pavlína Antošová

Vrcholnou podobu britské romantické poezie reprezentuje druhá generace anglických romantiků – tři velcí básníci. Všichni odešli ze světa mladí, každý z nich navíc mimo svou vlast. Nejprve se uzavřela životní pouť nejmladšího z nich: John Keats zemřel 23. února 1821 v Římě. Na rozdíl od generačních souputníků George Gordona  Byrona (1788 – 1824) a Percyho Bysshe Shelleyho (1792 – 1822) jej široká veřejnost v rodné zemi nemohla pomlouvat kvůli jeho soukromému životu. V anglických literárních kruzích se však objevovaly odmítavé až zdrcující kritiky jeho tvorby (především ambiciózních poém) a tyto ohlasy básníkův osud výrazně ztrpčovaly.

Londýnský rodák John Keats přišel na svět v říjnu (pravděpodobně poslední den tohoto měsíce) roku 1795 v rodině podkoního. Vyrůstal jako nejstarší ze čtyř ratolestí, které nezemřely hned v dětství. Přibližně od počátků jeho dospívání se o něj a jeho sourozence starala babička. Cestu ke vzdělání mu otevřela střední škola v londýnském Enfieldu, kde se mimo jiné seznámil s italskou a anglickou renesanční poezií. Ve dvaceti letech se pak začal připravovat na práci ranhojiče, kterou si hned zkraje dopodrobna osvojoval jako asistent, a brzy získal potřebnou licenci. Protože však ve stejné době zveřejnil své první básně, váhal mezi ranhojičstvím a poezií. V rodině se velmi záhy projevila dědičná choroba – tuberkulóza. John, který až do konce ošetřoval svého bratra Thomase a vzápětí zjistil příznaky nemoci také sám u sebe, se rozhodl zasvětit zbytek života literatuře. Ještě stihl prožít zlaté tvůrčí období – rok 1819. Do Itálie odjel koncem roku následujícího na léčebný pobyt. Jeho zdraví se však už ani krátkodobě zlepšit nemohlo.

Keatsovo dílo, úctyhodné i svým rozsahem, přesto působí uceleně. Formou, která sílu jeho imaginace zvlášť nápadně vyzdvihla, se staly ódy. Z nich bývá v antologiích nejčastěji uváděna Óda na řeckou vázu. Autorova schopnost vytvářet přesné básnické obrazy (bezpochyby podpořená přírodovědným rozměrem jeho vzdělání) dosahuje v tomto textu jednoho ze svých vrcholů. Ale nejen to: Keats umí dokonale načasovat chvíli, kdy se v rámci zobrazovaného výtvarného celku zaměří na detail, nebo kdy celý artefakt nechá otočit o sto osmdesát stupňů. Slovy tak dosahuje účinku, jenž z dnešního pohledu připomíná práci zkušeného kameramana. A zejména dynamika tvořivého popisu, podmíněná neslábnoucí zvídavostí, básníkovi umožňuje pouhý popis přesáhnout a dospět k trvale znepokojivým řečnickým otázkám i k myšlenkám s nadčasovým poselstvím. V závěru své nejslavnější ódy klade rovnítko mezi krásu a pravdu. Vyzdvihuje tak harmonii, které lze dosáhnout v tvůrčím procesu nebo při vnímání uměleckého díla. Jak touto básní, tak některými pasážemi z Keatsovy poémy Endymion se později během devatenáctého století inspirovali někteří zakladatelé estetiky jako samostatného oboru.

Tušení blížícího se konce vede mladého anglického básníka k hledání návaznosti, které se zvlášť výrazně projevuje v jeho sonetech. Přitom si Keats – podobně jako později Mácha – uvědomuje důležitost pozemské existence pro vnímání všech podob krásy (včetně mimozemských): Hvězdu – dokonce třeba spadlou – oslaví šperk. Jindy se téma návaznosti ironicky pozměňuje: I kdyby staré domácí kočce vypadaly všechny zuby, její srst zůstává stejně hebká jako v dobách mládí a největší dravosti. Ale za nejpříznivějších okolností se návaznost stává součástí koloběhu: Cvrček, schovaný v lidském obydlí, spáči i uprostřed zimy připomene luční kobylku za horkých letních dnů.

Zmíněný smysl pro ironii se naplno odráží v některých odlehčených textech, kde je patrná obliba lidových říkadel a popěvků (související také s Keatsovým původem). Jako výmluvný příklad může posloužit humorná Píseň o sobě, kde upoutává nejen hravost krátkých úsečných veršů, ale i střídavý pohled dospělého a dítěte bez zřetelných předělů. Nejmladšímu z velkých anglických romantiků se tak podařilo ukázat cestu rovněž příštím tvůrcům nonsensové poezie.

Během svého předčasně ukončeného života prošel John Keats velkou osobní proměnou: V dětství rváč, později oblíbený kamarádský mladík, jenž dokonce několikrát utrpěl svou snahou nezištně pomáhat. V epitafu, který si připravil, se označil za toho, „jehož jméno bylo napsáno do vody". Dobová hodnocení takovému pohledu nasvědčovat mohla, dnes však už je dávno zřejmé, že se básník v tomto bodě mýlil. I ty nejobtížnější z jeho experimentálních textů se později staly mnohostranným zdrojem například pro viktoriánské básníky. A některé slovní obraty v jeho básních inspirovaly také během dvacátého století další literární osobnosti, včetně prozaiků (a nejen britských). Každá následující generace si v Keatsově díle vždy vybírá „své" pasáže, které jí pomáhají čelit proměnlivosti světa a zároveň naplno čerpat z těch hodnot, jež zůstávají věčné.

0
Vytisknout
2510

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021